Otvíral jim Písma II.
Jeden vzdělaný člověk píše takovou krásnou věc, že Písmo by se vlastně mělo číst od konce k začátku a teprve potom od začátku do konce. Že tedy je potřeba vlastně začít vzkříšením a číst od vzkříšení až k Mojžíšovi, a potom zase od Mojžíše ke vzkříšení, protože porozumíme jaksi ve větší plnosti všemu tomu, o čem je v Písmu řeč, právě přes ten průzor vzkříšení. Teprve tam se stalo to neuvěřitelné. Teprve tam se stalo něco podivuhodného, že totiž neúspěch, bolest, utrpení, které jsou bolestí, utrpením a neúspěchem, mohou být přijaty a proměněny.
A potom teprve můžeme tím pohledem od vzkříšeného Pána porozumět všemu ostatnímu. Dobrá. Budeme tedy listovat Písmem sem a tam podle návodu od konce k začátku, potom zase od začátku ke konci, ale vyplyne hned z toho, že se nám stane to, co je řečeno, že jim otvíral Písma a vykládal jim to, co se na něj vztahovalo? Zřejmě listováním to jen tak nebude, protože nejenom emauzská scéna, ale i ostatní scény Písma nám ukazují mnohem víc. Znovu si to tedy shrňme: co že se tam vlastně setkalo? Setkala se tam životní zkušenost učedníků, jak jejich vlastní, tak s trpícím Mesiášem, se slovy Písma a s faktem vzkříšení, který není ani vysvětlen, ani nijak předveden, ale je přítomen. Vzkříšený Ježíš je přítomen a potom dál je zvěst o vzkříšeném Ježíši přítomna ve všech svědcích, v které potom ti ostatní uvěřili. Zkusme si z toho tedy něco odvodit pro náš vlastní život.
Setkáváme se s lidským utrpením a to nás samozřejmě trápí, někdy děsí, někdy to může rozviklávat naši víru. Můžeme se setkat s vlastním utrpením, ve kterém je naše víra otřesená, ve kterém nevíme co a jak. A můžeme dostat nějakou rychlou a takovou nenapadnutelnou útěchu: „Tvé utrpení patří utrpení Kristovu“. Nebo: „Tvé utrpení má být spojeno s utrpením Kristovým. Tvé utrpení je záslužné, podívej se na Krista na kříž, trpíš s ním“. Ano, to se velmi lehce řekne, pokud člověka nic nebolí; kdo jste nějakým tvrdým utrpením prošli, anebo kdo jste asistovali bolestí naplněným lidem v jejich hledání víry, víte, jak tato slova mohou být levná, nic neříkající, případně i člověka dopalující. Protože to říká někdo, komu zrovna nic není, proto se to říká snadno. Ježíš jim otvíral Písma, Ježíš jim ukazoval, co se na Něho v Písmech vztahovalo. Když jim Ježíš otevíral Písma, mohl jim právě docela dobře ukazovat utrpení tak říkajíc bez řešení. Utrpení toho nevinného služebníka u Izaiáše. Utrpení mnoha lidí v žalmech, kteří si stěžují: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“, kteří si stěžují, že bezbožným se dobře daří a poctivý je na tom špatně, kteří prožívají svou opuštěnost a úzkost. A Ježíš může říci: „Ano, tak to je. Tak se člověk může cítit. Ano, utrpení opravdu existuje, nejenže o tom druzí mluví, ale já to na sobě zažil. Ano, lidská zloba může mít obrovskou moc, může nevinného dostat na kříž a ještě ho cestou trápit a ještě ho postavit do pozice naprosto Bohem zapomenutého, odvrženého člověka. Ano, toto všechno je možné.“ Žádné „Pánbůh sestoupí a odfoukne hned všechno utrpení“! Žádné „všechna vaše krásná přání se urychleně splní“. Žádné laciné útěchy. Ale vstup do lidského utrpení nefalšovaně, pravdivě, s celou lidskou bezmocí, ve které člověk vůči utrpení, vůči bolesti, vůči umírání byl, je a v mnohém zůstane.
Takhle to zkrátka je. A Ježíš, který toto přijímá, je ochoten jít až do konce, až do smrti a ukázat, že tam je ten neuvěřitelný průchod k Otci, že tam, kde podle všech zkušeností jsou dveře zavřeny, může být otevřen průchod k Tomu, který je tvůrcem života, který je plnost života, který je plnost lásky, k tomu, se kterým Ježíš byl celý pozemský život spojen a on s ním. Nechci opravovat zavedené výrazy, ale musím uznat a chci na to upozornit, že slovo vzkříšení, ač nemáme žádné lepší, není úplně nejšťastnější. Zvlášť teď, když máme zkušenost s tím, jak lze resuscitací toho či onoho člověka přece jenom přivést zase k životu; samozřejmě že ne z plné smrti, ale z toho, co pro laika jako smrt vypadá. Vzkříšení nám může připomínat slovo návrat. Ale to, co prožil Ježíš, v žádném případě není návrat. To je cesta dopředu. To je průchod smrtí. To je průchod tím nulovým bodem, kde člověk absolutně nemůže nic, k Otci, který dává plnost, kterou my označujeme nebe, nebeské království, věčný život, věčnost a vlastně mluvíme o něčem, co jsme neviděli, ale co si můžeme snad představit alespoň jako jakési rozšíření všech našich přání a tužeb do nekonečna. Těch nejryzejších, nejvnitřnějších, nejopravdovějších. Těch tužeb, ve kterých není možné být ve svých představách bez Boha.
