Víra, naděje, láska, Azam

17.03.2004, autor: Jamie Winship, kategorie: Svědectví

Miluji
svého přítele Azama Šahadeha jako vlastního otce. Je palestinský
muslim a imám (vedoucí) mešity v našem městě. Když mu bylo šest
let, křičel na celou ulici; jeho otec přitom umíral, zasažen
zbloudilou izraelskou kulkou. V sedmi letech pomáhal matce
s pohřbem své sestry v zajateckém táboře, která zemřela na
podvýživu během rozsáhlé vojenské invaze. U jejího hrobu se Azam ptal
své matky, jestli jeho sestra byla mučednice. „Pro mě je pouze
mrtvá,“ řekla matka. „Je mrtvá a pryč, právě tak jako
tvůj otec. Oba byli zabiti židovskými
vojáky zbraněmi, které nakoupili od křesťanů. Jednoho dne přijdou pro
tebe, Azame, aby se zmocnili tvé země a tvé víry. Dej si pozor!“

Azam se
upamatovává, kdy poprvé potkal křesťana. Dva muži zazvonili u jeho
dveří tři roky poté, co se přistěhoval do Spojených států, a pozvali
ho, aby navštívil jejich kostel. „Když jsem řekl, že jsem
muslim, vypadali naštvaně a řekli mi, že prorok Mohamed byl blázen
nebo posedlý démonem a že Korán je lež. Velice mě to zranilo. Tito
lidé se nestarali o mě, ale přišli, aby zaútočili na mou víru a
dostali mě do církve.“

Po této
návštěvě se Azam znovu začal intenzivně věnovat islámu. Zorganizoval
koupi místní kavárny a přeměnil ji na mešitu. Navštěvoval muslimy ve
své čtvrti a zval je na páteční modlitby a studijní hodiny koránu,
které se konaly každý týden. Dnes vede Azam v městě plném
kostelů rostoucí společenství muslimů včetně mnoha afroamerických
konvertitů.

Během
čtyřiceti let svého pobytu ve Spojených státech se Azam setkal pouze
s křesťanskými evangelizátory obrněnými vírou, že se mají snažit
vykořenit napořád z Azamova
života všechno to, co mu bylo drahé, všechno, co doposud nezemřelo
v palestinském utečeneckém táboře.

Ti hroziví muslimové?

Navzdory
mezinárodní pozornosti a diskusím okolo islámu se několik církví
vážně pokusilo zaměřit na místní muslimskou komunitu. Zčásti za to
mohl chabý názor, že islám je temná říše, která se pokouší ovládnout
svět a zničit křesťanství. Tento pohled na muslimy dává přednost
jazyku války nad mluvou svědectví.

Bůh
neposlal svého Syna na svět, aby vyvrátil náboženství, ale aby se
pokusil zachránit ty, kdo jsou ztraceni. Můj přítel Azam se také
ztratil. Ale jeho horlivost pro islám nezabránila tomu, aby Kristus
obdivuhodně nevložil radostnou
zvěst do jeho života a do života lidí, kteří navštěvují jeho mešitu.
Zvu vás, abyste si poslechli příběh o Azamově cestě k vykoupení.
Vjeho průběhu se můžete naučit, jak muslimům přiblížit Krista.

Velký strom

Po
dvanácti letech života a práce mezi muslimy a poté, co jsem vyzkoušel
kdekterou evangelizační strategii, jsem dospěl k závěru, že
existují tři biblické podmínky pro to, aby muslimové přišli ke
Kristu: víra, naděje a láska. Respekt ke kultuře, misijní zkušenost a
znalost Písma jsou důležité. Ale víra, naděje a láska jsou tři věci,
na kterých apoštol Pavel položil úspěch zvěstování radostné noviny
Soluňanům.

„Stále
vzdáváme díky Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve
svých modlitbách; před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou
víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše
Krista.“ (1 Sol 1,2-3)

Autoritativní
odmítnutí Koránu a zásad islámu Azama ke Kristu nepřitáhne. Azama a
jeho mešitu ale může ke Kristu přivést práce, která se vyznačuje
vírou, námaha motivovaná láskou, která se obětuje, a trpělivost
inspirovaná nadějí v Kristu.

