Rozsévač II.

Studna vysychá

Během několika málo let zemřeli mí rodiče a má sestra. V mém životě zanechali velkou prázdnotu a já se začal ptát. Proč má přijít o život mladá matka a opustit své dvě děti? Udělal to snad Bůh? Byl jsem rozrušený a své otázky jsem raději pohřbil a ponořil se ještě hlouběji do své práce.

Viděl jsem pouze druhé lidi, snažil jsem se být s nimi v jejich bolesti a utrpení, snažil jsem se přinést ponětí o Bohu do zlomených životů a srdcí, pokoušel jsem se vkapávat do nich vědomí vlastní hodnoty a ceny - dávat, přicházet k druhým, podporovat je.

Nevyhnutelně se dostavilo stádium vyčerpání; studna vyschla. Nezbylo mi nic, co bych mohl dávat, jen pocit prázdnoty. Právě to, co jsem chtěl rozdávat druhým, jsem potřeboval nejvíce ze všech já, ale tehdy jsem to přitom netušil. Dal jsem vše, co jsem měl, a nakonec skončil jako vlhký hadr.

Nesen po cestě

Když jsem musel strávit nějaký čas v nemocnici, konečně jsem se zastavil a mohl se podívat nazpět na svůj život. Tento Bůh, pro kterého jsem tak těžce pracoval - co pro mne nyní znamená? Co mi zkouší sdělit? Je to snad nové pozvání, příležitost zasít semena? Mé otázky mi zůstaly. Bůh mlčel.

Opravdu? Lidé kolem pobíhali - lékaři, zdravotní sestry, přátelé se svou láskou, podporou, péčí a povzbuzením. Ačkoli jsem to netušil, podařilo se jim znovu vzkřísit mou víru v Boha.

„Hospodin, tvůj Bůh, tě nesl, jako nosí muž svého syna, po celé cestě, kterou jste prošli, až jste došli k tomuto místu“ (Dt 1,31).

Zapouštět kořeny

V této fázi se můj vztah s Bohem odehrával skrze lidi - milující, pomáhající a pečující. Znal jsem Boha ve své hlavě, ale mé srdce toužilo a prahlo po něčem více.

Cítil jsem potřebu trávit více času v modlitbě a usebrání - a starat se o své vlastní tělesné i duchovní potřeby. Byla to doba námahy a pádů, malého pokroku, frustrace, vzdávání se a nových začátků.

Má zraněnost se často dostala do středu zájmu namísto Boha. Něco mě však táhlo dopředu, pobízelo, postrkovalo. Zapouštěla snad semena kořeny?

Tento zápas pokračuje dodnes. Měním se já, a mění se proto i můj obraz Boha. Dělám na své cestě malé krůčky dopředu, hledám pravdu, stále si nejsem jist, ale kdesi hluboko ve svém nitru věřím, že milující a odpouštějící Bůh na mě čeká s otevřenou náručí, jako marnotratný otec čekal svého syna. Toto je doba důvěry, rizika a čekání.

Roznášet semínka

Mohu se konečně přijímat tak, jak jsem? Mohu věřit, že Bůh něco dělá? Mohu začít Bohu dovolovat, aby používal mých zranění a nedokonalostí k tomu, aby ve mně i v druhých zaséval semeno? Věřím, že mne Bůh žádá, abych popustil setbu vánku svatého Ducha, a ta mohla zapustit kořeny na neočekávaných místech. Velmi často mne překvapí, jak k tomu dochází.

Vrátím se zpět k obrazu svého otce. Setbu sil do tmavé půdy. Čekal. Důvěřoval. Čekám a zkouším důvěřovat i já.

„S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu“ (Mk 4,36-38)