Pro ty, kterým není v církvi lehko kvůli životnímu stavu I.

Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Trojjediný Bože, děkujeme ti za čas a místo, které jsi pro nás připravil. Prosíme tě, otvírej naše srdce tvému slovu, které je plné života a síly, které je útěchou a posilou a které je také soudem, který odděluje dobro a zlo. Prosíme tě, žehnej nám. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému.

Vítám vás na tomto programu s velmi složitým a krkolomným názvem. Nejdřív mě napadlo, že bychom měli začít starozákonním textem o Davidovi a o tom, jak začal jistou etapu svého života. K Davidovi sestoupili jeho příbuzní a on potom shromáždil kolem sebe všechny, kdo byli někomu něco dlužni nebo byli nespokojení nebo nějakým způsobem nešťastní, a s nimi velmi úspěšně vytáhl do boje. Tak tím nezačnu.

Začnu pokusem o malou inventuru, jaké mohou být osudy tříd a druhů lidí, kteří se pro svůj stav necítí v církvi dobře. Zdůrazním několik věcí. Když řeknu „pro svůj stav“, tak tím myslím něco, co je pro člověka dlouhodobé nebo trvalé. Někdo se nemusí cítit dobře, protože zrovna hraje varhaník falešně na varhany nebo mu ministrant mohl šlápnout na kuří oko; tak to nepočítám. Dále to, že se cítí v církvi nějak nedobře, je stav dlouhodobý nebo trvalý a je to zřejmě něco, co se nedá nějakým šikovným trikem odstranit. Kdo všechno by to mohl být? Lidé s jakýmkoli defektem v manželství, lidé žijící v trvale špatně fungujícím manželství, lidé žijící po rozvodu, lidé rozvedení a znovu sezdaní, lidé ovdovělí. A z druhé strany lidé, kteří by se chtěli oženit nebo provdat a pořád to nejde, ale také lidé, kteří by se vlastně ani nechtěli oženit nebo provdat, ale mají dojem, že jsou pro všechny nezajímaví. Potom lidé, kteří žijí ve vztahu, který se nedá ani napravit, ani nejsou schopni ho ukončit a vidí, že je to špatně. Lidé, kteří si nesou dlouhodobý nebo trvalý defekt zdravotní, psychický nebo tělesný, lidé, kteří trpí tím, že nemohou mít děti a lidé, kteří by chtěli být něčím jiným, než jsou. Svobodné matky, homosexuálové. Teď může nastat krátké spojení: to by bylo, kdybychom hned měli po ruce odpověď a kdyby v církvi bylo tohle a tohle, nebo kdyby církev tento stav schválila, nebo kdyby se udělalo cosi, pak by to bylo všechno v pořádku. Před tím vás chci varovat, protože tudy se nedojde ani k pochopení, ani k hledání řešení a je to krásná cesta k zatrpklosti. Jakmile příčinu a řešení čehokoliv položíme někam mimo sebe a řekneme: Kdyby ti druzí jednali jinak, já bych se cítil šťastný, ale oni tak nejednají, já to dobře vím, tak co z toho vyplývá? Já musím zůstat nešťastný. Královská cesta k zapšklosti, nic neřešící. Zkusme chvíli přemýšlet o tom, proč člověk, který patří do některé z těchto skupin, se v církvi necítí dobře? Příčiny budou různé. Jsou lidé, kterým dost silně vadí, že nejsou jako ti druzí. Jsou lidé, kteří vnímají, že postoj církve je jiný, než by volili oni; je trvalý rozpor mezi tím, co chci a co se v církvi má dělat. Nebo si člověk řekne: o mě se v církvi nikdy nemluví. Na to mě upozornili manželé, kteří nemohou mít děti. Pořád se mluví o rodinách a o dětech, ale že jsem tady také my, kteří trpíme tím, že děti mít nemůžeme, to nikoho nezajímá. Dále mohou trpět lidé tím, že se mohou cítit nezařazeni do jakékoli běžné škatulky. To je klasický příklad člověka, zejména ženského rodu, který dosáhl zralé dospělosti a není ani vdaná, ani rozvedená, ani nevstoupila do kláštera, ani tam vstoupit nehodlá, ani není zasvěcená panna, takže řekne, že není nic, že nepatří nejen do žádné kategorie, o které se v církvi mluví, ale se kterou se nějak počítá. To může být zrovna tak pán podobného věku. Nanejvýš se diví, když je svobodný, proč se nedá vysvětit na kněze, protože to je podle některých nejdůležitější kvalifikace,. To je pro člověka nepříjemná situace. Mohou být věci ještě jemnější, budou nepříjemné, nechci to nikomu vnucovat, ale zkušenost ukazuje, že se s tím musí počítat. Člověk je nespokojen s výsledkem svého života. Může říct, že si to zbabral nebo že měl smůlu; může říct, že si konečně polepší v domově důchodců, nebo že máme každý jinou životní cestu a může také někde mimo sebe hledat viníka za to, oč se cítí být v životě ošizen. To mohou být rodiče, společnost a také církev. Hledání náhradních viníků nikam nevede, hledání pozitivních kroků může k něčemu být.

