Prosme směle o Ducha svatého

Opravdu toužíme po tom, aby Bůh jednal v našich životech, anebo jsme spokojeni s tím, že spoléháme na vlastní dary a síly?

Roy Hendy, jeden ze zakladatelů komunity House of the Open Door, se v tomto článku zamýšlí nad jedenáctou kapitolou Lukášova evangelia, důležitosti modlitby a radikální závislosti na Bohu.

Zdá se mi, že ačkoliv v charismatické obnově o modlitbě dost mluvíme, mohli bychom ji také ještě více konat. A přitom je to právě modlitba (a nezáleží na tom, jakého druhu chvála, růženec, adorace Nejsvětější svátosti), která je klíčem ke všemu, k onomu Božímu pomazání, které potřebujeme, abychom byli účinnými nástroji a mohli vykonat to, k čemu jsme byli povoláni.

Před nějakým časem jsem měl hovořit na veliké konferenci v Maďarsku a před odjezdem jsem úpěnlivě prosil Boha, aby mi dal réma, své slovo pro přítomné posluchače. A On mne vedl k tomu, abych mluvil k textu 11. kapitoly Lukáše. Je to jedno z mála míst, kde Ježíš učí své učedníky, jak se mají modlit. Na začátku zde čteme Lukášovu verzi modlitby Otčenáš. Pak kapitola pokračuje příběhem o muži, který pozdě v noci prosí svého přítele o tři bochníky chleba, neboť k němu do domu přišla návštěva. Zpočátku tento přítel pomoci nechce, neboť už je sám i se svými dětmi v posteli, ale Ježíš to vysvětluje: Pokud nevstane, aby mu dal chléb proto, že jsou přátelé, vstane aby mu dal vše, co chce, kvůli jeho neodbytnosti. V Knoxově překladu bible, který mám moc rád, je neodbytnost přeložena jako smělost. Bůh mi v té chvíli dal nahlédnout do svého srdce že opravdu chce, abychom Ho prosili bez obav a studu, směle o Ducha svatého. Naším problémem příliš často je, že se spokojíme s vlastními bochníky namísto chleba Pánova. A to zvláště tehdy, když se cítíme schopni a při síle. Pánův chléb můžeme získat jedině tak, že o něj budeme prosit vytrvale a směle. Jako by nás Pán zkoušel, aby se ukázalo, jak moc o Něj a jeho Ducha stojíme. Potřebujeme po Něm skutečně toužit, téměř zoufale se o Něj ucházet.

V našem příběhu je významný fakt, že ten muž neprosil o chléb pro sebe, ale pro svého druha, tedy pro někoho jiného. To nám připomíná, že dary Ducha, které tak naléhavě potřebujeme, nejsou pro naši osobní potřebu, ale ke službě druhým. Prosit v modlitbě o Ducha svatého a jeho dary je nebezpečné, neboť když nás Pán jimi obdaří, očekává, že je budeme používat. A to bude znamenat nutnost vzdát se našeho pohodlí a mnoha věcí, které jsou nám tolik drahé.

Když jsem chtěl vyzvat sestry a bratry v Maďarsku, aby se postavili, pokud chtějí přijmout čerstvé vylití Ducha a jeho darů, cítil jsem, že mne Pán vybízí, abych je varoval, že to bude spojeno s jistou obětí a aby proto ze svých sedadel nevstávali tak lehkovážně; skoro jako by Pán chtěl těmto lidem dát výstrahu. Jedná se o modlitbu nebezpečnou, protože Bůh nás bere za slovo. Když prosíme o více Ducha svatého, máme sklon myslet na věci jako pokoj, radost a láska. Ale Bůh nám dává svého Ducha ne pro naše potěšení, ale pro druhé. Bůh nás volá k tomu, abychom se stali jeho rukama a nohama. A přitom platí, že čím více darů přijmeme, tím před Ním máme větší zodpovědnost za své bližní. On sám nás k nim bude přivádět. Jsme ale my ochotni vzdát se svého pohodlí? Ve chvíli, kdy budeme sledovat televizní pořad nebo dělat něco, co nás opravdu baví, a někdo se objeví na prahu našeho bytu - budeme schopni dát přednost tomuto hostu? Přicházíme o právo na svůj čas a na svoje plány o životě. Ony tři bochníky mohou být vykládány různě. Může se jednat o úsměv, který věnujeme cizímu člověku na ulici, abychom mu požehnali.

Nedávno jsem se byl s Tomem, členem naší komunity, občerstvit ve Fast Food restauraci Burger King. Zeptal jsem se dívky u pokladny, zda má pěkný den. Řekla mi, že tento den nestojí za nic, protože ji celé dopoledne velmi bolí hlava. Zeptal jsem se jí tedy, zda se za ni mohu krátce pomodlit, a ona souhlasila. Když jsme poté seděli nad svým jídlem, slyšeli jsme, že všem příchozím hostům vypráví, jak jsem se za ni pomodlil a jak ji přestala bolet hlava.

Otázka, kterou nám Bůh klade, je: Jsme připraveni si všímat lidí kolem sebe a vidět jejich potřeby? Mnohokráte se raději nedíváme ze strachu, že nebudeme schopni účinně pomoci. Ale to je přesně ta chvíle, v níž nejsme schopni pomoci, ale kdy se máme vší silou obrátit k Bohu s prosbou, aby nám pomohl pomáhat druhým. A to je bod, v němž zažijeme jeho pomazání a jeho pomoc. Tehdy začneme jednat charismaticky, v moci Ducha svatého.

Tato zkušenost mne naučila, že existuje druh pomazání, které přichází jedině skrze modlitbu. Jestliže se opravdově nevydám Bohu v modlitbě dříve, než jedu někam přednášet, mohu klidně zůstat sedět doma, neboť jakkoli mohou být má slova poučná a prospěšná, budou to pouze má slova a nebudou mít onu přesvědčivou moc od Boha.

Děkuji Bohu za to, že v sobě nemám mnoho přirozených bochníků, a to znamená, že pokaždé potřebuji volat k Němu, aby mi dal svůj chléb. A to je právě ten chléb, kterým Bůh chce lid nasytit.

Převzato z časopisu Goodnews anglické CHO s laskavým svolením vydavatele.