Podmínky pro vnitřní uzdravení

Co je potřeba udělat, abychom se zbožně
připravili na Pánovo působení a dovolili mu
vnitřně nás uzdravit? Jaké jsou podmínky
pro vnitřní uzdravení? Jde o tři: víru,
že Ježíš má moc osobně nás uzdravit,
lítost a odpuštění druhým.

Bůh jedná v Ježíšovi a
skrze něj. A žádá nás, abychom věřili
nejen v jeho lásku, ale také v jeho moc, aby jeho láska
byla mocná a ozdravná. Věřit v Ježíšovu
lásku vůči mně je prvním krokem; pak ale
následuje další, a to věřit v sílu
jeho lásky, v uzdravující moc jeho slitovnosti
pro mě osobně. Ježíš zná celý
můj život a pamatuje si všechno. Byl přítomen
v okamžiku mého početí a byl při mně v
každém dalším okamžiku až dodnes a nazýval
mne jménem.

Nyní toto praví Hospodin,

tvůj stvořitel, Jákobe,
tvůrce tvůj,
Izraeli:
"Neboj se, já jsem tě vykoupil,

povolal jsem tě tvým jménem,
jsi můj.
(Iz 43,1)

Miloval jsem tě odvěkou láskou,

proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství.
(Jer 31,3)
V návalu rozlícení skryl jsem před
tebou na okamžik svoji tvář,
avšak ve věčném
milosrdenství jsem se nad tebou slitoval,
praví
Hospodin, tvůj vykupitel. (Iz 54,8)

Pouze přesvědčení (ne nutně
pocit), že mne Pán miluje svou jedinečnou láskou,
takového, jaký jsem, mne může otevřít
jeho uzdravující lásce; tím mě bude
moci osvobodit ze zajetí starých i současných
ran, abych s ním kráčel v jeho lásce a
nechal ho touto láskou přetékat. Poškozené
srdce nemá energii pro druhé. Pouta, která nás
váží s Ježíšem, jsou úplně
jiná:

Provázky lidskými jsem je
táhl,
provazy milování,
byl jsem jako
ti,
kdo jim nadlehčují jho,
když jsem se k němu
nakláněl a krmil jej. (Oz 11,4)

Uzdravující moc Ježíšova
lidství není zajisté menší než v
době, kdy potkával lidi během svého veřejného
působení; možná je dokonce po jeho vzkříšení
ještě větší. A on nám zaslíbil,
že bude naslouchat našim modlitbám a že je vyslyší.

Druhou podmínkou vnitřního
uzdravení je lítost. Obsahuje odmítnutí
hříchu a obrácení, pokorné přijetí
Božího milosrdenství a jeho odpouštějící
lásky. Důvodem, proč někdo touží po
vnitřním uzdravení, může být chronický
hřích, kterého člověk ještě
nelitoval, protože jinak by již nastoupil cestu uzdravení.
Může se stát, že někdo nedokáže odmítnout
hřích přesvědčivě a je schopen
připustit, že je mu třeba hned dvojího uzdravení.
Pomáhá pamatovat na to, že Pán nepřišel
zachránit spravedlivé, ale hříšníky,
a že právě moje hříšnost přitahuje
jeho láskyplnou slitovnost. On opravdu přijímá
zcela a láskyplně odvrácenou stranu mé
osoby, kterou těžko přijímám i já sám,
a má slabost mne otvírá vůči Ježíšovi
a jeho spásné moci, která se jeví
dokonalou právě v mé slabosti.

Chci přijmout Pánovo odpuštění
a dovolit mu, aby mne uzdravil. Znamená to setkat se s ním
v modlitbě uprostřed rozháranosti mého
života, znamená to jít naproti milosrdnému Pánu
takový, jaký jsem, se svými hříchy,
se svými ranami a svými rozpaky. Ve světle Pánovy
lásky si chci být vědom své hříšnosti,
své odvrácené strany, chci si být vědom,
že jsem zajatcem nekončícího kruhu vin, aby on sám
mohl ve mně následky jakéhokoliv hříchu
uzdravit, ať jde o dědičný hřích,
mé osobní hříchy i hříchy a
nedokonalosti druhých. Proto se nemohu přitom soustředit
na sebe a na své hříchy, ani na žádnou
zkušenost s Pánem, kterou chci žít, ale na
samotného Pána, který dává
odpuštění; musím jít k němu ve
své malosti, pokorně a prostě jako dítě
s vědomím, že nevycházím vstříc
já jemu, ale on mně, aby mi odpustil a uzdravil mě
dříve, než jsem na to pomyslil sám.

Třetí podmínkou vnitřního
uzdravení je odpuštění druhým.

Jako vyvolení Boží, svatí
a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu,
skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se
navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco
proti druhému. Jako Pán odpustil vám,
odpouštějte i vy. (Kol 3,12-13)

Může to být těžké. Mohu
také myslet na to, že jsem odpustil někomu jinému
podobným způsobem, ačkoli ve skutečnosti v mém
srdci dosud sídlí nelibost vůči druhému.

Ježíš mi říká,
abych k němu přišel, jsem-li unaven a obtížen,
a on mi dá odpočinout. Abych otevřel své
srdce Ježíšovi, musím odpustit druhým,
abych odstranil krunýř nedostatku odpuštění,
tvrdost, kterou jsem si upnul kolem svého srdce. Ježíš
pak bude moci uzdravit jeho rány a obvázat ta místa,
kde mne zranili druzí. Abych přijal božskou lásku,
která uzdravuje a odpouští, potřebuji,
abych sám odpustil druhým.