Můžeme se teď omezit na to, co je nejcitlivější, když se člověk cítí nepřijat nebo má pocit, že je na něj velmi kriticky nahlíženo, protože se nějak vymyká z normy. To může být člověk s jinou sexuální orientací, nebo mu ztroskotalo manželství, ať už uzavřel další, kde je to citlivější, nebo ne. Je řada lidí, kteří by asi řekli, že se v církvi cítí vyřazeni nebo na okraji jako prašivé ovce, jako lidé, kterým není přiznáno Kristovo milosrdenství. Varoval jsem před krátkými spojeními. Jestliže totiž člověku ztroskotalo manželství, a uzavřel pak druhé, nemůže chodit ke svátostem a domnívá se, že by se celá jeho situace vyřešila tím, že by chodit mohl. Zpravidla se mýlí, protože to ještě vůbec nic neříká o tom, jak zpracoval svůj první nezdar, to ještě vůbec neznamená, že se kořene svých bolestí zbavil. Vnitřní zranění je třeba léčit v prvé řadě v kontaktu s Kristem a nevyléčí se tím, že mi někdo dá na nynější způsob života schvalovací razítko, že je to tak dobré. To minulost nevyléčí.

Přesto bych rád řekl něco kritického na adresu nás křesťanů. Mnohdy se zdá, že až příliš víme, jak mají být věci správně a příliš se toho držíme. V dnešním světě například hlásat nerozlučitelnost manželství je poněkud nepopulární, ale na druhé straně nutné. Mluvit o ochraně života od početí do přirozené smrti je trochu méně provokující, ale také je to nutné. Křesťanství vychovalo Evropu; nic na tom nezmění, bude-li v Evropské ústavě zmínka o Bohu a křesťanství. Křesťanství Evropu vychovalo a vychovalo ji k určité technické dokonalosti - klenba, stavba, ke smyslu pro krásno, k úctě k životu atd. Křesťanství nás opravdu zkultivovalo a řada plodů kultivace je dnes samozřejmou součástí evropského dědictví, ale bez křesťanství by to tu zřejmě nebylo, to je jedna stránka věci. Ale druhá stránka věci je, že když se mluví o manželství, předpokládá se trvalé manželství, když se mluví o dětech v církvi, tak se předpokládá, že budou hodné, když se mluví o zaměstnavatelích, soudcích, předpokládá se, že budou spravedliví. Takže v církvi máme jasně řečeno, jak má člověk žít, chce se to po něm, jsme schopni mu říct, že je hříšník, ale jaké chceme mít všechny křesťany? Správné, spravedlivé, ušlechtilé, slovem vzorné. Shromažďoval si takové lidi Ježíš kolem sebe? Tady vidím tu výčitku. Ale když to někdo vyřeší tím, že řekne, že Ježíš kolem sebe shromažďoval samé ztroskotané existence, vůbec si nepomohl, protože to je stejná poloviční pravda jako představa, že shromažďoval pouze vzorňáky.

