Otvíral jim Písma I.

Přeji vám dobré odpoledne. Myslím, že na naučnou přednášku je opravdu ten pravý čas, to pravé počasí, to pravé rozpoložení, ale vy jste to nepravé společenství, které spánku nepodlehne a zvládne to.

Jak jste si jistě přečetli v programu, je to tady samý doktor; to znamená, že jistě i v auditoriu. Proto jsem si dovolil připravit dvě přednášky, které zazní jedna za druhou. Ta první bude právě pro ty vzdělance. Je poměrně krátká, protože je celkem zbytečné jim něco říkat. Ta druhá bude pro všechen lid a ta bude trochu delší. Nicméně i vy, kdo nejste opentleni doktoráty, si můžete s užitkem poslechnout přednášku první.

Zní takto: „Zásadním hermeneutickým principem pro adekvátní aplikaci resurekčního kerygmatu existenciální zkušenosti a pro korelaci bytí hic et nunc novotestamentální realitou je dobrá exegeze, která nechce být hned paraneticky aplikována, ale část jí zůstává v analyticko-gnozeologické poloze, aby byla nakonec využita nikoliv fundamentalisticky, ale existenciálně jako fundament kredibility křesťanského kerygmatu. Amen.“ (Poctivým posluchačům a čtenářům je třeba říci, že tohle byl samozřejmě žert, a není tedy třeba nad textem přemýšlet).

Teď se opravdu věnujme tomu, co máme zadáno: „Otevřel jim Písma“. A prosil bych vás, abychom to opravdu prožili s touhou, aby Pán nám teď a tady otevíral Písma, protože to je opravdu Jeho dílo. To všechno povídání, vykládání, které jistě má smysl, je jenom malá pomůcka, příprava. Ale potřebujeme Jeho osobně. A protože on slíbil, že tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v Jeho jménu, a nás je tady dva tak asi sedmsetpadesátkrát nebo tak nějak, můžeme s tím počítat. A můžeme opravdu doufat, že nám Písma bude vykládat nejenom teď, ale tak, jak si Jeho Slovo poneseme v srdci.

Teď k biblickému textu Lukáše, 24. kapitoly. Ve 27.verši čteme: „Začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.“ A verš 32: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ Začal od Mojžíše a vykládal jim všechno, co se na něho vztahovalo – a oni konstatují: „Což nám nehořelo srdce, když k nám mluvil a otvíral nám Písma?“ Náš milý evangelista nám neříká ani slovo o tom, co jim vlastně říkal. Jak jim tedy ta Písma vykládal? Můžeme se podezíravě ptát, jestli to nebyly nějaké tajné nauky. Jestli to není něco, co je někde v církvi schováno a my se to nedozvíme. Samozřejmě, že to tak není, protože Ježíšův výklad je něco mnohem a mnohem širšího než několik zapsaných řádků nebo odstavců.

Podíváme se tedy znova do našeho textu, protože je potřeba ukázat, kde byl hlavní problém učedníků. Ve verších 20 a 21 čteme: „Naši velekněží a členové rady ho vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo.“ Jádro problému leželo v pohoršení nebo rozčarování nebo zděšení nad Ježíšovou smrtí. „My jsme mysleli, že tohle je Mesiáš. A ono to takhle dopadlo!“ Třetí den, jistota smrti. Mesiášovo utrpení a dokonce Mesiášova smrt, to bylo něco, co si opravdu nedovedli představit, s čím nepočítali a co nechtěli. Mesiáš, který nebyl vítězem nad nepřáteli, ale opuštěný a zavržený! Víra učedníků troskotala na tom, že se setkali s trpícím Mesiášem, tedy s někým, koho považovali za Mesiáše, ale on trpěl a vlastně špatně dopadl. To nebyl vykupitel, jak si ho představovali, a proto to zděšení, zármutek, naprosté rozčarování. Proč to zdůrazňuji? Protože to bylo to, co bylo potřeba vyřešit, pokud měli v Ježíše uvěřit. A proto je Ježíš odkazuje na směrodatnou autoritu – na autoritu Písma, tedy Starého Zákona, který znali. Jenomže tahle slova Písma jim vykládá vzkříšený Ježíš. Oni ho v tu chvíli ještě nepoznávají, přesto si pak uvědomí, že jim hořelo srdce, ale dostávají do celé věci jiný vhled.

Dá se to prakticky ukázat a pochopit. Když si najdeme u kteréhokoli z evangelistů Ježíšovo ukřižování, Ježíšovo utrpení, vidíme obraz člověka, který je všemi opuštěn a který bez Boží pomoci umírá na kříži. A je to vlastně to, co čteme v žalmu 22, ze kterého kousek cituje evangelium: „Bože můj, Bože můj proč jsi mě opustil. Daleko je má spása, ač o pomoc volám. Bože můj, volám ve dne a neodpovídáš, nemohu se ztišit ani v noci. Ty jsi ten svatý, jenž trůní obklopen chválami Izraele. Otcové naši doufali v tebe, doufali, abys jim dal vyváznout. Úpěli k tobě, unikli zmaru. Doufali v tebe a nebyli zahanbeni, já však jsem červ a ne člověk. Potupa lidství, povrhel lidu, který jsem jenom pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou.“

Když člověk vychovaný Starým Zákonem, někdo z Ježíšových učedníků, viděl Ježíšovo utrpení a když se mu k tomu připojí toto slovo Písma, znamená to pro něho asi toto: „Tady je o tom řeč. Někdo, kdo je zřejmě Boží služebník, trpí. Bůh s tím počítal, není to omyl. Není to něco, co se Bohu vymklo z rukou“. Podobně to platí i o známých textech u Izaiáše o trpícím Božím služebníku: „Neměl ani podoby ani krásy, abychom na něj hleděli. Vyvržen, odvržen, odmítnut.“ A přesně tohle viděli učedníci na Golgotě. Co to pro ně vlastně mohlo znamenat? Mohlo to znamenat, že to, co na Golgotě viděli, co je vyvedlo z míry a co bylo pro ně tak těžké, už je v Božím slovu řečeno. Že to není něco, co by se dělo kdoví proč, jako by bez Božího vědomí, bez toho, že by s tím Bůh počítal.

