Potřebujeme věnovat čas modlitbě?

Před několik lety jsem telefonicky mluvil se svou známou o současné situaci v Irsku. Hovořili jsme o nešťastných a zoufalých lidech, žijících uprostřed ekonomického rozkvětu. Navrhnul jsem, že bychom se za to měli více modlit, a že když celou tu situaci vložíme do Pánových rukou, věci se začnou měnit. Moje známá mi na to ale řekla, že asi ani netušíme, že se za to už modlí spousty lidí. Poukazovala na skutečnost, že k tomu člověk nepotřebuje klečet na kolenou v kostele a že modlitba má mnoho forem a že každý se přimlouvá po svém. Mluvila ze své zkušenosti o mladých lidech, co se schází, aby se navzájem podpírali a za sebe v modlitbě prosili v období bolestných ztrát a jiných krizí, a že se jí zdá, že všechna jejich slova a činy jsou vlastně určitým způsobem modlitbou.

Během následujících dní jsem o modlitbě hodně přemýšlel. Například si představte, jak se někdo, kdo vůbec v Boha nevěří, doslechne, že soused utrpěl nějakou ztrátu či jiné trauma. Svolá tedy ostatní a udělají vše možné, aby svému bližnímu pomohli. Dá se toto také nazvat modlitbou? Katechismus nás učí, že modlitba je pozvednutí mysli a srdce k Bohu. Pozdvihl snad i tento člověk svou mysl a srdce k Bohu, když vůbec ani nevěří v Jeho existenci? Myslím, že ne. Ale prokázal lásku svému bližnímu lásku a Bůh je láska. Co se tu tedy vlastně děje? Bůh je přítomný bez ohledu na to, zda se v Něj věří či ne. Skrze lásku onoho dobrého souseda se tam může sám Bůh zjevit. Možná, že ten trpící zažije něco z Boží přítomnosti, zdáli Ho zahlédne, či dostane touhu Ho více poznat. A možná se, po nějakém čase, k Bohu obrátí se svou první modlitbou, s přáním Mu naslouchat chválit Ho.

A co věřící? Jak můžeme každou svou myšlenku, slovo, skutek a utrpení proměnit v modlitbu? Tradičním způsobem je ranní obětování, zasvěcení celého dne Bohu. S lítostí však musím uznat, že i po takovém ranním odevzdání se Bohu,  Mu mnohé mé skutky a slova  nelze vůbec jako modlitbu nabídnout. Poněvadž jsou opravdu ne-důstojné.

Zřejmě bych potřeboval stálé vědomí Boží přítomnosti, ale toho se mi nedostává.

Potřebujeme tedy strávit čas v modlitbě?

Jsem celkem přesvědčen o tom, že když Ježíš každé ráno otevřel své oči, obětoval svůj den Otci. A tak se v Jeho životě, plném milosti a pravdy, se každá milisekunda stávala dokonalou modlitbou. Proč si ale ještě k tomu tak často odděloval z každodenního života, plného dokonalého smýšlení, slov, skutků a v modlitbě obětovaného utrpení, čas (často I celou noc) věnovaný výhradně k rozmlouvání s Otcem? Možná o tom máme přemýšlet obráceně. Syn Boží si oddělil čas pro přebývání s námi - v lidském těle ve všedním životě. On vstupoval ze svého skutečného života sjednoceného s Otcem, do našich všedních dní, aby se tam s námi setkal a dal nám tak příležitost vejít do Jeho žití s Otcem. O hloubce a rozsahu svého vztahu s Otcem řekl Ježíš "Já a Otec jsme jedno." A tato důvěrnost s Otcem zamýšlel je Ježíšovým přáním pro každého z nás.

Představte si dobrého otce, který miluje svou dceru. Ona se ale někdy rozhodne po svých od otce odkráčet pryč. Už nechce, aby jí naslouchal, aby na ní mluvil, aby se jí dotýkal - aby se na ní ani nedíval. Je prostě mimo něj, oddělena. Občas ale to děvčátko za otcem přijde – aby ho o něco poprosilo. Pláče, prosí, a naříká, aby to dostala. Jindy je zase naštvaná, umíněná a chce, aby bylo po jejím. Pak se zase urazí a předvede záchvat vzteku.Jindy se zase tátovi vyšplhá na klín a tam se uvelebí. Je tam v bezpečí a je jí velmi dobře. Nemusí při tom říci ani slovo. Smí si odpočinout a v otcově náruči krásně usnout. Za všech těchto okolností otec své dítě miluje, a bude se dále snažit mu/jí dát, co je pro něj/ni nejlepší, bez ohledu na jeho/její chování Zřejmě ale bude vždy znovu zraňován, když ho dcera odmítne a opět ho potěší, když se s důvěrou schová v jeho náruči. Právě během toho času, který holčička s otcem stráví, bude její vztah k němu růst a budován. Ani v pozemském měřítku bychom si nikdy nepomysleli, že pouze "vědět o" našem otci nám stačí k uspokojení a nasycení. Je naprosto přirozené, že budeme toužit poznat svého otce takového, jaký doopravdy je, znát Jeho charakter.

Náš Nebeský Otec touží budovat náš vztah se sebou samým. Přeje si, abychom se obrátili k Němu, a ne abychom se od něj odřízli anebo Ho ignorovali.

Jeho přáním je, abychom s Ním trávili čas a tak Ho poznali.Velmi Ho těší, když k němu přicházíme s díky a s prosbami v našich potřebách. Ale obzvlášť se raduje, když v Jeho přítomnosti odpočíváme a vyprávíme mu o tom, že víme o tom, jak nás miluje a že pro nás chystá, co je pro nás tím nejlepším. Občas se dostaví pocit, že Bůh je vzdálený a že tímto způsobem se s Ním nedokážeme setkat. Ale i v takové situaci je nám jistě dostupný Ježíš, Emanuel. O Něm můžeme číst, na Něj myslet a k Něm u hovořit. Když se odhodláme vstoupit do této komunikace, jsme zase o kus blíže k poznání našeho Nebeského Otce a budujeme s Ním blízký a důvěrný vztah. A je Boží vůlí, abychom se z toho těšili.

Svatí byli jako hlína v rukou hrnčířových

Víme, že svatí v modlitbě trávili spoustu času, přebývali v Boží přítomnosti a naslouchali Mu. Nebylo to tak, že by se modlili proto, že byli svatí. Neboť v modlitbě v první řadě a to často poznávali Jeho velikost a svou malost. Bůh na jejich chválu a uctívání a spočinutí v Něm odpovídal tím, že skrze ně konal svoje díla. Svatí pak vůbec Bohu v práci v jejich životech nebránili tím, že by si chtěli vystačit se svými silami. Spíše naopak, skrze ztišení a poznání pravdy, že Bůh je Bůh, ve své otevřenosti a vydanosti Jemu byli jako hlína v rukou Nebeského Hrnčíře, a právě On je učinil svatými.

Nepotřebujeme si také my udělat nějaký čas pro modlitbu?

Zdroj: New Creation. Překlad -ta-