Přijď, Duchu!

1. Ruah, jméno Ducha

První sloka Veni creator doslova zní:

"Přijď, Duchu stvořiteli,

srdce, která jsi stvořil."

Tématem této první úvahy jsou úvodní dvě slova hymnu Veni creator : "Přijď, Duchu!" a zvláště jeho jméno. První věcí, kterou se většinou o někom dozvídáme, je jeho jméno. Jménem určitou osobu oslovujeme, odlišujeme ji od ostatních a podle něj si ji také pamatujeme. Jméno má i třetí osoba Nejsvětější Trojice, třebaže velmi zvláštní, jak uvidíme. Jmenuje se Duch. Ale Duch je jen přeložené jméno. Když někoho máme opravdu rádi, chceme o něm vědět všechno, tedy i jeho "křestní" jméno. Skutečným jménem Ducha, pod nímž jej poznali první adresáti zjevení, je ruah . Je krásné vzývat Ducha stejným slovem jako proroci, žalmisté, Maria, Ježíš či Pavel! Dalším stadiem, jímž jméno Ducha svatého muselo projít, než se dostalo až k nám, byl výraz pneuma . Pod tímto jménem jej nacházíme v novozákonních textech. Pro Židy mělo jméno takový význam, že bylo téměř ztotožňováno s nositelem. Světit Boží jméno je totéž jako světit a ctít samotného Boha. Jméno navíc nikdy nebývá jen pouhým dohodnutým názvem, jak je zvykem u: vždy vyjadřuje něco o svém nositeli, jeho původu či postavení. Totéž platí i o jménu ruah . I ono obsahuje hlavní údaje o osobě a postavení Ducha svatého. Proto je tak důležité, abychom se při odhalování reality Ducha zaměřili nejdříve na ně. Co slovo ruah znamená v hebrejštině? Jeho původním významem je atmosférický prostor mezi nebem a zemí, který může být klidný nebo rozbouřený. Prostor otevřený jako step, kde si snadno všimneme každého závanu. V širším smyslu pak znamená "životní prostor", v němž se člověk pohybuje a dýchá. Tento původní význam poznamenal i pozdější teologii Ducha svatého. Často je totiž v souvislosti s ním, zejména v Novém zákoně, používáno příslovečné určení místa. Sloveso "mluvit" se typicky pojí s předložkou v , stejně jako v souvislosti s Otcem bývá používána předložka od a se Synem předložka skrze : "od Otce, skrze Syna, v Duchu svatém". Duch svatý je duchovní prostor, jakési "životní prostředí", v němž dochází ke styku s Bohem a Kristem. Ale ponechme stranou tyto dávné významy, často překonané i v hebrejštině, a věnujme se významu, který toto slovo běžně mívá v Bibli.

