Základní povolání Charismatické obnovy
1. Počátky Charismatické obnovy
Kdo od Boha obdržel nějaké povolání, musí své jednání hodnotit podle měřítek plynoucích z tohoto povolání. Co tedy Bůh svěřil Charismatické obnově? Ve svém prvním listě svatý Jan neúnavně znovu a znovu zdůrazňuje, že "láska nespočívá v tom, že my jsme milovali Boha, nýbrž že on si zamiloval nás" (1 J 4,10; srv. 1,2; 2,24; 3,16; 4,13.19). A o tomto vydávat svědectví - to je nejdůležitějším úkolem Charismatické obnovy; nebombardovat lidi morálními výzvami k obrácení, nýbrž přinášet jim "dobrou zprávu", evangelium: "Bůh navštívil svůj lid!" Právě toto bylo v centru dění na počátku letničního probuzení v roce 1900 v Topeka, právě toto bylo jádrem událostí na Universitě Ducha svatého v Duquesne v roce 1967. Tento nový počátek nebyl způsoben tím, že se lidé tehdy modlili více a intenzivněji než dříve, a tak Boha - konečně - pohnuli k jednání. Spíše prostě četli Písmo a setrvávali v modlitbě tak, jak to dělají lidé při exerciciích a rekolekcích již po staletí. Oni sami byli překvapeni Bohem! To, že Bůh při takovýchto dnech ztišení obdarovává pokojem a prohlubuje víru, to je skutečnost v dějinách zbožnosti dostatečně známá. Avšak to, že Duch může člověka zasáhnout takovýmto mocným způsobem, to tehdy bylo pro všechny zcela překvapivé a zcela neúměrné očekávání a "nasazení" těchto lidí. Pro pochopení vlastního povolání Charismatické obnovy bude vhodné připomenout si, jak vlastně k tomuto průlomu v katolické církvi došlo.
18. února 1967 se v Pennsylvanii (USA) sešla skupina studentů a profesorů University Ducha svatého, aby prožila víkendovou rekolekci v duchu hnutí Cursillo v jednom domě za městem. Avšak program se nechtěl dařit. Navíc vypovědělo službu topení, a tak panovala spíše sklíčená atmosféra. Večer jedna ze studentek hledala svoji přítelkyni. Když míjela kapli, chtěla do ní jen nahlédnout, jestli její přítelkyně není tam. Avšak našla zde někoho Jiného: Prostor byl zcela naplněn Boží přítomností, takže jí to přímo vtáhlo dovnitř. Úplně překvapená tam zůstala a vydala se této Boží přítomnosti: Pán byl blízko, zaplavoval ji svým světlem a nechal skrze ni proudit své teplo a lásku. Ona mohla jen žasnout a klanět se mu. Za nějakou chvíli byla po této sestře sháňka. Avšak všichni, kteří za ní vešli do kaple, byli podobně vtaženi do Boží přítomnosti. Nakonec celá skupina v kapli společně prožila celé hodiny. Všichni zde zakusili Boží lásku a blízkost způsobem, o kterém nikdy ani nesnili. Začali se spontánně modlit a zpívat, modlili se v jazycích a chválili takto Boha. Nikdo nic podobného dříve nezakusil, ale láska Boží je tomu naučila.
V dalších měsících se to přehnalo jako lavina přes celé USA: Když tito lidé vyprávěli druhým o svém setkání s Bohem, stávalo se často, že ostatní byli vnitřně zasaženi. Když pak s nimi prosili o Ducha svatého, stávalo se jim v podivuhodně krátkém čase něco podobného. Teprve postupně se dospělo k praxi, že lidé byli na prosbu o naplnění Duchem připravováni v delších "seminářích". Tempo se zdánlivě zpomalilo. Je zřejmé, že Bůh zde nejprve daroval jakýsi nový, mocný impuls, který se pak měl a má postupně integrovat podle dějinných podmínek.