A tuhle cestu Ježíš prošel. To ničení zlem, které znamená utrpení a odsouzení nevinného, ta bezmoc smrti není posledním bodem, ale tam se otevírá láskou Otce a Syna, láskou mezi Otcem a Synem je vybudován jakýsi průchod. Ten průchod zůstává otevřený. Ano, to všechno, co čteme ve Starém Zákoně o trpících lidech, může být pravda. Ano, ta všechna naděje, která se objevuje, že Bůh to utrpení nějak vidí a slyší, je opravdu naplněna a zviditelněna. Je tu otevřená cesta k Otci, s Ježíšem je možno se setkat jako s někým, kdo je, a není tím, kým byl. Kdo není poznáván, a přece je potom poznán. Kdo učedníkům ukazuje, že není přízrak, a přitom to není člověk podléhající všem omezením člověka. A v tohoto Ježíše je možné věřit dokonce tak, že to někdo vypráví někomu a nechá si tím celým faktem změnit svůj život, a ten někdo, kdo to slyší, tomu uvěří.
Vždyť celé křesťanství se šíří předáváním zvěsti. Tak slabou cestou. A svědectvím křesťanů, tak silnou cestou. Ale jedno bez druhého nemůže být. Oboje tu je. A tak teprve člověk, který vezme své vzkříšení plně za své, může mít otevřená Písma a pochopit, že když mohl trpět bez pomoci Mesiáš, může se to přihodit i jiným, že když mohl Mesiáš prožit bezmoc vůči lidské zlobě, může to prožít i jiný člověk, že tohle všechno není nic krásného, příjemného, žádoucího, Bohu milého tak, že by to Pán Bůh lidem pro potěšení přiděloval, ale že je to přesto Bohem přijatá cesta, která může dovést a dojít až k Němu. Tak to tady pořád vyprávím, jako kdyby se to dalo člověku vysvětlit a jako kdyby člověk, když to vyslechne a je o tom patřičně přesvědčován, to mohl a musel přijmout. A my dobře víme, že to vlastně tak není.
Pozorný posluchač si také může všimnout, že tady pořád zatajuji jednu osobu. Ještě jsem o ní neřekl ani slovíčko jako kdyby nebyla, a přitom je v pozadí toho, o čem je tu řeč. V Janově evangeliu, v 16. kapitole, ve verši 13 a 14 čteme: „Jakmile však přijde on, duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám za sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mě. “ Bez Ducha Božího by člověk těžko mohl plně v Krista uvěřit, jak říká apoštol Pavel v prvním listě Korinťanům, na začátku 12. kapitoly: „Nikdo nemůže říct pod vlivem Ducha proklet buď Ježíš a jenom…“ a teď to zkuste sborově doříct: „a jenom pod vlivem Ducha může říct: Ježíš je Pán.“
A v listě Římanům spojuje apoštol existenci Ducha Božího a jeho působení se vzkříšením. Římanům 8,11: „Jestliže ve vás přebývá duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla duchem, který ve vás přebývá.“ A ve Skutcích apoštolů, když Petr vykládá, co že se to vlastně stalo, na co to ti lidé v Jeruzalémě zírají a čemu se to diví, řekne: děje se to, co bylo řečeno ústy proroka Joela: „A v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého ducha na všechny lidi, vaši synové a dcery budou prorokovat, vaši mládenci budou mít vidění, vaši starci budou mít sny. I na své služebníky, na své služebnice v těch dnech sešlu svého ducha.“ Toto o letnicích začalo a toto od té doby pokračuje. Ten, který apoštolům vykládal Písma, vykládal vše, co se na něho vztahovalo, ten, který jim otevíral Písma, dává doširoka svého Ducha, toho Ducha, který uvádí do celé pravdy, Ducha, kterým byl Ježíš vzkříšen a který vzkřísí každého, kdo v Ježíše uvěří. Je to stále podivné a obdivuhodné, jak slabé prostředky Bůh používá pro důležité a zásadní věci.
Je to podobně podivuhodné, jak mnoho nám o Ježíšově vzkříšení a o celé té záležitosti okolo vzkříšení řekne tak kratičký příběh, jako je příběh z 24. kapitoly Lukáše, který čteme, příběh emauzských učedníků. Ta úspornost, řekl bych, Božího působení, kdy tak malými prostředky dosáhne tak velké věci, je úžasná a obdivuhodná!