Ruah znamená dvě úzce spjaté věci: vítr a dech. To platí i o řeckém výrazu pneuma a latinském spiritus . Příbuzný význam zůstal zachován i v italštině (spirito - duch spirare - vanout, vydechnout) a konečně i v anglosaských jazycích (německé Geist i anglické Ghost pocházejí ze společného slovního základu gast - dech). Vítr a vánek tedy zdaleka nejsou jen symboly Ducha svatého. V tomto případě se symbol a realita překrývají natolik, že jsou nazývány jediným slovem. Jen těžko si dokážeme představit, co pro rozvoj zjevení znamenala skutečnost, že kdykoli v Bibli čteme "vítr", církevní otcové četli i "duch", a kdekoli čteme "duch", oni četli i "vítr". Vítr nedostal jméno podle Ducha svatého, ale naopak. Jinými slovy, znamení předcházelo významu, nebo» v lidské zkušenosti se neobjevuje nejdříve to, co je duchovní, a pak teprve to, co je hmotné, ale právě naopak (srov. 1 Kor 15,46). Naše škola pneumatologie tedy začíná pod širým nebem. V následujích verších hymnu budeme postupně objevovat i další symboly Ducha svatého přejaté z přírody: vodu, oheň, olej a světlo. Bible nás o nanejvýš duchovních skutečnostech ráda učí pomocí těch nejhmotnějších a nejzákladnějších symbolů, které lze v přírodě nalézt. Dvě "knihy" napsané Bohem kniha stvoření, složená z věcí a němých prvků, a kniha Bible, sestávající z písmen a slov tak na sebe navzájem vrhají světlo a vysvětlují jedna druhou. S toutéž souhrou se setkáváme ve svátostech: díky znamení je slovo viditelné a díky slovu je znamení slyšitelné. Jak jsem již naznačil, Bůh nám chtěl zjevit nevýslovnou realitu svého Ducha prostřednictvím dvou hlavních fyzikálních významů slova ruah : vítr, respektive vanutí nebo dech. Připomeňme si v této souvislosti několik nejdůležitějších úryvků Písma. Nejen proto, abychom si ukázali, že výše uvedená tvrzení jsou pravdivá, ale především proto, že každý z těchto úryvků je jako perla, kterou máme navléci na náhrdelník, nebo jako květina, jejímž nektarem se chceme posílit. Na počátku knihy Geneze se hovoří o "Božím Duchu", který se vznášel nad vodami (srov. Gn 1,2). Zde se význam Duch a vítr natolik překrývají, že moderní překladatelé často nevědí, zda jej překládat výrazem "Boží Duch", "Boží vítr" nebo "mocný vichr", a tak se jednou přiklánějí k tomu, podruhé k onomu. O kousek dále čteme:

"I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života" (Gn 2,7). I nadále v Bibli vidíme, že tento "dech" je prvotním, zárodečným projevem Ducha svatého (srov. 1 Kor 15,45). Tyto dva obrazy nabývají postupně stále jasnějších obrysů. Ve Skutcích apoštolů Duch svatý přichází jako prudký vichr (Sk 2,2), v Janově evangeliu je tentýž Duch předán Zmrtvýchvstalým v podobě dechu, gestem, které nás vědomě přivádí zpět na počátek:

"Po těchto slovech na ně dechl a řekl jim: `Přijměte Ducha svatého'" (Jan 20,22). Okamžik, kdy Ježíš naposledy vydechne na kříži, Jan líčí jako moment, kdy "odevzdává ducha" (srov. Jan 19,30). Neopomíjí však ani obraz mocného vichru, nebo» právě on nám zachoval Ježíšův výrok:

"Vítr vane, kam chce; slyšíš, jak hučí, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha" (Jan 3,8). (Zde se Ježíš, podobně jako při jiných příležitostech, projevuje jako opravdu velký "básník Ducha".) Obraz mocného vichru a vzdušného víru vyjadřuje moc, svobodu a transcendenci Božího Ducha. Vítr totiž nejen v Bibli, ale i v přírodě zobrazuje uchvacující a nezkrotnou moc. Dokáže "rozervat hory a roztříštit skály" (1 Kr 19,11), "zvedá vlnobití, až se vznáší k nebi a řítí se do propastných tůní" (srov. Ž 107,25-26). Nic nedokáže pohnout mořem, jen vítr. Na druhé straně obraz dechu nebo vánku vyjadřuje dobrotu, mírnost, klid a imanenci Božího Ducha. Dech je to, co je na člověku "nejintimnější", nejživotnější, nejosobnější. Lidé, kteří se zabývají náboženskou fenomenologií, tedy způsoby a formami, jimiž je v různých kulturách vyjadřováno náboženské cítění, poukazují na skutečnost, s níž se trvale setkáváme ve všech vyšších formách religiozity, ale zejména v Bibli: božstvo je vnímáno jako "strašné a fascinující" tajemství, které probouzí bázeň a lásku současně, které člověka zároveň děsí i přitahuje. Augustin uvádí, že se v okamžiku, kdy začal vnímat Boží tajemství zblízka, roztřásl "láskou a hrůzou" a že pomyšlení na Boha v něm vyvolávalo současně "mrazení i horoucí touhu". Bible toto tvrzení hojně dosvědčuje. "Vzbuzuješ bázeň. Kdo před tebou obstojí?" (Ž 76,8). Tato slova jsou vztažena k témuž Bohu, který je jinde veleben pro své "nesmírné dobrodiní" a lásku ke všemu stvořenému (Ž 107,7). Důvodem není, že by Bůh byl tak složitý nebo měnil svou povahu (Bůh je sama prostota bytí), ale fakt, že nedokážeme jediným pohledem obsáhnout celou jeho nekonečnou a přitom prostou realitu. Abychom jej mohli poznávat, potřebujeme na něj hledět ze dvou úhlů, stejně jako potřebujeme dvě oči, abychom viděli perspektivu předmětů. A přesto Duch svatý nejzjevněji ztělesňuje toto Boží tajemství, které je současně absolutní mocí i nekonečnou něhou, nezadržitelným pohybem i nesmírným pokojem. Uvažujme o těchto dvou charakteristikách. Lépe pak pochopíme velkou část biblického zjevení o Utěšiteli. Tím jsme prozatím symboly větru a vánku vyčerpali: splnily svůj úkol a pomohly nám pozvednout se z přirozené úrovně na úroveň nadpřirozenou. Toto jasné rozlišení symbolu a reality nesmíme opomíjet, abychom nezůstali ve stadiu stoiků, kteří v odlišení vánku od ducha nikdy neučinili tento kvalitativní skok, a proto Božího Ducha chápou jednou jako "jemného ducha pronikajícího celý vesmír" (srov. Mdr 7,22-25), a jednou jako "stvořitelský oheň", nicméně jen v hmotném pojetí. V takovém případě bychom upadli do panteismu nebo materialismu a popřeli bychom sám pojem ducha, jak je dnes v křes»anství chápán.