To jsou tedy velmi stručná fakta o počátcích "charismatické obnovy" v katolické církvi, ze kterých je zcela jasné, že jádrem zde byla a je Boží iniciativa, na kterou se pak lidé, kteří jí jsou zasaženi, snaží odpovědět a nechat se jí formovat. Těžší však je vyčíst z vylíčeného počátku podstatu tohoto nového probuzení. Je to nějaká nová zbožnost, nový způsob modlitby, nová spiritualita? Jde zde o nějaký zvláštní druh zkušenosti s Duchem či určitá zvláštní charismata? Je to nějaká nová forma výstavby nebo růstu farní obce, spočívající třeba v systému malých skupin? Nebo tento proud nemá nic vlastního, nic specifického, nýbrž je pouze oživením toho, co musí být všem křesťanům společné? Člověk by rád slyšel jednoznačnou odpověď. Mnozí vidí nutnost obnovy našich farních obcí, a tak Charismatickou obnovu považují za vhodný prostředek k dosažení tohoto cíle. Avšak tak vzniká nebezpečí, že Boží dílo přizpůsobíme našim cílům a že se nebudeme dostatečně ptát: Jakého příštího cíle bys TY s touto Obnovou dosáhl?
Je jistě správné, že používáme metodické pomůcky (např. různé "úvodní" a "prohlubující" semináře apod.), abychom Boží dílo uvedli do našeho středu. Avšak z mnoha pastoračních plánů posledních desetiletí jsme si takto vědomi hranic takových metod. A tak bychom neměli podlehnout pokušení chtít Charismatickou obnovu budovat podle určitých plánů. Je to ovšem namáhavé, když každý jednotlivec a každá skupina musí sami hledat svoji cestu. Proto budeme zároveň velmi pozorně sledovat, jak to dělají ti druzí, a budeme se pokoušet učit se jeden od druhého. Principem volby přitom však stále zůstává vedení Duchem v každém jednotlivci a v každé skupině a obci. Tak zůstane zachován široký soubor cest a služeb.
2. Nová milost
Přesto existuje něco společného, neboť jinak bychom se v těchto seskupeních nesešli. Belgičtí biskupové v roce 1982 mluvili o "drahocenné, vybrané milosti" a prof. Peter Hocken z Mother of God-Community (USA) označuje Charismatickou obnovu jako "novou milost". Milost je však něco konkrétního, je to jednorázový, osobní Boží příklon k člověku. Jak se k nám tedy Bůh "přiklonil"?
Na počátku je pro mnohé stále neobvyklá zkušenost s Duchem, které se v anglické jazykové oblasti dodnes říká "křest v Duchu" a kterou můžeme označit jako letniční zkušenost s Duchem. Protože tato zkušenost se ve své jedinečnosti jasně odlišuje od jiných druhů duchovních zkušeností (právě proto, že v této formě byla dříve velmi málo dosvědčena, ačkoliv v církvi byla stále přítomná nejrůznější působení Ducha), neuděláme chybu, jestliže tuto "novou milost" také označíme jako vlastní "povolání". Lidé, kteří byli podobným povoláním zasaženi, rozeznávali toto povolání opět u jiných a začali s nimi spolupracovat nebo se k nim připojili. Tímto způsobem se velmi jasně ukazuje, že Charismatická obnova je dílem Ducha svatého. Samozřejmě, že je každý opravdový křesťanský způsob života nesen milostí Ducha svatého. Zde má být pouze zdůrazněno, že tento aspekt při našich začátcích velmi silně vystoupil do popředí.
Zůstaňme věrni tomuto počátku! Dávejme stále znovu pozor na to, kde je Duch svatý nosnou silou a kde působí. Nepodlehněme pokušení chtít něco "podnikat", jestliže něco podle našich pocitů "nejde dost kupředu". Právě tehdy přistupme k Bohu, dejme mu své vlastní plány a potvrďme mu, že chceme činit jen to, co nám On ukáže. Pak třeba vyjde najevo, že mnohé skupiny mají skutečně přestat existovat, že jejich jednotliví účastníci jsou vedeni jinými cestami - mimo Charismatickou obnovu - a že jiní se budou cítit nově vedeni k tomu, aby tuto počáteční milost znovu uchopili.