Rukodělná víra

Pavel
přišel do soluňské oblasti pohnut vírou, že jej Pán povolal, aby
přinesl evangelium do míst, kde dosud nebylo hlásáno. Podobně i nás
víra v Boha motivuje, abychom žili v našich městech a
místních komunitách pro ty, kdo jsou ztraceni, zvláště muslimy.

Když jsem
se přistěhoval, začal jsem se seznamem všech muslimů žijících v tom
městě. Mluvil jsem s lidmi v restauracích, obchodech a
místní mešitě, dokud jsem si nedal dohromady to, co jsem potřeboval:
jména, národnosti a potřeby. Není potřeba absolvovat islámská studia,
aby to člověk zvládl. Je zapotřebí pouze víry veliké jako hořčičné
zrnko (Mt 17,20) v Boha, který existuje a odměňuje ty, kdo jej
hledají (Žid 11,6).

Když jsem
zjistil, že Azam vede mešitu, pozval jsem ho do svého domu a
vysvětlil mu, že jsem ve čtvrti nový a chci se s ním spřátelit.
U stolu s Azamem a jeho rodinou (krátká návštěva knihkupectví
nebo islámských internetových stránek vás rychle zpraví o věcech,
které se týkají islámského jídelníčku a modlitebních předpisů) jsme
se navzájem poznali, jak se dalo. Fahima, Azamova manželka, řekla,
že ji už zvali do mnoha kostelů, ale nikam do bytu. Azam se zmínil,
že jeho synové hrají fotbal, ale nikdo s ním a jeho manželkou
nechtěl sedět během zápasu, asi kvůli jejich oblečení. Na příští
zápas jsem nezapomněl přijít.

Berou
snad takové vztahy čas? Ano. Vyplatí se? Ano. Avšak námaha, které je
zapotřebí, vyústí v něco zcela jedinečného: lásku.

Láska, která slouží

Během
Pavlova pobytu v Soluni se začalo dít něco podivuhodného:

„Byli
jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti. Tolik jsme po
vás toužili, že jsme vám chtěli odevzdat nejen evangelium Boží, ale i
svůj život. Tak jste se nám stali drahými!“ (1 Sol 2,7-8)

Pavel
choval Soluňany jako matka své děti. Jeho láska pro ně rostla tolik,
že se s nimi dělil nejen o evangelium, ale také o své srdce. Bez
víry je nemožné zalíbit se Bohu (Žid 11,6) a bez lásky je nemožné mu
sloužit (1 Kor 13). Naše námaha mezi muslimy se musí vyznačovat
láskou, která se obětuje.

Azam se
mi občas zmínil o potřebách a problémech, které tíží muslimskou
komunitu. Když město prosadilo novou vyhlášku, která muslimům
zabraňovala zachovávat jejich pohřební tradice, Azam mě požádal, zda
bych jej nedoprovodil při setkání na radnici a vysvětlil jejich
nesouhlas s touto novou vyhláškou. Souhlasil jsem. Po krátkém
vyjasnění názorů městskému zastupitelstvu jsme dospěli ke kompromisu,
který vyhovoval všem. Cítil jsem se nesvůj, když mě Azam a tři další
vedoucí mešity objali a políbili před celým zastupitelstvem.

Po sedmi
měsících, kdy jsem se snažil každým způsobem, který Bůh umožnil,
milovat Azama a jeho rodinu, mě Azam požádal, jestli bychom spolu
nemohli mluvit o náboženství. „Vím, že máš v sobě Božího
Ducha. Můžeš mi ukázat, jak mohu tohoto Ducha mít?“

Jak
k tomu došlo? Pavel to vysvětluje takto:

„Naše
evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a
v přesvědčivé plnosti. Víte, jak jsme si kvůli vám počínali, když
jsme byli u vás.“ (1 Sol 1,5)

Co jsme
pro muslimy za lidi? Hledíme na sebe jako na ty, kdo zakoušejí Boží
moc skrze Ducha svatého? Vidí, jak mezi nimi žijeme pro jejich
vlastní prospěch? Svědčí o naší víře a o naší obětavé lásce, tak jako
bible? Víra vyznačující se prací společně s obětavou námahou
lásky vede k naději na vítězství ukotvené v Kristu.

