Pohled kněze

Chris Thomas z komunity Emmaus Family of Prayer píše o radostech a výzvách života kněze v dnešní době.

Moje první cesta do Lurd.

Byl jsem vysvěcen teprve před rokem. Abych unikl ruchu pouti, šel jsem se projít. Nakonec jsem na jedné louce nalezl hezké místo na dohled od jeskyně a sedl jsem si, abych si odpočinul. Začal jsem přemýšlet o tom, co jsem prožil. Asi se zdálo, že spím, natažený na trávě a s baseballovou čepicí přes obličej. Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, ale potom se objevily dvě ženy, které se posadily blízko mne. Z jejich přízvuku jsem poznal, že pocházejí ze stejného místa jako já.

Jedna z nich začala mluvit o jejich novém kaplanovi. Pomalu, ale jistě jej své přítelkyni pěkně vykreslila. Nelíbilo se jí, jak se obléká, a zvlášť jí byly protivné jeho ponožky. Přešla pak na jeho kázání a vyjádřila se v tom smyslu, že nevěří ani slovu z toho, co říká. Začala bájit o způsobu jeho života. Nezajímal ho podle ní nikdo nad 18 let, a pokud ano, pak jen proto, že za to něco dostává. Nakonec předpověděla, že nejspíš stejně nakonec uteče s tou učitelkou ze školky, se kterou pořád mluví. Nedala mu na to víc než půl roku.

Jak jen mohu žít s tím, co si o mně lidé myslí?

Až v okamžiku, kdy ta žena zmínila farnost, v níž žije, mi došlo, že celou dobu mluví o mně. Ležel jsem pod svou čepicí, naštvaný a rozčilený, dokud ženy neodešly. Hlavou mi probíhala spousta věcí: Jak jen mohu žít s tím, co si o mně lidé myslí?

Podobné myšlenky mi přicházely na mysl i v následujících letech, kdykoli jsem obdržel nějaký odporný anonym – dopis či telefonát – nebo když mi dával kázání někdo, komu se nelíbilo, co říkám nebo dělám, ať už ve svém vlastním životě nebo na veřejnosti. Člověka překvapí, jak spoustu lidí rozzlobí, když vidí kněze v hospodě u půllitru. Připadá mi, že někdy zapomínají na to, že kněží jsou lidé stejně jako oni. Chybujeme, a to někdy hrozně, ale také často žijeme ve velkém napětí. Máme být všem vším, „druhým Kristem.“ Avšak ve skutečnosti nemůžeme naplnit všechna očekávání, která na nás druzí kladou, a my budeme druhé stále zklamávat.

Byl jsem svědkem toho, jak může kněz jednoduše ztratit svou lidskou identitu ve snaze stát se vším, čím má „dobrý a svatý katolický kněz“ být, a popřít přitom, že je člověkem, jenž zápolí se svým lidstvím, sexualitou a identitou jako kdokoli jiný.

Najednou má znát odpověď na všechno

Čerstvě vysvěcený kněz odchází většinou ze semináře plný horlivosti pro evangelium, aby rychle zjistil, že najednou přestal být seminaristou, který je všem milý a dobře se s ním povídá. Stal se „Otcem“, který má najednou znát odpověď na všechno. Dostává se mu významného postavení, o něž nemusí ani stát, a je vyzdvižen na piedestal; lidé tedy k němu přijdou pouze proto, aby povídali o náboženských věcech, a na návštěvě ho budou nutit pít čaj z porcelánového šálku, i když každý jiný host dostane běžný hrnek.

Zvláště je to zřetelné v současné době, kdy mnoho kněží žije ve strachu, že je někdo neprávem nařkne ze sexuálního obtěžování nebo hříchu. Mnoho z nich se cítí být snadným terčem pro kohokoli, komu se zlíbí. Zdá se, že církev ztrácí prestiž a důvěru, což kněze zbavuje odvahy. Můžeme pochopit, že si je mohou vzít na mušku zranění lidé, kteří se cítí církví opuštěni a zrazeni; zároveň je to však cosi, s čím se těžko vyrovnává.

Současně ale můžeme získat neuvěřitelnou radost z toho, že můžeme kráčet životem spolu s ostatními. Pomoc druhým nebo zážitek zrodu víry u druhého člověka v sobě skrývají velké zadostiučinění. Jsme tu, ať je druhý na své životní cestě nahoře nebo dole, abychom tuto chvíli s nimi slavili.

Máme coby kněží vstoupit do tajemství člověka a tajemství Božího způsobem, jehož mnoho lidí není schopno. Nasloucháme často příběhům o nesmírné statečnosti lidí, kteří se vypořádávají se životem a dávají smysl životu i víře uprostřed nejtěžších situací. Díky tomu můžeme jít dál a díky tomu nalézáme inspiraci ve vlastních těžkostech.

Nechtěl bych být ničím jiným než knězem, i když jsem dostal pár kopanců

Před pár dny jsem kousek od svého bydliště v Southportu seděl s alkoholikem a držel ho v náručí. On plakal a vyprávěl mi o své hanbě a beznaději. Byla to pro mne obrovská výsada. Právě v takových chvílích vím, že bych nechtěl být ničím jiným než knězem, i když jsem cestou dostal pár kopanců.

Život žádného člověka není jednoduchý. Ať jsme ženatí, vdané, vysvěcení anebo svobodní, občas čelíme drsným chvílím. Všichni se musíme vypořádávat s tím, že nás druzí nechápou. Všichni musíme žít s tím, že nás někdo zraní. Každý z nás potřebuje druhého, aby šel s ním, když život začne jít ztěžka.

S kněžími je to právě tak. Také potřebujeme druhé, kteří jsou ochotni jít s námi kus cesty a chovat se k nám jako k lidem, smát se s námi a plakat spolu s námi, sdílet naše potřeby. Měl jsem to štěstí, že jsem měl vždy přátele, kteří mě byli schopni pozvat dál, abych se u nich mohl cítit jako doma, a byli mi k dispozici, když jsem se potřeboval sám vyplakat. Ne každý kněz má ale takovou zkušenost.

Proto vás prosím, abyste se modlili za své kněze tak, jako se oni modlí za vás. Buďte jim nablízku, jako jsou oni nablízku vám. Jednejte s nimi jako s lidmi, s respektem a láskou. Dejte jim prostor, aby mohli sami říct, co potřebují, a především, když jste v pokušení, protože vás opět zranili, nekritizujte a netrhejte je na cucky, nýbrž odpouštějte a vynasnažte se najít příležitost situaci zlepšit, aby církev mohla společně hlásat evangelium pokoje a lásky. Ač skutečnost může vypadat jinak, navzájem se potřebujeme.

Článek převzat z časopisu anglické CHO, Goodnews. Redakci časopisu děkujeme za laskavý souhlas s uveřejněním. Překlad David Vopřada.