Dovolte mi pohled do Písma. Mk 1,14-15: Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium. Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu. Obrácení je zásadní požadavek, ale k tomu je řečeno: věřte evangeliu a to je vysvětleno slovy: Boží království se přiblížilo. Ježíš nechce obrácení pro nic, za nic a jakkoli, ale mluví o přiblížení Božího království. Další Markovy texty to ilustrují. Když přišli do Kafarnaa, hned v sobotu šel do synagogy a učil. I žasli nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc a ne jako zákoníci. Mk 1,23-27: V jejich synagóze byl právě člověk, posedlý nečistým duchem. Ten vykřikl: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží." Ale Ježíš mu pohrozil: „Umlkni a vyjdi z něho!" Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a jeden druhého se ptali: „Co to je? Nové učení plné moci - i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho." Dále uzdravil Petrovu tchyni, pak malomocného, pak ochrnutého, kterému odpouští hříchy, a ve verši 34 čteme: I uzdravil mnoho nemocných rozličnými neduhy a mnoho zlých duchů vyhnal. Ježíš se tedy setkává s těmi lidmi, kteří jsou k dispozici, nejedná se o žádný výběr, neoškliví si lidi, kteří jsou označeni za napadené zlem, ty uzdravuje, ale nad tím stojí 14. a 15. verš: kázal Boží evangelium, čas se naplnil, přiblížilo se království Boží, obraťte se a věřte evangeliu.

Najdeme řadu dalších zabývání se lidmi, kteří byli nějakým způsobem nevyhovující, od cizoložné ženy až po odpuštění Petrovi, který Ježíše zradil. Ale ode všech těchto lidí se čeká obrácení, ne dokonalý stav, ale obrácení k Božímu království.

Církev se v Evropě stala univerzální učitelkou, vychovala nás, dala vzniknout ohromným dílům v umění, zušlechtila divoké Slovany a další. Ale je možné, že jsme se my, křesťané, stali příliš elementem vychovávajícím a mnohem méně prostředím zachraňujícím. Ne že by člověk nenašel v církvi záchranu, mnozí jsme ji tam jistě osobně našli. Ale přece to vychovávání jako úkol církve je dodnes silně přítomno v myšlení lidí, kteří se k církvi nehlásí. Přes všechno ohrnování nosu nad církví se stále dost čeká na to, co v oblasti morálky církev řekne. Když před deseti lety vyšel nový katechismus katolické církve, převažující první reakce evropských novin byla: no, rozvody tam dovoleny nejsou, k homosexualitě skoro stejný postoj, k mimomanželskému sexu také, vlastně nic nového. Co to znamená? Nás to přece jenom zajímá, co vy, katolíci, říkáte: sice s tím nesouhlasíme, ale zřejmě to má pro nás nějakou autoritu. Toto bych nechtěl zbourat, ale myslím si, že jako celek církve jsme dlužni víc toho spasitelského, toho zachraňujícího Ježíše. Když se začala šířit charismatická obnova a začala modlitba za vnitřní uzdravení, řada lidí tím byla naprosto okouzlena: jedni měli dojem, že se tím vyřeší všechna jejich trápení, a jiní se chtěli nechat vnitřně uzdravovat takřka až do úplného usmrcení. To je ukázka toho, že tu bylo něco pozapomenuto, a když se to objevilo, vzbudilo to velkou pozornost a právem, i když to pak někteří lidé přehnali; to je jiná věc. Toto bych řekl na adresu nás křesťanů, církve jako celku: dimenze záchrany, uzdravení rozhodně potřebuje rozvíjet a posilovat.

