Skutečné místo kříže v naší víře

Jaké místo vlastně zaujímá kříž ve víře v Ježíše jako Krista? To je otázka, s níž nás opětovně konfrontuje článek víry o Ježíšově výkupné smrti. Obecné křesťanské povědomí v této záležitosti je velkou měrou poznamenáno velmi zjednodušenou představou pocházející z teologie zadostiučinění Anselma z Canterbury. Mnoha křesťanům, zejména těm, kdo víru znají opravdu jen zpovzdálí, to připadá tak, jako bychom museli kříž chápat v rámci mechanismu porušeného a znovuobnoveného práva. Byl by to způsob, jak nekonečným zadostiučiněním usmířit nekonečně uraženou spravedlnost Boží. Někomu se to jeví jako výraz postoje spočívajícího v přesném vyrovnání položek „má dáti – dal“; zároveň přetrvává pocit, že toto vyrovnání přece jen stojí na určité fikci. Levice nejprve vskrytu něco dává, co pak pravice zase slavnostně přijímá. „Nekonečné zadostiučinění“, na němž Bůh zdánlivě trvá, se tak dostává do dvojnásob podivného světla. Z textu mnoha modliteb se pak do našeho vědomí přímo vtírá představa, že křesťanská víra v kříž prezentuje Boha, jehož neúprosná spravedlnost si vyžádala lidskou oběť, oběť vlastního Syna. Od spravedlnosti, jejíž temný hněv činí poselství lásky nevěrohodným, se pak lidé s hrůzou odvracejí.

Ačkoli je tento obraz rozšířený, je nepravdivý. V Bibli se kříž nejeví jako součást mechanismu porušeného práva; naopak, kříž je tu spíše výrazem radikálnosti lásky, která se zcela vydává, událostí, v níž někdo je tím, co činí, a činí to, co je; projevem života, jenž je zcela bytí pro druhé. Pro toho, kdo se dívá pozorněji, představuje teologie kříže v Písmu opravdovou revoluci oproti představám o dostiučinění a vykoupení v dějinách mimokřesťanských náboženství; nedá se přitom ovšem popřít, že v pozdějším křesťanském vědomí byla tato revoluce opět do značné míry neutralizována a jen vzácně byl rozpoznán její celý dosah a význam. V ostatních náboženstvích znamená zadostiučinění zpravidla nápravu narušeného vztahu k Bohu prostřednictvím kajícných skutků lidí. Kolem problému zadostiučinění se točí skoro všechna náboženství: vycházejí z vědomí člověka o vině před Bohem, jsou pokusem odstranit tento pocit viny a přemoci tuto vinu zadostiučiněním, jež nabídneme Bohu. Zadostiučinění, jímž si lidé chtějí božstvo usmířit a laskavě naklonit, je středobodem dějin náboženství.

V Novém zákoně vypadá tato záležitost skoro úplně obráceně. Není to člověk, kdo jde k Bohu, aby mu darem něco splatil, ale Bůh přichází k člověku, aby se mu daroval. Z popudu své láskyplné moci znovuobnovuje porušené právo tím, že svou stvořitelskou slitovností nespravedlivého člověka opět ospravedlňuje a mrtvému dává život. Jeho spravedlnost je milost; je to spravedlnost aktivní, která napřimuje pokřiveného člověka, tedy narovnává, napravuje ho. Zde stojíme před obratem, který do dějin náboženství vneslo křesťanství: Nový zákon neříká, že lidé usmiřují Boha, jak bychom to vlastně právem očekávali, neboť pochybili lidé, a ne Bůh. Naopak říká, že „Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou“ (2 Kor 5,19).

To je něco vskutku neslýchaného, naprosto nového – toto je východisko křesťanské existence a střed novozákonní teologie kříže: Bůh nečeká, až za ním přijdou viníci a usmíří se s ním, on jim vychází v ústrety jako první a usmiřuje je. V tom se projevuje pravý směr pohybu vtělení, kříže.

V souladu s tím se kříž v Novém zákoně jeví primárně jako pohyb shora dolů. Nestojí zde jako úkon smíření, který lidstvo podává rozhněvanému Bohu, ale jako výraz oné pošetilé Boží lásky, která se vydává napospas, až k ponížení, aby člověka zachránila; je to On, kdo nám jde vstříc, a ne naopak. Tímto zvratem v ideji zadostiučinění, tedy vlastně otočením osy náboženství, dostává v křesťanství kult i celá existence nový směr. Uctívání se tak v křesťanství uskutečňuje především děkovným přijímáním Božího díla spásy. Podstatná forma křesťanského kultu se proto právem nazývá eucharistie, díkůvzdání. V tomto kultu se Bohu nepředkládají lidské výkony; kult spočívá naopak v tom, že se člověk dává obdarovat; neoslavujeme Boha tím, že mu domněle něco dáváme ze svého – jako by to beztak nebylo povždy jeho! –, ale že se tím, co je jeho, necháme obdarovat a tak ho uznáváme jako jediného Pána. Uctíváme ho, když jsme schopni vzdát se fiktivní představy o sobě samých jako jeho jakýchsi samostatných obchodních partnerech, neboť ve skutečnosti můžeme existovat jen z něho a v něm. Křesťansky obětovat neznamená dávat něco, co by Bůh bez nás neměl, ale znamená to, že se stáváme zcela přijímajícími a dovolíme mu, aby se nás zcela ujímal. Dovolit Bohu, aby v nás jednal – to je křesťanská oběť.

Ukázka je z knihy Úvod do křesťanství, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.