P. Baumert vypráví, že jej před jednou bohoslužbou oslovila nějaká žena, jestli by se s ní nemohl modlit za dar Ducha svatého. Krátce s ní mluvil a všiml si, že byla zjevně oslovena Bohem. Přesto však prý nejednal jako Filip (ten pokřtil komorníka bez dlouhé přípravy; Sk 8), nýbrž odkázal ji na "úvodní seminář", který budou příležitostně ve skupině pořádat. Později se pak ovšem ptal sám sebe: Neměli jsme s ní za dar Ducha prosit hned při této mši, jak jsme to zpočátku příležitostně dělávali? Neocitli jsme se mezitím již znovu v (námi) "zajetých kolejích", takže nejsme schopni jednat pružně podle situace? Protože to je "prosba" o dar Ducha, záleží přece vždy ještě na Bohu, co učiní. Avšak abychom unikli druhému extrému (příliš rychle a nerozvážně se za každého modlit za "křest v Duchu"), ocitli jsme se nyní v nebezpečí přílišné opatrnosti.
Tam, kde shledáme, že jsou lidé na to připraveni, měli bychom se tedy konkrétně s nimi modlit za tuto "novou milost" (třeba i bez "semináře"). Nebyla to ona letniční zkušenost s Duchem, jež nás na počátku svedla dohromady tak, že jsme začali vytvářet vlastní "seskupení"? Jestliže tedy chce Bůh tomuto hnutí darovat další růst, bude stále znovu probouzet odpovídající povolání. Důvěřujeme mu, že stále ještě hmatatelně proměňuje lidi? Snad jinak, než jsme to prožili my, ale přesto tak jasně, že v tom můžeme vidět pokračování Jeho díla?
3. Odvaha k různosti
Tím je vyslovena otázka, která stále znovu potřebuje objasnění. Jestliže jde o nějaké povolání, o nějakou "konkrétní milost", pak tato milost není člověkem disponovatelná. Proto se musíme bránit každé snaze o universalizaci Charismatické obnovy. Jestliže si někdo myslí, že je za tím skryta elitářská pýcha, ať si přečte 12. kapitolu 1. listu Korintským. My potřebujeme odvahu k různosti, protože různými nás učinil Bůh. Potud je i samotná Charismatická obnova charismatem, jedním mezi mnoha dary. Formulace jako: "Jsme zcela normální křesťané", znějí sice pokorně, mohou však u ostatních vyvolat dojem, jako bychom naší milost považovali za "normu" pro všechny. Nechceme přece tvrdit, že bychom snad chtěli nebo měli celou farní obec přeformovat podle našeho povolání. Jestliže dnes v Obnově používáme mezinárodně rozšířený vlastní název "Charismatická obnova", pak to neznamená, že by si snad tento proud v církvi charismatickou dimenzi nárokoval pouze pro sebe (podobně jako se označením "biblické hnutí" nechce říci, že nositelé tohoto hnutí jsou jediní, kdo čtou bibli). Lidé v "Charismatické obnově" chtějí jen dosvědčit, že jasně zakusili právě ono charismatické působení Ducha, jež je zároveň vlastní celé církvi. Tím je ovšem nově na světlo vyzdvižena všeobecná pravda, že každý křesťan musí být otevřen onomu nedisponovatelnému (volnému, charismatickému) působení Ducha. V tomto smyslu patří stálá "charismatická" obnova církve k její podstatě, i když se to tak většinou nenazývá. Bylo by tedy možné říci, že dnešní "Charismatická obnova" v církvi (jakožto konkrétní dějinný duchovní proud) je jedním z Božích darů určených k všeobecné "charismatické" obnově církve (jakožto neustálému procesu obnovy celé církve z moci Božího Ducha).