Teď se vrátíme zase k našim učedníkům, kteří se setkávají s Ježíšem, do situace, o které mluví Lukáš ve scéně cesty do Emauz. Jak to vlastně bylo? Nejdřív pochopili Písma a potom poznali Ježíše, nebo nejdříve poznali Vzkříšeného a teprve potom pochopili Písma? Ten text nás trošku mate, protože říká, že ho poznali při lámání chleba, ale že si až potom uvědomili: „což v nás nehořelo srdce, když k nám mluvil a vykládal nám Písma?“ A tak se raději na to podívejme jedním pohledem a vcelku a uvažme: Tam došlo k setkání. K setkání vzkříšeného Božího Slova a těch učedníků, jejichž víra byla otřesena a měla se zde objevit. To bylo něco jiného než to, o čem ti učedníci mluvili chvilku předtím. „Je to už dnes třetí den, co se to stalo“ a k tomu verš 22: „Ovšem některé z našich žen nás ohromily. Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo. Přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ.“ Slyšely o tom, že ho někdo viděl. Ale to těm učedníkům ještě nestačilo. Až setkání Vzkříšený – Boží Slovo – učedníci vede k uvěření! Ale pozor, to nejdůležitější zřejmě není, že Ho poznali, že poznali podobu, identifikovali osobu. To nejdůležitější zřejmě je, že uvěřili, že tento Ukřižovaný Ježíš zřejmě nezůstal ve smrti, že žije, setkává se s nimi, je vzkříšen a to znamená, že jeho prohra, jeho utrpení, jeho odvržení a smrt nejsou odmítnuty, ale Bohem přijaty. Je to tedy Mesiáš, to znamená: učedníci vidí, že jejich naděje nebyla zmařena, že byla naplněna, že to, co vypadalo jako naprosto nepřijatelné, totiž utrpení Mesiáše, je včleněno do Božího plánu, je to něco, co nezkazilo Boží plán, ale otevřelo cestu dál. Učedníci potom dokázali přijmout celou Ježíšovu cestu a to znamená, že dokázali opravit svou představu o Mesiáši. Zůstává nám samozřejmě skryto, jak už jsem o tom mluvil, co jim Ježíš říkal. Ale přesto nám může být pochopitelné, že to, co znali ze Starého Zákona, co viděli na Golgotě, co slyšeli od Ježíše, když s ním chodili, se propojilo, projasnilo, přičiněním vzkříšeného Pána se to stalo skutečností, kterou přijali a která mohla naprosto proměnit jejich život.

Pro nás z toho vychází takový první poznatek, první malý závěr, že poznání Pána vychází ze setkání se skutečností Ježíšovy cesty, ze setkání s Ním a ze setkání s Božím Slovem. V tom všem je on Pánem. To teď v písni vyznejme a pokračujme v modlitbě. (Píseň „On je Pán“)

Pane Ježíši Kriste, my to tak snadno řekneme, že ty jsi Pán, a nemůžeme vůbec popravdě říct, co bychom říkali, kdybychom tě viděli tak jako učedníci na Golgotě, ztrápeného, opuštěného, a jak říká starý překlad „za nic položeného.“ Kde by byla naše víra, těžko říct. Ale my Ti děkujeme za to, že máme to úžasné štěstí znalosti evangelia. Že víme, jakým způsobem jsi se stal Pánem ve smrti i nad smrtí, v bídě a poníženosti i nad bídou a ponížeností. V opuštěnosti všemi, opuštěnosti, která se téměř dá chápat jako opuštěnost Otcem, jak jsi se stal Pánem důvěry a oddanosti svému Otci a své životní cestě. Pane, my můžeme taky před tebou vyznat, že nás opravdu klame, mate a někdy úplně odrazuje a děsí utrpení světa. A taky utrpení našich blízkých, třeba těch nejbližších. Bezmoc, kdy se nemůžeme domoct nějaké pomoci, kdy nemůžeme sami pomoci, kdy se modlíme – a nic. Jako na Golgotě. Prosíme tě, otevírej nám Písma, abychom pochopili, že i tady jsi Pánem. Že i tady jsi Pánem, kterému patří celá budoucnost člověka, ničím neohraničená. Že i tady jsi Pánem, kterému může patřit celá důvěra člověka, třeba tak těžce vydobytá. Pane Ježíši, ty víš, jak je snadné vyznávat tvou velikost a tvé panství ve velkém průvodu, v tomto shromáždění anebo také v tiché chvíli modlitby, kdy nás nic neruší, nic nebolí, nic netrápí, nic nám nevadí. Prosíme Tě, otevírej nám Písma, abychom vyznávali nejenom slovy, ale celým životem, že jsi Pánem i všude tam, kde lidské síly hasnou, končí, zanikají a kde naše bezmoc roste do naprosto nekontrolovatelných rozměrů. Dej, ať tě vidíme jako Pána i tam, kde by tě opravdu nikdo nehledal. Amen.