[...]

Na jednom místě v Bibli najdeme pohromadě všechny tři významy slova ruah , jimiž jsme se doposud zabývali: vítr, závan čili dech i Duch svatý. Je to v 37. kapitole knihy Ezechiel v proroctví nad suchými kostmi. Symbol a skutečnost se navzájem prolínají a stýkají. "Nebyl v nich duch", neboli dech, život. "Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj!" Neboli přijď, větře, ze všech světových stran a zaduj. "Vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy." Dosud jsme se věnovali symbolu. Podívejme se tedy na duchovní realitu: "Já do vás uvedu ducha a oživnete." Duch je zde již označením Božího Ducha, Ducha svatého. A život, o němž je řeč, zdaleka není jen tělesný. "Přijď, Duchu!" To je prvotní epikleze, z níž se rodí vzývání Ducha svatého v našem chvalozpěvu Veni creator Spiritus i v letniční sekvenci Veni sancte Spiritus . Je to první a jediná modlitba zaznamenaná v Bibli, jež se obrací přímo k Duchu, jediná přejatá církví a používaná po staletí. Je to Maranatha Ducha, ekvivalent onoho, "Přijď, Pane!", jímž se prvotní křes»ané obraceli ke Kristu.

"Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: `Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni'" (Ez 37,11). Tím "domem" jsme dnes my. I mezi námi, v církvi, jsou lidé, kteří říkají: "Naše naděje zanikla. Jsme ztraceni, všechno se hroutí." I pro nás tedy platí příslib "závanu" Ducha svatého a zkušenosti zmrtvýchvstání. A právě k tomu by měly přispět i naše úvahy: měli bychom lidem pomáhat, aby si všimli, že "silný vítr" Letnic nikdy nepřestal vát a že Ježíš je neustále připraven na své učedníky "dýchnout", že večeřadlo znovu otevřelo dveře a vody rybníka v Bethesdě jsou opět "zčeřené" andělem. Kdo chce být uzdraven, stačí, aby se do nich vrhl... Neúnavně se připojujme k tomuto ustavičnému vzývání Ducha svatého, jež doprovází církev všemi dějinnými epochami:

Přijď, Duchu Svatý!

Přijď z úst Zmrtvýchvstalého!

----------

Z knihy Zpěv Ducha, vydané Karmelitánským nakladatelstvím. Uveřejněno se souhlasem vydavatele.