O Obnově s P.Vojtěchem Kodetem (4.část )

Dosud byla řeč víceméně o katolických charismaticích. Zasáhlo podobné hnutí i další církve? Jsou tu nějaké souvislosti?

Samozřejmě ano, i když ne ve všech církvích byla Obnova integrována tak jako v Církvi katolické, mnohde přetrvávají velká pnutí nebo i zákaz působení charismatiků podnes. Z širšího hlediska musíme však Katolickou charismatickou obnovu vidět jako součást obnovného proudu, který procházel napříč církvemi a denominacemi minimálně od začátku dvacátého století. Počátkem 20. stol. vzniklo v USA tzv. letniční hnutí. Stalo se, že metodistický kazatel Charles Fox Parham vedl biblickou školu v Topece (Kansas). Při studiu knihy Skutků apoštolů ho jedna posluchačka požádala, aby na ni vložil ruce a vyprosil jí křest Duchem svatým. Prožila tuto zkušenost včetně daru modlitby v jazycích, následně přijali podobnou milost téměř všichni ve tomto malém sboru.

O několik let později dosáhlo velkého rozmachu letniční hnutí v Los Angeles. V roce 1906 nastala v jeho sboru v Azusa Street jakási duchovní exploze, která zasáhla během pár let několik kontinentů a během následujících desetiletí postupně i všechny tradiční církve. Velmi zajímavě o tom píše historik a velký znalec ekumenismu Peter Hocken v knize Strategie Ducha? Výzva obnovných hnutí pro tradiční církve (KNA 1998, pozn. redakce). Evangelikální a protestantské církve se k hnutí postavily zprvu nepřátelsky, takže vznikala celá řada nových letničních církví a nezávislých sborů (free churches). Ty se nakonec natolik rozrostly, že dnes představují jakýsi třetí fenomén v křesťanském světě. U nás jsou zatím mezi křesťany menšinou, proto nám to z české perspektivy nemusí připadat důležitý jev, ale opak je pravdou. Letniční církve a nezávislé sbory v Jižní Americe, Africe a některých zemích jihovýchodní Asie největší skupinu křesťanů po katolících, jak uvádí Barretova encyklopedie křesťanství už před dvaceti lety (viz BARRET D.B., The World Christian Encyclopedia, 1982, pozn. redakce). Ve srovnání s ostatními křesťanskými církvemi také vykazují absolutně největší nárůst počtu členů, přičemž tradiční církve zaznamenávají většinou úbytek.

V oficiálním ekumenickém dialogu je tato skupina křesťanů většinou opomíjena, podle mého názoru neprávem. A nejde jen o počty. Přes všechny výhrady ve věcech učení, které u mladých sborů mnohdy kvasí jako burčák a právem je můžeme napadnout jako nezralé, někdy i poznamenané fundamentalismem, věřím, že nám mají mnoho co říci nebo co připomenout z bohatství našeho vlastního pokladu víry… Ale zpátky k otázce. V polovině minulého století se začala letniční zkušenost křtu v Duchu svatém objevovat také v tradičních protestantských církvích, a to o něco dříve než v katolické církvi. Přes počáteční odmítavé postoje ze strany vedení se jejich členové snažili spojit letniční zkušenost s tradicí svých církví a neodcházet. Tento proud byl nazván charismatickým, aby se odlišil od samostatných letničních církví. V napjaté atmosféře podezírání až vzájemného odmítání vykonal nedocenitelnou službu pro vzájemné pochopení letniční kazatel David du Plessis, jeden ze skutečných mužů Božích současnosti. Vešel do dějin jako „pan Letnice”. Procestoval množství zemí a vytrvale vedl dialog se zástupci mnohých „klasických“ církví. Byl dokonce pozván do Vatikánu, kde s ním o letniční zkušenosti se zájmem hovořil kardinál Bea. O jeho životě a díle dialogu u nás také existuje jedna zajímavá kniha. (Srov. SLOSSER, B., Říkali mu pan Letnice. KMS, Praha 1996, pozn. redakce).

Jaké jsou podle tebe charakteristické rysy hnutí Obnovy v Duchu svatém?

Tady musím zdůraznit, že všechny křesťanské spirituality hodné tohoto jména se v hlavních rysech a prvcích shodují, pouze akcenty mohou být různé. Např. nemůžeme říci, že charismatici mají Ducha svatého a Focolare mají lásku; vždyť láska bez Ducha je jen atrapou lásky, zatímco působení ducha, které nevede k růstu lásky k Bohu a bližnímu, nemůže být působením Ducha Božího. Proto mi připadá zvláštní, když se někdo bojí, aby si kontaktem se spiritualitou některého hnutí nenarušil nebo dokonce nepošpinil svou vlastní spiritualitu. Já sám jsem karmelitán a zůstal jsem jím i po kontaktu s Obnovou, jen mi pomohla žít charisma Karmelu hlouběji. Ale to jen pro vysvětlení, že charismatici nemají a nemohou mít nic, co by vlastně neměli nebo nemohli mít všichni ostatní křesťané. Jen v důrazech se mohou lišit, nikoli ve vlastním obsahu spirituality. Evangelium je pro všechny stejné.

Charismatická obnova je tedy jako každá křesťanská spiritualita kristocentrická, zdůrazňuje však osobní vztah člověka ke Kristu a přijetí Krista za svého Pána a Spasitele, osobní obrácení člověka, jež by se mělo postupně projevit v celém konkrétním životě. Zde se mi vybavuje nepřekonatelná kniha papežského kazatele otce Raniera Cantalamessy, Život pod vládu Kristovou, která vlastně vznikla jako tzv. seminář Obnovy, příprava na prosbu o nové vylití Ducha svatého. (KNA 2000, pozn. redakce). Někdy vzniká mylný dojem, že Charismatická obnova klade hlavní důraz na Ducha svatého nebo na jeho dary. Duch svatý má v Obnově důležité místo, ale ne centrální. Spíše by se dalo říci, že je zde snaha vrátit mu místo, které mu patří, jako tomu, bez něhož je křesťanský život nemyslitelný, vpravdě „bezduchý“. Víme, že až do Koncilu byl v mnohých oblastech života církve Duch svatý vnímán snad až příliš implicitně; vzpomeňme třeba jen na údiv východních otců na Koncilu, když viděli první návrh dokumentu o posvátné liturgii, který se obešel bez jediné zmínky o Duchu…

Ptal se P. Prokop Brož; celý rozhovor vyšel v časopise MKR Communio 4/2005