Rozhovor s Brucem Clewettem
Ve své přednášce na konference RELaY jsi mluvil o společenstvích, která postupně ztrácejí nadšení, prožívají únavu, přestávají užívat charismata a cítí se velmi slabá. Myslím, že se mnohdy do podobného stavu dostávají i společenství u nás. Máš nějaký recept, jak lidi podpořit, aby se v takové situaci nevzdali a mohli jít dál v Božím volání?
Ano, zopakoval bych ústřední myšlenku své přednášky. Je velmi důležité, aby lidé na počátku svého vztahu s Ježíšem, ale také na počátku své služby Jemu mohli prožít opravdu veliké nadšení a radost. Když Ježíš poslal svých sedmdesát dva učedníků, čteme o nich v Písmu, že se vrátili s velkou radostí. Radovali se nejen z toho, že je Bůh použil, aby sloužili druhým, ale i z toho, že je Bůh vůbec použil. Prožívají nadšení, že „dokonce i démoni se nám podřizují ve Tvém jménu“. Do jisté míry je to radost sobecká. Ale v onom textu (Lk 10,17-21) dále čteme, že se na ně Ježíš kvůli jejich nedozrálé, nedokonalé motivaci vůbec nezlobí. Nejprve vzhlédne k nebi a praví: „Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk.“ A pak se modlí : „Velebím tě, Otče, že jsi tyto věci zjevil maličkým.“
Točí-li se naše počáteční motivace tak trochu okolo nás, je to pro první fáze v pořádku. Ale dál už bychom takto nevystačili. Přirovnal bych toto zalíbení v novém životě s Ježíšem a pro něj k romantické lásce před manželstvím. Zamilovanost má své místo a je jednou z věcí, která nám dají sílu přijmout později i celoživotní závazek. Ale časem se tento stav mění, manželé už neprožívají taková srdeční hnutí jako v počátcích, a zejména mnoho mužů se proto začne domnívat, že už svou ženu nemilují. Už necítí vzrušení, které provázelo lásku v chození, a to je správně – jsou nyní vedeni k jinému druhu motivace pro manželství.
Stejně je tomu i s naší službou Bohu. Počáteční vzrušení velmi souvisí s tím, že objevujeme něco nového. Přirovnal bych to k nadšení z nového programu, který jsem si pořídil ke svému počítači. Postupně mé nadšení z něj vystřídala radost z dokumentů, které jsem jeho pomocí mohl vytvořit. I na tomto příkladu vidíme, že se motivace musela posunout – od prostředku k cíli. Myslím si proto, že je chyba snažit se povzbuzovat společenství i jednotlivce „k nové radosti z evangelizace“. Je to, jako bychom chtěli vést manželský pár k oné nezralé lásce, kterou si dávali na počátku. Naopak je potřeba vést k další úrovni, ke hledání úplně nové motivace ke službě. Ježíš sám nás učí, že tím novým motivem má být především vášnivá, silná a hluboká láska k Bohu a zároveň hluboká láska k lidem.
Problémem mnoha našich společenství je ovšem to, že se v nich díváme jen sami na sebe. Přitom jediným způsobem, jak přivést skupinku ke službě navenek, je dívat se ven. Tam uvidíme lidi a jejich potřeby, a zjistíme třeba i to, že jim můžeme pomoci. Uvedl bych pro to následující příklad. Uvidím-li hořet dům, ve kterém mám dítě, rozeběhnu se k němu i přesto, že bych se mohl popálit a zranit. Jsem ochoten oběti – ale proč Ne pro nadšení, že zachraňuji lidi, nebo že dělám něco důležitého. Mým motivem je to, že vidím milovaného člověka, který je v nouzi, a mohu mu pomoci.
Co tedy můžeme udělat pro své skupinky?
Jako první krok bych viděl potřebu najít vztah k okolnímu světu. Potřebujeme nosit v srdci lidi, kteří neznají Ježíše. Zadruhé je třeba, abychom si všimli jejich potřeb. Často si zde ve střední Evropě – u nás v Rakousku stejně jako tady v Čechách – myslíme, že „všechno je vlastně v pořádku“, že to jde tak nějak samo, že stejně všichni směřují k nebi… Máme v tomto směru deformovanou teologii. Už téměř vůbec nevěříme na skutečnost nebe a pekla. Je zapotřebí, abychom si znovu uvědomovali, že když lidé odmítnou Ježíše, není tak docela samozřejmé, že stejně půjdou do nebe. A jak nám říkal i skvělý papež Jan Pavel II: „Láska nám musí diktovat, že budeme sdílet zvěst o Ježíši.“ Kolem nás jsou i křesťané, kteří byli nejen pokřtěni, ale jsou i biřmováni, a přesto neznají osobním způsobem Ježíše. Tito lidé postrádají něco velmi, velmi důležitého! Tenhle fakt by se nás neměl dotknout jen jaksi pocitově, povrchně. Měli bychom reagovat jako otec, jehož vlastní dítě se chybně rozhoduje a ničí si tak život. Mělo by nás to bolet. Nemůžeme jen tak říct, že je nám to jedno. Potřebujeme mít rodičovskou lásku pro ty, kdo jsou okolo nás. Pro lidi, kteří Ježíše buď odmítli, nebo nikdy neměli příležitost odevzdat Mu život.
