Rozlišování v Duchu svatém
Svatý Pavel nám nabízí stejné objektivní kritérium jako Ježíš, rozlišování „podle ovoce". „Skutky těla", jak je jmenuje apoštol Pavel, zjevují, že nějaká touha či konání pochází od hříšného (starého) člověka, zatímco podle „ovoce Ducha" rozpoznáme přítomnost Ducha svatého (srov. Gal 5,17a). Někdy však toto kritérium nestačí, protože většinou nevolíme mezi dobrem a zlem, ale mezi dobrem a jiným dobrem (někdy zdánlivým dobrem): snažíme se rozpoznat, jaká je Boží vůle v dané situaci, tady a teď. Právě pro tyto případy svatý Ignác rozpracoval své učení o rozlišování duchů (vnitřních hnutí). Zve nás, abychom zaměřili pozornost zvláště na to, jakým duchem se co nese, tedy na své vnitřní stavy a postoje, na své vnitřní úmysly a citová hnutí. Nabídnul také praktické prostředky, jak se tomu učit.
Rozlišování prakticky
Například v situaci, kdy člověk stojí před dvěmi možnostmi, je dobré se nejprve zastavit u jedné z nich, a to tak, jako by měla skutečně zvítězit ona. Setrvat s touto představou několik hodin nebo i dní a sledovat hnutí srdce, která se objeví při představě této možnosti: jestli přináší pokoj, jestli harmonicky zapadá do kontextu jiných životních voleb; jestli je člověk zevnitř povzbuzován směrem k této volbě nebo naopak, jestli daná představa zanechává závoj neklidu a zmatku... Potom je třeba tentýž proces podstoupit s druhou možností, představit si ji jako reálnou a sledovat, jaká hnutí se objeví v nitru. Všechno by se mělo odehrávat v atmosféře modlitby a odevzdanosti do Božích rukou v postoji ochoty konat Boží vůli, v otevřenosti Duchu svatému. Stálá vnitřní touha a ochota konat Boží vůli je pro dobré rozlišování naprosto zásadní: vytváří ty nejpříznivější podmínky pro správné rozlišení. Ježíš řekl: „...můj soud je spravedlivý, protože nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mé poslal." (Jan 5,30b)
Jako oblak na poušti
V dnešní době existuje nebezpečí klást přílišný důraz na psychologické aspekty rozlišování, na zkoumání svých pocitů a hnutí, a to na úkor nejdůležitějšího činitele rozlišování, jímž je Duch svatý. Důležitost vzývání Ducha svatého vyplývá z toho, že Duch svatý je samou podstatou Boží vůle. Vstoupí-li do lidského srdce, „projevuje se a působí jako Boží vůle pro toho, v jehož srdci se nachází" (sv. Vilém z Thierry). Konkrétním plodem tohoto uvažování by mohlo být obnovení našeho rozhodnutí svěřit se vždycky a ve všem vnitřnímu vedení Ducha svatého, tak jako by šlo o vnitřního „duchovního vůdce". Je psáno: „Kdykoli se oblak z příbytku zvedl, vytáhli Izraelci ze všech svých stanovišť. Jestliže se oblak nezvedal, nevytáhli, dokud se nezvedl" (Ex 40,36). Podle tradice byl ten oblak předobrazem Ducha svatého: My rovněž bychom neměli podnikat nic, jestliže nás k tomu nemá Duch svatý, tedy aniž bychom to s ním konzultovali. Nejzářivější příklad takového jednání máme v Ježíšově životě. Nikdy nepodnikal nic bez Ducha svatého. S ním odešel na poušť, kde byl pokoušen; v mocí Ducha se také vrátil a začal své veřejné působení; „v Duchu svatém" si vybíral své apoštoly (Sk 1,2); v Duchu svatém se modlil a obětoval se Otci (srov. Žd 9,14).
Jako struny harfy
Svatý Tomáš hovoří o vnitřním vedení Duchem jako o „instinktu spravedlivých": „Tak jako v tělesném životě hýbe tělem duše, která ho oživuje, podobně v duchovním životě by měl každý náš pohyb vycházet z Ducha svatého" (O listu Galatským V.5 a 7). V tom spočívá „zákon Ducha", tomu říká apoštol Pavel „nechat se vést Duchem svatým" (srov. Gal 5,18).
Nebo jako dobří herci, zůstávat pozorní vůči „nápovědě" skrytého hlasu v našem srdci, abychom mohli věrně odehrát svou roli na scéně života. Je to snazší, než by se mohlo zdát, protože „nápověda" k nám v nitru mluví a učí nás všemu, co potřebujeme. Často stačí prostý vnitřní pohled, jemný pohyb srdce, jedna modlitba. Rád bych, aby se o každém z nás mohlo říkat to, co bylo napsáno jako chvála na sv. biskupa Melitona ze Sardu: „Za svého života dělal všechno pod vlivem Ducha svatého."
Z promluvy papežského kazatele v postní době 2009. Z italštiny přeložila KL. Vyšlo v časopise Effatha (1/2012).