Nově si zamilovat modlitbu a Písmo II.

2. Nedostatek četby a studia Písma

Má-li být Boží Slovo světlem pro mé nohy a osvěcovat moji stezku (Ž 119,105), pak je jeho četba a studium nezbytné. Víme, že v Písmu můžeme najít slovo do mnohých situací našeho života a také že ho máme hlásat druhým.

Jak by to bylo všechno jinak, kdybychom bratru, který za námi přijde pro radu či pomoc, dali Slovo Boží – místo našich vlastních slov. Staneme-li se častými čtenáři, bude to možné, neboť ústa mluví to, čím srdce přetéká.

Nejde však pouze o studium Písma, měli bychom se zabývat i jinými tématy, prohloubit svou víru četbou duchovní literatury, a tak rozšířit pohled na naši službu. Mnohému naučit může jen ten, kdo se sám mnoho naučil.

Zároveň bychom si ale neměli své znalosti nechávat pro sebe. Prosme Ducha svatého o jeho charismata: dary moudrosti, poznání, proroctví a rady, abychom získali a dále předali víru ne slepou, ale opřenou o porozumění.

Pravděpodobně nejhorší větou, kterou v této souvislosti můžeme vyslovit či si jen myslet, je: “Já už všechno znám.“

3. Myslím, že už to všechno znám

Jsou křesťané, kteří prožili seminářŽivot v Duchu a také se účastnili některého dalšího pokračování či semináře o růstu v životě s Bohem, a patří do „dobrého“ společenství. A tak si mohou myslet, že už jsou připraveni na každou situaci a že už není nic, co by se ještě mohli naučit. Každý se zde můžeme velmi mýlit!

Potřebujeme se dále učit od starších bratří. Využít jejich poznání a zužitkovat jejich rady a zkušenosti. Ti, kdo kráčeli před námi a jdou nyní vedle nás, bývají často v našich společenstvích zdrojem velkého obohacení.

Potřebujeme mít stále srdce otevřená a naše uši musí být naladěny na Pána. Kéž jsme pokorní v srdcích při vědomí, že Bůh může promluvit i skrze oslici. (Nu 22,22-35)

Nebuďme jako Bileám.

4. Pocit, že jsme nenahraditelní

„Tuto skupinku už vedu mnoho let a nemohu ji nechat, neboť nikdo tady není dobře připraven, aby mne nahradil“ – můžeme leckde zaslechnout z úst vedoucích. A je opravdu velká škoda, že si během tak dlouhé doby nepřipravili vhodného nástupce.

Vždy by tu měl být někdo, s kým se počítá pro budoucnost. Je totiž velmi nevýhodné, když v okamžiku odchodu stávajících vůdců není nikdo, kdo by je nahradil. Stává se občas, že svěříme bratru či sestře konkrétní úkol, malou službu a zároveň s tím nedáme plnou důvěru, kterou si zaslouží… a nakonec to dopadne tak, že práci vykoná vedoucí sám. A my už dobře víme, jakými následky pak všichni trpí. A mohou za to vedoucí, ne ti druzí. Proto si musí vedoucí znovu promyslet, jak zacházejí s obdarováními ve svém společenství.

Slovo Boží k nám promlouvá v tomto bodě jasně: „Co jsi ode mne slyšel… předej věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné…“ (2 Tim 2,2) Možná je naší chybou, že jsme od Něj neslyšeli dost dobře. Učme se od Pána, který vyučoval svých dvanáct, jejichž učení postupně doputovalo až k nám.

5.Stáváme se spíše aktivisty a profesionály

Ježíš nepotřebuje na prvním místě „aktivisty“, lidi neustále zavalené činnostmi. On hledá „svědky,“ kteří „žijí to, co hlásají,“ a zároveň „hlásají to, co žijí.“

Kardinál Suenens říkával, že „v počátcích Obnovy se sešli dva charismatici a ať už byli kdekoliv, začali se modlit. Po několika letech se opět ti dva sešli a začali diskutovat tom, v čem spočívá podstata, esence modlitby (ale už se spolu vůbec nepomodlili!)“; a někdo k tomu dále poznamenal, že „dnes se potkají dva charismatici a hned si začnou vyprávět o ostatních bratřích a sestrách“ (a už si ani nepovídají o modlitbě, natož aby ji praktikovali).

Jsme dnes tolik ponořeni do vlastních aktivit uvnitř našich skupinek, farností a diecézí. Je kolem nás taková spousta bratří, kteří potřebují slyšet Dobrou zprávu, že už nenajdeme čas na vlastní modlitbu nebo na prohloubení našich znalostí. Dokonce se po té dlouhé době, co jsme v Obnově, potřebujeme ptát: „A je ona Obnova stále ještě v nás?“

Lidé žízní a lační po Bohu, naši bratři a sestry potřebují Duchem naplněné přátele, ve kterých, totiž v nás, objeví Krista.

Čím více zodpovědností a aktivit sám přijmu, tím více se musím držet Pána. Pokud se od Něj nějak oddělíme, budeme moci druhým nabídnout už jen sami sebe a dříve či později začneme vysychat jako větve odříznuté od kmene a též i lidé kolem nás se začnou ztrácet, neboť jim nedáváme Ježíše.

Závěr

Když se takto zamýšlíme, můžeme se nakonec ptát jako zástupy apoštola Petra: „…co máme dělat?“ (Sk 2,37)

A nestačí jen čekat na odpověď… Musíme prosit o pomoc Ducha svatého, abychom skutečně mohli dále prožívat Obnovu jako nové letnice za dnešních dní.

Modleme se za sebe navzájem, abychom byli pokřtěni Duchem, aby On vylil svou novou milost. Jedině On může učinit všechno nové, dát život tam, kde není, a obnovit nás v hloubi našich srdcí.

Mějme srdce pokorná, vydejme se Bohu a v Jeho přítomnosti volejme: „Přijď, Duchu svatý! Přijď a naplň všechnu naši prázdnotu; přijď, my tě potřebujeme; přijď a napřim, co je zkřiveno; přijď a dej světlo, kde je temnota; přijď a dej život tam, kde je smrt: Přijď, Duchu svatý, přijď!“

Převzato s laskavým svolením ze zpravodaje ICCRS č.2/2003. Pracovní překlad pro vnitřní potřebu –ta-.