Člověk není jenom nitro, člověk jsou také lidské vztahy. Když se zkoumá, jaké má člověk potřeby, pak kromě jídla, pití a spánku potřebuje určitý pocit jistoty, sebeuplatnění, bezpečí, zakotvení a každý z nás potřebuje do jisté míry uznání druhých. Naše osobnost nebo hodnota naší osobnosti v našich očích je do jisté míry určována tím, jak nás vnímají a cení druzí. A my můžeme po druhých chtít, aby nám dodali to, co nám chybí z našeho sebevědomí. To je někdy velmi pošetilé přání. Na druhé straně, kdybychom byli pro všechny nezajímaví, není to žádné potěšení. Před dvaceti lety jsem navštívil svého spolubratra, který byl přeložen do příšerné farnosti, kde to bylo složité kvůli jeho předchůdci, ještě ke všemu nemohl jít na faru, tak mu dali náhradní bydlení, hlavu měl jako koleno a bydlel za kadeřnictvím, ale to mu nevadilo. Tenkrát mi řekl: Víš, kdyby mi tu aspoň někdo nadával. Když jste naprosto nezajímaví, kladně i záporně, je to velmi těžké. Nám se může stát, že položíme na ostatní křesťany nebo na církev jako úřad požadavek, aby nás nějak docenila, abychom byli vzati na vědomí, aby tím naše hodnota trochu stoupla. Já se tomu nechci vysmívat. Jenom chci říct, že takový požadavek může být nereálný a nikam nevedoucí. Přijde mi důležité, aby člověk křesťan měl zdravé sebevědomí, které mu dává evangelium, přesněji Bible. V Gn 1,26-27 čteme, že Bůh stvořil člověka a že ho stvořil k podobenství a obrazu Božímu. V Novém zákoně je nám mnohým způsobem říkáno, že jsme v Kristu byli Bohem přijati za vlastní. Přátelé, tohle je pro každého z nás první otázka. Stojím na tom? Dále. Jsem si vědom toho, že moje přináležitost ke Kristu není zničena ani mými špatnými životními výsledky? Nechci tu obhajovat hříšnost, ale za každý hřích můžeme prosit Boha, aby nám odpustil. Bůh nikde neříká, že k němu budou patřit jenom ti vzorňáci, kteří nikdy nechybili, to v evangeliu nenajdeme. Jsem stvořen k Božímu obrazu, jsem v Kristu přijat Bohem za vlastního ve křtu, jsem ten, na kom se naplňuje Joelovo proroctví citované ve Sk 2,1-12: Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!" Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?" Pak je to vysvětleno právě Joelem. Petr říká: „Co se divíte, je psáno: Sešlu svého Ducha na všeliké tělo, vaši mužové a ženy budou prorokovat, starci budou mít vidění. Petr říká: „To se naplnilo, byl dán Duch, co se divíte?“ Ale vážení, to se nás osobně týká. Kdo je pokřtěn a myslí si, že z Ducha Božího nic nedostal, ať si jde stěžovat na faru a nechá si vrátit poplatek. To musí být jádro našeho sebevědomí, to, co s námi Bůh udělal. Ano, mohu říct, já jsem z toho mnohé zkazil. Ano, já jsem si k řadě věcí uzavřel cestu. Ano, je mi velmi těžko to a to dodržovat, jsem slabý, neschopný. Ale já jsem přece Boží člověk, jsem přece Boží dítě. Když Pavel v listu Římanům mluví o vyvoleném národu a vyznává svou vášnivou lásku k Izraeli, obrovskou víru v Boží věrnost, tak říká úžasnou větu: „Když Bůh někoho vyvolí, je to neodvolatelné.“ Lidi, víte, co to je, když to slovo vztáhneme na sebe? Bůh si nás vyvolil, ve křtu je to dotvrzeno a toto jeho ano ke mně je neodvolatelné! Co mi kdo může nabídnout víc? Jan Pavel II. píše v jedné své autobiografii, že svého křtu si cení víc než svého papežství. Křest je krok nekonečné délky, od naší časnosti propadlé smrti do Boží věčnosti, to je fantastické a to se nás týká.