Dál je pak důležité vidět, že Bůh nás může použít k tomu, abychom takovým lidem pomohli. Myslím, že tady, v České republice, kterou dobře znám a mám rád, neboť lidé v Rakousku jsou vám velmi podobní, o sobě máte příliš nízké mínění. Je tu až moc sebekritiky a postojů typu „já na to nemám, nejsem ničeho schopen.“ Vypadá to jako taková národní hra, tvrdit, že nic nedokážu, být skeptický a ironický. Ještě ke všemu se taková negativita mnohdy tváří jako ušlechtilý postoj. To všechno není správné! Ještě jedno se vrátím k obrazu hořícího domu. Člověk by také mohl zůstat stát opodál a říci: „No jo, moje děti tam vlastně neměly co dělat. Jsou hloupé a neposlušné.“ Nebo: „Navrhoval to špatný architekt, nedivím se, že to takhle shořelo.“ Můžu tímto způsobem na věci nadávat, ale místo toho bych se měl snažit pomoci. Mám za to, že spíše než uvažovat nad nedostatkem svých schopností potřebujeme hledat novou odhodlanost ke službě.
Způsoby, jak získat tento zájem o spásu druhých, se liší podle různých národů. Jednou z věcí, která funguje v Rakousku a mohla by být užitečná i zde, je projevení kritického postoje k dění ve společnosti. Když začneme prožívat bolest nad stavem věcí veřejných, postupně pocítíme i Boží smutek nad konkrétními situacemi v naší společnosti – a to nás povede k účinnému jednání.
Zdá se mi, že mnoho křesťanů u nás si nevěří, nepočítají s tím, že by je mohl Bůh nějak použít pro službu mezi nevěřícími...
Jak jsem si všiml, mají lidé u vás často velmi negativní postoj vůči vedení, vůči zodpovědnosti uvnitř skupinky, společenství. To má samozřejmě své historické příčiny, například špatnou zkušenost s autoritami v dobách totality atd. Nicméně pro to, abychom pomohli společenstvím ke zdravému růstu, potřebujeme v nich a pro ně vzbudit vedoucí, kteří budou zodpovědnost za skupinu přebírat rádi. Nesmí se stát, že by to byli lidé despotičtí, ale také to nesmí být ti, kdo svoji roli vedoucího vůbec nepřijali. Například se jí nikdo nechtěl ujmout a oni nedokázali říci ne. Takový vedoucí se pak často cítí jako oběť. Ostatní členové společenství můžou mít s touto „obětí“ soucit, ale těžko ji budou chtít následovat. Proto navrhuji opravdu investovat do péče o vaše laické vedoucí. Mají totiž v této zemi velmi obtížnou pozici. V církvi se jim nedostává nijakého oficiálního uznání, potvrzení, a ve vlastním společenství jsou příliš často vystaveni kritice sester a bratří. Jistě, vedoucí se někdy dopouští chyb. Avšak předchozí dva faktory vedou vaše vedoucí často k obrovské ztrátě sebevědomí. Proto se nedivím tomu, že je ve vaší zemi takový nedostatek těch, kdo by měli ochotu vést. Je to početně opravdu horší stav, než v jiných částech Evropy. Obecně ale v celé střední Evropě vládne dojem, že zodpovědnost je něco velmi nepříjemného.
Jednou z věcí, která může pomoci, je tzv. kultura povzbuzování. Jde o úsilí podporovat a povzbuzovat každého z našich laiků-vedoucích, a to i navzdory jejich chybám. Na druhé straně to znamená naučit vedoucí, jak povzbuzovat lidi ve svých skupinkách. Nemyslím, že by celá situace měla jen jediné, zázračné řešení, ale právě povzbuzování vnímám jako velmi podstatný nástroj růstu.
Všiml jsem si, že jedním z vašich národních bohatství je rozvážnost, schopnost zamyslet se nad věcmi. Nevrháte se tady bezhlavě do aktivit, ale vedete opravdu hluboký život. Z vaší země vyšlo mnoho dobrých myšlenek a učení. Kdyby bylo možné zkombinovat všechny vaše národní hřivny, a vytvořit tak dobré vedoucí, bylo by to skvělé. Ve vaší zemi například snad nelze najít vedoucí, kteří by byli pyšní a chovali se okázale. A to je velmi dobré, že tu takové nemáte. Vím o situaci v jiných národech, kde vedoucí sice zprvu neměli odvahy, ale důvěřovali ve všem Bohu – a právě to bylo v Jeho očích skvělou výbavou. Stali se z nich pokorní vedoucí. V některých zemích, jako třeba v USA, odkud pocházím, je problém opačný. Každý by tam rád vedl, ale motivy bývají velmi nevhodné. Pak rostou nezdraví vedoucí. Toto nebezpečí ale u vás nevidím. Pouze je potřeba lidi k vedení povzbuzovat.
Jaké slovo bys nám řekl na závěr?
Hledejte vedoucí, oslovte ty, kteří mají ochotu přijmout tuto službu. A buďte si vědomi toho, že budou potřebovat spoustu podpory a povzbuzení. Dejte jim prostor, aby mohli dělat chyby. Ať jejich omyly nezavdávají důvod ke kritice. Nesuďte. Rád k tomu uvádím jeden takový příklad s továrnou, kde přijali nového člověka, poskytli mu školení v hodnotě milionu dolarů a k tomu dobrý plat. Ten muž se ale hned na začátku dopustil obrovské chyby a způsobil škodu asi za dva miliony dolarů. Šel potom do ředitelovy kanceláře, byl velmi sklíčený. Cítil s jistotou, že bude vyhozen. Ale z kanceláře vyšel s úsměvem na tváři. Ostatní zaměstnanci to nedovedli pochopit a šli za svým ředitelem s otázkou: „Vy jste ho nevyhodil?“ Na to jim odvětil: „Proč bych ho vyhazoval? Děláte si legraci? Vždyť jsem mu poskytl zaškolení v hodnotě tří milionů dolarů!“
Doporučil bych tedy, aby se lidé v Čechách přestali tak intenzivně obávat chyb. Samotný strach z nich totiž jen zbytečně zraňuje a paralyzuje. Tedy – nebojte se!
Rozhovor natočil a přeložil