Inspirující naděje

Thornton
Wilder jednou napsal: „Naděje stejně jako víra neznamená nic,
pokud postrádá odvahy. Neznamená nic, pokud není absurdní.“
Naděje nás věřících, která zůstává v Pánu Ježíši Kristu, má být
odvážná a absurdní.

Když jsem
poznával Azama, věnoval jsem se také seminaristovi, který chtěl
sloužit v islámské zemi. „Prosme Boha o tři věci,“
navrhl jsem jednoho dne. „Prosme ho, aby Azam přišel ke Kristu,
abychom ovlivnili naši muslimskou komunitu a aby Azam a jeho žena
reprezentovali mešitu v kostele na modlitbě, při níž budeš
vyslán.“ Student se domníval, že tato prosba je absurdní.

Vytrvalost
apoštola Pavla mezi Soluňany byla živena jistou nadějí, že se
společně budou radovat z Boží přítomnosti.

„Vždyť
kdo je naše naděje, radost a vavřín chlouby před naším Pánem Ježíšem
Kristem při jeho příchodu, ne-li právě vy?“ (1 Sol 2,19)

Po osm
měsíců jsme nemohli s tímto studentem zmínit Azamovo jméno
v modlitbě bez slz. Denně jsme prosili Boha, abychom na věčnosti
mohli stát společně s Azamem a jeho rodinou. V této naději
jsme jej navštěvovali každý týden. Dokonce jsme se zúčastnili
několika setkání v mešitě, abychom mohli lépe chápat, jak Azam
vnímá Boha.

Azam
nevěřil v Krista. Odmítal pravdivost Písma, popíral Ježíšovo
božství a domníval se, že nevěřící jsou křesťané. Během devátého
měsíce našeho přátelství mě požádal, abych u něj doma vedl hodinu o
roli Ducha v životě toho, kdo následuje Boha.

Abych se
na tuto první hodinu připravil, kontaktoval jsem jednu církev
v Minnesotě, která je známá svou službou mezi muslimy. Od nich
jsem pro Azama obdržel vynikající materiály. Můj přítel seminarista a
já jsme se modlili a postili po celý týden. Po první hodině Azam
souhlasil, že bible není porušená, a chtěl, aby se dalších pěti
setkání zúčastnili vedoucí z mešity. Po těchto pěti setkáních
Azam prohlásil, že Ježíš je Boží Slovo, že 1. kapitola Janova
evangelia je jedna z nejkrásnějších pasáží Písma, kterou kdy
četl, a že milost má klíčovou roli ve vztahu s Bohem.

Za pět
měsíců seděl Azam, jeho manželka a další vedoucí mešity v první
lavici kostela a plakali, když jsme našeho přítele posílali, aby
miloval Izmaelovy syny a sloužil jim. K radosti shromáždění Azam
několikrát během kázání vykřikl: „Amen!“ Po dva týdny
jsme náš sbor učili islámskou společenskou etiketu, a když kázání
skončilo, Azam a jeho žena byli velmi vděčni za odpovídající projevy
přízně, které obdrželi. Azam pozval pastora do mešity a požádal mě,
jestli bych tam příští pátek nepromluvil. Tak se stalo.

Minulý
týden jsem začal sérii sedmi setkání v mešitě o biblickém
vyprávění pádu člověka a o zaslíbení člověka, který se obětuje za
hřích všech. Setkání se zúčastnilo sedmdesát pět zbožných mužů a žen.

Azam
nevyznal dosud svou víru v Ježíše jako Spasitele, ale jistě
doufám v Kristu, že tak učiní. Když se setkáváme s muslimy,
nemůžeme bojovat proti jejich náboženství. K tomu nás Otec nikdy
nepovolal. Měli bychom však následovat Pavlova příkladu: pracovat,
milovat a snášet vše pro to, aby naši muslimští sousedé mohli poznat
pravdu a nechat se Kristem osvobodit. Vždyť co je naše naděje, radost
a vavřín chlouby před naším Pánem Ježíšem Kristem při jeho příchodu?
Pro mě je odpovědí Azam. Azam je má sláva a radost.