A může být pro nás dnes i trošku matoucí, protože my jsme zvyklí na to, ať chceme nebo nechceme, že důležité věci se dějí nákladnými prostředky, velkými akcemi, za použití všeho možného, skvělého, na co lidská mysl přišla, atd. atd. Přitom naše situace, pokud jde o víru, je vlastně stále prakticky stejná jako u emauzských učedníků. Máme svou zkušenost života, totiž zkušenost s lidskou bolestí a utrpením. Máme před sebou Písmo, které můžeme číst sem a tam, nahoru a dolů, ale pokud nám ho Ježíš neotevře, patrně mnoho nepochopíme.
A máme toho neuchopitelného vzkříšeného Pána, který může způsobit, že srdce člověka hoří, že mu otevře Písmo, že mu dokonce láme chléb, a v tu chvíli, kdy by si člověk řekl: „Teď už to mám a teď už je to tady“, zmizí z jejich očí. Jsme tam, kde jsme byli? Vůbec ne. Vždyť ti učedníci se sebrali a šli to říct ostatním. Sdělit to, nějakým způsobem to přivést do života, dostat se s tím vším o kus dál. A tohle samozřejmě taky zůstává. Rád bych v téhle souvislosti upozornil ještě na jednu věc. Jsme-li dobře vychovanými, hodnými katolíky, pak si samozřejmě velice a velice ceníme mše svaté. To je dobře. Považujeme-li s koncilem Eucharistii za zdroj a vrchol života, je to výborné! Ale nezapomeňme, že Ježíš se k nim přidal, šli kus spolu, vykládal jim, co se na něj v Písmu vztahovalo, jejich srdce hořelo, a teprve pak jim lámal chléb. To je první věc. Bez slova, bez otevření Slova Ježíšem, bez přidružení se k Němu na cestě bychom jaksi k tomu lámání chleba neměli dojít.
A dále: Poté, co jim lámal chléb, se sebrali a šli. Šli k dalším a věnovali mu dál svůj život. A to je to, co je samozřejmě také pro nás úkolem. Kdybych chtěl trošku moralizovat a být protivný, řekl bych, že si máme moc rozmyslet několik věcí. Zaprvé – jestli budeme říkat Pán Ježíš. Ježíš můžeme říkat klidně, to je jméno. Ale Pán? To není jen tak, připustit, že on bude opravdu Pánem mého života a že ho jako svého Pána budu vyznávat, i kdyby se mi stala dost úděsná věc, že budu na půl těla ochnulý, ale při dobrém vědomí ležet v LDN-ce. Tedy promiňte, já tohle říkám opravdu s rozpaky a úzkostí, protože samozřejmě nevím, jak obstojím a jak se zachovám, až mi bude ouvej.
Když se naši předkové modlili vytrvale a celá léta za dobrou a požehnanou smrt, dobře dělali. Zkusme o tom chvíli přemýšlet, jestli to patří do našeho života, nebo jestli máme dojem, že vším vítězně projdeme.
A druhá věc, kterou bychom si měli rozmyslet: jestli přijmeme pozvání ke stolu Páně. To teď neříkám proto, že by třeba došly hostie a já bych chtěl, aby vás moc při mši k přijímání nešlo. Ale znamená to, že člověk má být ochoten svůj život Ježíšovi dávat, dát, dávat. A to taky není jen tak. Ale skončeme tu úvahu vyznáním. Vyznáním a obdivem vůči Kristu. Vždyť vzkříšený Kristus nám otevírá Písma, abychom porozuměli Jemu i našemu vlastnímu životu. Ti, kdo jeho Slovo přijmou, a to určitě být chceme a jsme, mohou s Ježíšem lámat chléb a být svědky a zvěstovateli.
Bez vzkříšení není Boží slovo ani život člověka srozumitelný dostatečně. Nám se té zvěsti dostalo. Smíme z ní žít, smíme číst z otevřeného Písma, které nám Pán svým vzkříšením také otevírá. Bůh je opravdu úžasný, když tohle všechno dává slabým a nedokonalým lidem. Vyznejme to opět v písni, ve které se můžeme klanět tomuto velikému požehnanému Bohu.
Píseň….
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za obraz emauzských učedníků. Učedníků, kteří se jevili jako nedůvěřiví, ba přímo ztrácející víru, jako nechápaví, možná tak docela hodní, ale ničím zvlášť nevynikající. Děkujeme ti za tenhle obraz, ve kterém ukazuješ, že ty každému, kdo k tobě vykročí, jsi ochoten otevírat oči, otevírat Písmo, rozehřívat srdce a dokonce ho ještě posílat jako svědka druhým. Ty jsi veliký v tom, jak se spokojíš s nepatrným. Ty jsi mocný, když si tak posloužíš s lidskou bezmocí. Ty jsi nádherný, když své dary dáváš do našich všelijak poškrábaných, poškozených a ne vůbec pěkných lidských osudů. Chválíme tě a obdivujeme. Prosíme tě, přijmi nás. Přijmi nás mezi ty, kterým se otevírá Písmo, otevírají oči, rozehřívá srdce a jsou posíláni ke svým bratřím a sestrám. Pane, důvěřujeme ti, chválíme tě, děkujeme ti. Amen.