Spasitelský, zachraňující rozměr církve by potřeboval velmi posílit. Přivádí nás k tomu skutečnost, protože dnes jenom občas potkáte v církvi lidi, kteří vyrostli a žijí podle všech předpisů bez zaváhání. Ty zvláštní pastorační případy jsou dnes nejběžnější a to nás nutí k tomu, abychom snad lépe vnímali, že pro Krista toto všechno nejsou zavřené dveře. Můžeme se dohadovat třeba u manželství, jestli má církev více stát na tom, že manželství je nerozlučitelné, a to i když se rozvede, nebo vyjít vstříc těm, kdo se rozvedli a uzavřeli nový sňatek; o tom se můžeme přít. Ale princip nemůžeme zrušit ani jeden, ani druhý, ani důraz na nerozlučitelnost manželství, ani důraz na Kristovo milosrdenství. Co lze nabídnout okamžitě? Aby se člověk snažil pochopit, že jsem-li příjemcem Božího milosrdenství, neznamená to jenom kouzelné řešení okamžité těžké situace, ale znamená to něco, co objímá celý můj život až do smrti a co může znamenat v mém životě růst Boží milosti až do smrti. Když je venku tma, máme v zásadě dvě možnosti: rozsvítit a zhasnout, nic mezi tím tady není. Toto si někdy člověk aplikuje na svůj křesťanský život. Buď jsem na tom před Pánem Bohem úplně dobře, nebo úplně špatně, a nic jiného není. Omyl, já jsem na tom před Pánem Bohem vždycky špatně a Bůh je vůči mě vždycky dobrý, protože Kristus za nás zemřel a jeho oběť je neodstranitelná, trvalá, trvající. A já jsem samozřejmě hříšník a kdo říká něco jiného, tak se mýlí. Já nepotřebuji stát před Bohem jako ten, kdo říká: „Pane Bože, mě tedy nemůžeš nic vytknout, to tedy ne.“ Ale já potřebuji stát před Bohem jako člověk, který říká: „Bože, ty jsi milosrdný, ty jsi laskavý, ty jsi léčící, a proto k tobě přicházím. Co je pro člověka nejnebezpečnější je srovnávání se s druhými, a máme to pořád po ruce. V evangeliu nikde není zaslíbeno, že když budeme jako druzí, budeme spaseni, to tam opravdu není, ale je tam, že když budeme Kristovi, je to záchrana.

Nechci brát na lehkou váhu žádnou bolest v životě člověka, kterou si nese. Chci se vždy vracet k tomu, že Ježíš se díval velmi tvrdě na podvodníky se zbožnou rouškou a nikdy ne tak tvrdě na skutečné hříšníky. Vím, že Ježíš hřích nikdy neobhajoval, na zlo nikdy neříkal, že je dobré. Chtěl bych všem lidem, kteří se cítí v církvi nějak špatně, říct dvě věci, jednu sladkou, jednu hořkou. Ta sladká – Kristovu lásku, Kristovo milosrdenství a Kristovo definitivní vítězství zobrazení vzkříšením nejsme schopni v církvi žádnou naší chybou zrušit, omezit, zakázat, to bezpochyby existuje. Ta hořká – naříkání, nadávání, nevole a nenávist jsou naprosto neužitečné věci a je to zhouba každého duchovního života, toho se člověk potřebuje zbavovat. Negativní myšlenky, postoje a pocity nejsou v péči někoho druhého, jsou v našich srdcích, jinde být nemohou, proto jsou v naší péči, proto my s nimi potřebujeme něco dělat. Ano, řada věcí by v církvi mohla a měla být jinak, řada křivd, ublížení, tvrdostí, pokud jsme je v církvi zažili, nás obzvlášť bolí. Nepochopení z řad kněží, případně biskupů, kteří mají být zvěstovateli Božího milosrdenství, řada těchto chyb to zakrývá a vy to právem nesete těžce. Kdyby to jen trochu pomohlo, opravdu se omlouvám za každou tvrdost, ať jsem ji způsobil já nebo někdo jiný. Ale vysvobodí nás pravda a ta je někdy velmi nepříjemná. Nicméně v evangeliu je nádherná věta: Milosrdenství se však honosí nad soud. Boží milosrdenství je ještě větší než spravedlivé odsouzení. Ale jde se k němu obráceně, nikoli převrácením pravdy v nepravdu, proto s tím budeme mít vždycky nějaké potíže. Cesta spásy je cesta obdarování, je cesta zdarma nabídnutá, a přesto kupodivu ne tak pohodlná. Spojit si ve vlastní hlavě a ve vlastním chápání Boží neúplatné rozlišování mezi dobrem a zlem a současně jeho všechno přesahující milosrdenství je dost těžké. Potřebujeme se tím zabývat, abychom byli pravdě co nejblíže.

Přednáška zazněla na Charismatické konferenci v Českých Budějovicích 2004.