Vytáhlý chlapík, který jde s dobou a zároveň je mužem Božím

22.09.2006, autor: Ignác Mucha, kategorie: Recenze knih

Vytáhlý chlapík, který jde s dobou, je srozumitelný dnešnímu člověku a zároveň je mužem Božím

Autor knihy Guillaume Goubert popisuje své první setkání s představeným dominikánského řádu takto: „Když jsem přišel do kláštera svaté Sabiny v Římě, byl jsem pozván na oběd do klášterní jídelny. Tam mi byli představeni bratři sedící okolo stolu. Nakonec mi byl představen i vytáhlý chlapík s rozježenými vlasy, který na sobě neměl dominikánský hábit, ale starý, obnošený svetr. Řekli mi: ´To je Timothy, magistr našeho řádu.´ Magistr řádu? Zřejmě se mi nepodařilo skrýt údiv. … Po nějaké době jsem ho viděl znovu, za okolností zcela odlišných. Účastnil jsem se v bazilice Svaté Sabiny obřadů Popeleční středy. Bratr Timothy, tentokrát oblečen do impozantního černobílého hábitu, vedl společné modlitby, na tváři pokojný úsměv.

Dvě protikladné, vzájemně si odporující podoby jednoho muže? V žádném případě. V následujících dnech jsem se při soukromých rozhovorech s ním přesvědčil, že je to muž, který, jak se říká, jde s dobou. Má účast na jejích ´radostech a nadějích, smutcích a úzkostech.´

Zjistil jsem, do jaké míry je tento muž s bratrskou duší rovněž mužem Božím. Jeho úvahy se stále sytí tradicí a Biblí. Výsledkem je věc neobvyklá a cenná: bratr Timothy má schopnost vyjádřit katolické pravdy, jakkoli staré a myšlenkově náročné, slovy srozumitelnými dnešnímu člověku.“

Nespojoval jsem si Boha na prvním místě s kostelem, ale mnohem spíš s tichým rozjímáním během procházky lesem.

(Timothy Radcliffe): Vyrůstal jsem na venkově. Naučil jsem se milovat období, jimiž země prochází, obdivovat stromy, zvířata. S mladšími bratry jsme trávili mnoho času v lese, číhali jsme na lišky, učili jsme se být zticha, chodit bez sebemenšího hluku. Myslím, že tahle láska k přírodě byla velmi, velmi důležitá. Svým způsobem založila můj vztah k Bohu. Nespojoval jsem si Boha na prvním místě s kostelem, ale mnohem spíš s tichým rozjímáním během procházky lesem.

Víra byla jednou z nití našeho každodenního života.

Z dětství mám velmi málo vzpomínek na „náboženskou výchovu“. Přečetl jsem katechismus a naučil jsem se otázky a odpovědi zpaměti. Co se týče náboženství, vzpomínám především na domácí mše. Měli jsme kapli a mezi našimi hosty byli často kněží. Nebylo proto neobvyklé, že eucharistie byla eucharistií rodinnou.

Víra, jak jsem se sní seznámil v dětství, se vyznačovala především tím, že byla něčím obyčejným. Byla jednou z nití našeho každodenního života. Zajít do kostela bylo stejně všední jako zajít do obchodu. Měl jsem pocit, že náboženství je součástí běžného života.

Opuštění chráněného katolického prostředí způsobilo obrat na cestu k víře mé dospělosti.

Když jsem byl na koleji, obdivoval jsem sice krásu liturgie, ale zároveň jsem se všemožně snažil udržet si Boha mimo těžiště vlastního života. Rozhodně jsem nebyl dobrým příkladem. Byl jsem jedním z těch, kdo dělají zeď, když se jde do hospody na tah. Málem mě vyloučili z koleje, když jsem byl přistižen, jak si během svátostného požehnání čtu knihu „Milenec lady Chatterleyové“. Nikdy jsem neměl pochybnosti o víře. Bylo to něco samozřejmého, stejně jako se nedalo pochybovat, že existují stromy nebo mraky. Bylo to svým způsobem evidentní, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, nepřemýšlel jsem nad tím. Tehdy jsem zkoumal jiné oblasti života.

Takže, když jsem opustil kolej, považoval jsem se stále za katolíka, ale nepřisuzoval jsem tomu žádný význam. Chtěl jsem rok pracovat, abych získal nové zkušenosti, než půjdu na universitu. Našel jsem si místo v jedné kanceláři v Londýně. Tam jsem se poprvé spřátelil s lidmi, kteří nebyli katolíci a kteří se m ptali na mou víru, kteří se ptali, proč vůbec v něco věřím.

Byla to právě tato roční praxe, která pro mě byla obdobím proměny. Vnucovala se mi naléhavě otázka: je to vše skutečně pravda? Pokud je to opravdu tak, pak se jedná o nejdůležitější věc mého života. Pokud to není pravda, tak se jí možná musím vzdát. Bylo to tehdy opuštění chráněného katolického prostředí a setkání s nekatolíky, co způsobilo obrat na cestu k víře mé dospělosti.

Několik dalších myšlenek Timothy Radcliffa

Vážná věc a smích se nevylučují.

Tradice a tvořivost nemusí být v rozporu. Vždy mě dráždili ti, kdo spojovali ortodoxii s konzervatismem. Jako kdyby pravověrnost spočívala ve vyhlášení neměnné víry podobající se zmrzlému mamutovi. To není ortodoxie, to je hereze. Podstatou ortodoxie je dynamický proces, který nás vede k mystériu, k překročení naší malé soukromé víry, našich soukromých myšlenek. V tomto smyslu jsem stoupencem ortodoxie a miluji tradici. Ale církevní tradice není jednoduchá, má mnoho podob. Je tak bohatá, že každý krok, který církev učinila k něčemu novému, byl vlastně opětovným zpřítomněním nějaké zapomenuté nebo opomíjené tradice…

V minulosti mnohé skupiny v církvi neodolaly pokušení soutěživosti. Ale je to již snad za námi. Rád užívám srovnání s pralesem. Žije tam vedle sebe mnoho druhů zvířat: opice, papoušci, tygři… Ta rozmanitost je důležitá, aby celý les mohl žít.

Uznání důstojnosti a rovnoprávnosti ženy, které jí dává možnost svobodně mluvit a hlasovat, patří k nejcharakterističtějším vítězstvím moderny a my za n musíme být vděční. Pro církev, kde správní moc připadá mužům, je to výzva.

Ať jsme svázáni jakýmikoliv pouty, díky Velikonocům můžeme říci: „Vítězství je jisté!“ Ať jsme v jakékoliv situaci, když už nejsme schopni lásky a nemáme odvahu jít dál, můžeme říci: „Vítězství je jisté!“ Když nám zemře někdo, koho milujeme, a když se zdá, že neexistuje budoucnost, můžeme říci: „Vítězství je jisté!“ Ráno o Velikonocích učedníci zjistili, že láska zvítězila nad nenávistí, přátelství nad zradou, život nad smrtí.