Poté, co Ježíš naučil
své učedníky modlitbu Otče náš,
připojuje ještě jeden výrok, aby zdůraznil
určité pasáže této modlitby:

Neboť jestliže odpustíte
lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš
nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem,
ani váš Otec vám neodpustí vaše
přestoupení. (Mt 6,14-15)

Neschopnost odpustit druhým bolest a
utrpení, které mi způsobili, mě může
zablokovat a uzavřít uzdravující Ježíšově
moci. Nelibost či hněv, které projevuji vůči
někomu, kdo mi ublížil, se může stát určitým
krunýřem kolem vnitřní rány, kterou
tento člověk způsobil. Tvrdá skořápka
utvořená z nevole nebo hořkosti může ponechat
ránu oddělenou od Ježíšovy uzdravující
moci. Pokud se vážu ke druhému člověku
prostřednictvím nedostatku odpuštění,
přivazuji k němu také své srdce a svůj
život:

Co svážeš na zemi, bude
svázáno v nebi. (Mt 16,19)

Když druhého svým odpuštěním
„osvobodím“, stanu se svobodným i já.
Také jed je potřeba na některém místě
zastavit, jinak nepřestane proudit. Na kříži Ježíš
přijal všechen hřích a nenávist,
kterou v sobě nosím, a zničil je:

Vymazal dlužní úpis, jehož
ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej
zrušil tím, že jej přibil na kříž.
(Kol 2,14)

Je-li naší ranou, kterou neseme
k Ježíšovi, právě neschopnost
odpustit, pak si můžeme být jisti jeho pomocí.
Darovat odpuštění je něco, co miluje nade
vše, a nikdy nám neodmítne své slitování,
když nám naše rána připadá příliš
velká na to, abychom dokázali odpustit. Zná naši
ránu ze zkušenosti, a přesto zcela svobodně a
úplně odpustil.

V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí
odpovědné Bohu snáší bolest a trpí
nevinně. Jaká však sláva, jestliže budete
trpělivě snášet rány za to, že
hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet
soužení, ač jednáte dobře, to je milost před
Bohem. K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i
Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad,
abyste šli v jeho šlépějích. On
`hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla
nalezena lest´. Když mu spílali, neodplácel
spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal
vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. (1 Pt
3,19-23)

Vnitřní uzdravení emocí
záleží z velké části na smíření
s Bohem, na lítosti nad hříchy a následným
odpuštěním těchto hříchů
Bohem. Lítost a přijetí Božího
milosrdenství ve smíření s ním jsou
určitým druhem vnitřního uzdravení,
uzdravením duchovním. Jsou úzce propojeny s
uzdravením pocitů a často k němu mohou vést.
Na druhé straně uzdravení emocí skrze moc
Ducha svatého je možné jen velmi omezeně, pokud
není přítomna lítost a smíření
s Bohem.

Milost lítosti záleží na mé
schopnosti odpouštět druhým. Bůh nám
může odpustit pouze v té míře, ve které
odpouštíme druhým, jak se také modlíme
v modlitbě Páně: „odpusť nám naše
hříchy, jako i my odpouštíme našim
hříšníkům“. Neodpustím-li
druhým, zranění či hořkost, nelibost
nebo hněv, které se ve mně skrývají,
mě vzdalují od lítosti a otevřenosti Bohu,
které jsou nezbytné, abych mohl přijmout Boží
odpuštění a mé pocity a emoce mohly být
uzdraveny.

Leckdy je naše neschopnost odpustit
pohřbena a zůstává v nás pod prahem
vědomí. Věříme, že jsme druhým
odpustili, a jsme si jisti, že tomu tak je. Naše nevole a hněv
však zůstávají uvnitř nás na
úrovni nevědomí. Proto je často důležité
odpustit těm, kdo nás zranili, ať úmyslně
či nikoliv, také když nevnímáme stopy po
hořkosti či nedostatku odpuštění v našem
nitru.

Mnozí z nás potřebují
odpustit sami sobě vlastní hříchy, chyby či
selhání. Potřebuji, aby mě zcela a
bezpodmínečně přijal Ježíš a
Otec, a stejně tak je pro mne nutné osvojit si
skutečnost, že Bůh mou osobu zcela přijímá;
pak budu schopen přijmout sám sebe. Náš Pán
mne nemiluje navzdory mým temným stránkám,
ale také kvůli nim. Nepřišel zachránit
spravedlivé, ale hříšníky, a moje
hříšnost přitahuje jeho láskyplné
slitování. Přijmu-li jeho odpuštění
a jeho milosrdné a láskyplné přijetí,
mohu odpustit sám sobě.

Někdy také potřebujeme odpustit
Bohu. Bůh samozřejmě není ničím
vinen, přesto mohu najít také nějakou výčitku
vůči Bohu kvůli mým vlastním limitům
nebo selháním, kvůli své nemoci nebo
nehodě, kvůli smrti někoho, koho miluji, nebo kvůli
některým okolnostem ve svém životě. Bůh
chce, abych mu odpustil, a mohl tak překonat mé výčitky,
přijmout hlouběji jeho lásku a být uzdraven.