Proč chodím na modlitební setkání?

Autor vzpomíná na své první zkušenosti s modlitebním setkáním před sedmi lety a proč na ně dodnes chodí.

Když jsem před sedmi lety poprvé přišel na charismatické modlitební setkání, neměl jsem vůbec žádné ponětí, proč tam jsem. Cítil jsem se velmi zvláštně. Vlastně jsem si ani nebyl jistý, že tam chci být, šest starších lidí kolem mne zpívalo a chválilo Boha a já se vůbec necítil ve své kůži. Nejprve jsem si myslel, že se jedná spíše o hudební skupinu, protože všichni zpívali z celého srdce jednu píseň za druhou.

Dvacet minut před začátkem setkání vešel můj bývalý profesor z vysoké školy. Divil jsem se, co tady dělá; byl jsem v rozpacích a nejraději bych se někam schoval. Když jsem tam ale seděl, pozoroval je a poslouchal, hluboko v srdci jsem věděl, že Bůh chce, abych tam byl, a že nemá nic společného s negativními pocity, které jsem měl. Od té doby jsem viděl Boha dělat mnoho úžasných věcí a jsem přesvědčen, že modlitební setkání mají velmi významnou a nezastupitelnou úlohu v Božím plánu. Mnohokrát se stalo, že jsem byl v pokušení přestat na ně chodit, zvlášť když jsem se cítil daleko od Boha nebo když má rodina měla poznámky: "Musíš tam chodit každý týden?" a "To nevadí, když nebudeš na všech setkáních," nebo "Pokud chodíš pravidelně na mši a každý den se pomodlíš, je vše v pořádku." Ale hluboké přesvědčení, které jsem získal na prvním setkání, mi pomohlo vydržet a často právě ta setkání, na která jsem původně jít nechtěl, byla nejlepší.

Rok poté, co jsem se připojil k modlitebnímu setkání, se vedoucí Eleanor O´Brien přestěhovala do kláštera v Kentu. Předtím, než odjela, mi dala zpěvník, několik kazet a svěřila mi zodpovědnost za modlitební skupinu, ve které nás v té době bylo pouze pět. Všichni jsme byli z jejího odchodu velmi smutní. Postupně většina lidí kvůli špatnému zdraví a pokročilému věku přestala na setkání chodit a nakonec jsem před dvěma lety zůstal sám. Vyvolalo to ve mně mnoho otázek a byl jsem v pokušení se vším skončit. Neviděl jsem důvod, proč pokračovat. Ale jednoho dne, když jsem seděl sám s Bohem, jsem se Ho v modlitbě zeptal: "Bože, proč jsem tady?" Dostal jsem jasnou odpověď: "Jsi tady, protože chci, abys tady byl!" Během modlitby mi Bůh ukázal, že do modlitebního setkání chodíme kvůli Němu a že je to Jeho modlitební setkání.

Bůh mě povzbudil, abych se začal modlit za potřeby farnosti a vytvořil letáky, jimiž pozvu ostatní, aby se připojili k modlitební skupině. Pověsil jsem je na nástěnku v kostele a každý týden jsem kontroloval, zda si někdo nějaký vzal. Nejprve nebyl žádný zájem, Bůh mě učil trpělivosti a já jsem věděl, že na to nejsem sám. Bůh mi vložil do mysli, že se modlitební setkání může rozrůst na deset až dvacet lidí. Začal jsem přemýšlet, doufat a očekávat růst.

Postupně lidé začali přicházet. Nyní se týdně skutečně schází deset až dvacet lidí. I když ne každý přijde pokaždé a ne všichni zůstanou, stále se rozrůstáme. Prošli jsme různými obdobími a naučili se nést břemena jedni druhých. Byli jsme svědky velkých proměn, obrácení a uzdravení, která nás stále znovu povzbuzují. Když si jen představím, o co všechno jsem mohl přijít, kdybych to před pár lety vzdal!

A jaká je tvoje zkušenost s modlitebním setkáním?

Z časopisu Goodnews anglické CHO přeložila -lm-.

Napiš nám...