Přátelé jsou důležití

Jako rodina se stýkáme s mnoha různými lidmi. Vídáme se s přáteli z mladších let, pravidelně nás navštěvují manželovi žáci, zdravíme se s prodavačkami z okolních obchodů, známe se s rodiči spolužáků a kamarádek našich dětí. S některými mluvíme jen tak, společensky, protože se známe jen povrchně. S jinými si klidně mluvíme do života, protože se dlouho a dobře známe, důvěřujeme si a máme se rádi. Víme o sobě, že bychom jedni druhým neschvalovali něco škodlivého. Takovým lidem říkáme přátelé. Jsou pro nás důležití.

V minulých týdnech jsme toho měli fakt moc. Neměli jsme chuť se s někým vidět. Ani na nejbližší přátele jsme neměli náladu. Odmítli jsme trojí pozvání k obědu a zrušili jsme dávno domluvenou večeři. Nejeli jsme ani na společný výlet a na pozvání ke grilování jsme ani neodpověděli. Byli jsme rádi, že jsme jen tak sami. Docela nám to chutnalo. Takový klid... Nemusíme se přece pořád s někým stýkat.

A v pondělí jsem potkala Daniela. To je blízký přítel. Vyprávěl mi, jak navštívil svého bratra. Ten se zrovna stěhoval do nového bytu, protože se právě rozvedl. Daniel mu pomáhal se stěhováním a večer si v nové kuchyni u čaje povídali. I když byla už skoro tma, nerozsvítili si. Tak se lépe povídá.

Bratr mu řekl: „Ty se stejně nikdy nerozvedeš.“ „Proč si to myslíš?“ zeptal se ho Daniel. „Nějak to souvisí s tím tvým křesťanstvím, řekl bych.“ „Hm, to asi jo. A taky s přáteli,“ dodal Daniel. „Jak to myslíš? Já přece nemám špatné kamarády?“ pobouřeně se ozval bratr. „Tak to nemyslím. Ale schválně: co ti řekli kluci v hospodě, když ses jim svěřil, že uvažuješ o rozvodu?“ „No co, řekli, že když oni to přežili, tak já to taky zvládnu.“ „No vidíš. Kdybych já přišel za mými přáteli a svěřil se jim, že uvažuju o rozvodu, řekli by mi, abych nebláznil. Řekli by, že oni už zvládli různé manželské krize a ustáli to, tak mi pomohou, abych to taky zvládl.“

Danielovo vyprávění se mě dotklo. Vida, nepomyslela bych si, jak moc jsou přátelé důležití. Ale ten krátký úryvek převyprávěného rozhovoru ukazoval do hlubin. Naznačoval něco o životních prioritách, podpoře v těžkých chvílích, pomoci v čase nouze a důvěrné blízkosti pro řešení soukromých potíží.

Ale pak jsem si taky hned vzpomněla na kamarádku, která byla dlouhodobě pohaslá a smutná. Všichni jsme to viděli a všichni jsme se jí ptali, co se děje... Neprozradila nikomu nic. Bylo mi jí líto, avšak nechtěla jsem na ni naléhat. K důvěrnosti nelze nikoho nutit. Ale teď jsem věděla. Musím jí to říct. Musím jí vyprávět ten krátký příběh a znovu jí nabídnout pomoc. Jestli má nějaké potíže, a že je má, to každý vidí, měla by vědět, že jsme tady. Jsme její přátelé.

Asi ji pozvu o víkendu na oběd. Potřebujeme se navzájem. V těžkých chvílích, v době nouze a potíží. Stojíme při sobě a pomáháme si obstát. Tak se totiž chovají přátelé.

Hana Pinknerová, z knihy Horká čokoláda