Pozn.: Co se týče psaní velkého či malého "ch" v označení "Charismatická obnova": V angličtině a postupně i v němčině se stalo běžným, že se velkým "Ch" zdůrazní užití tohoto pojmu jako označení pro určitý specifický duchovní proud v dnešní církvi (především v různých oficiálních názvech). Protože v češtině stačí k vyjádření této specifičnosti již samotné přídavné jméno, je běžné užívání malého "ch" i jako označení tohoto proudu: "charismatická obnova" (v církvi). Mluvíme-li ve smyslu tohoto článku o všeobecné obnově celé církve na základě nového objevení její charismatické dimenze, musíme pak psát: "charismatická" obnova (církve). Mluví-li se však zkráceně o Obnově (v církvi), musíme pak zde k označení oné specifičnosti užít velké písmeno (pokud to není jasné z kontextu - např.: hnutí obnovy). Užití malého "o" pak ukazuje na onu všeobecnou obnovu celé církve, na proces či zkušenost osobní obnovy jednotlivce ("prožil obnovu") či na určitý druh exercicií, semináře či rekolekce spojený s modlitbou za nové, hlubší vylití Ducha svatého třeba v rámci obnovy křestního slibu (z toho pak plyne onen ne nejšťastnější výraz "prošel obnovou", který evokuje chápání, že tato "obnova" je jakási manufaktura na výrobu "charismatiků" či "obnovených" křesťanů).
Čím více máme odvahy stát za naší vlastní milostí, tím více můžeme zároveň pomoci ostatním k tomu, aby Bohu sloužili jejich způsobem a na jejich cestě. Boží děti se navzájem poznávají a odkrývají bohatství Boží milosti ve všech jeho různých formách. To nás uchrání od vší povýšenosti a dotěrnosti ve svědectví a uschopní nás to, abychom se nejdříve dokázali učit od druhých, dokud nám Duch neukáže okamžik, kdy se budeme moci také podělit o Boží působení v našem životě. Neboť ačkoli nemůžeme každému přislíbit "křest v Duchu" ve výše popsané formě, přesto smíme a máme každého povzbuzovat ke spolehnutí se na Ježíšovo slovo. V dokumentu Duch oživuje (V 2) čteme:
"Ježíš slíbil, že Bůh každému člověku, který jej upřímně prosí, Ducha daruje (Lk 11,13); ale místo a dobu, druh a způsob a rovněž i míru zkušenosti určuje Bůh každému podle svého rozhodnutí. Dějiny církve vykazují velikou rozličnost duchovní zkušenosti.
V modlitebních skupinách se shromažďují lidé s rozdílnými 'zkušenostmi'. K procesu teologického objasňování minulých let patří i to, že v katolické Charismatické obnově obce není zastáváno pojetí, že každý člověk pro sebe může očekávat osobní 'letniční zkušenost' ve formě 'zkušenosti průlomu'. Právě tak není zastáván názor, že taková zkušenost je vždy provázena darem modlitby v jazycích (srv. 1 K 12,30)."
Jestliže si tedy ostatní myslí, že "chceme být něčím zvláštním", pak budeme zkoumat, jestli se tyto pocity povýšenosti u nás nevyskytují a jestli se nechceme dělat zajímavými. Když však uvidíme, že Bůh v nás a mezi námi činí věci, které jsou pro ostatní a také především pro nás samotné neobvyklé, pak se na této cestě nenecháme zneklidnit a budeme prosit o poslušnost vůči Bohu a o moudrost. Ať nás pak Bůh chrání před tím, abychom díky své ustrašenosti a zbabělosti potlačovali Jeho "nové dílo".
Jestliže tedy v našich skupinách nemohou všichni poukázat na svoje "osobní letnice", přece jsou všichni otevřeni tomu, že jiní tuto zkušenost prožili a že oni sami by ji také mohli prožít. To znamená, že se s úctou také budeme dále modlit za tuto "novou milost" tam, kde zjistíme připravenost k této modlitbě a impuls Ducha.
4. Letniční charismata
S touto "novou milostí" letniční zkušenosti s Duchem jsou také - mezi jinými dary Ducha - spojena letniční charismata, o kterých máme zprávy z počátků církve a která jsou dnes nově v široké míře dávána. V 1 K 12 - 14 vidíme, jak se Pavel snaží vytvořit řád pro jejich používání ve shromáždění obce. Přitom mu nejde o potlačení modlitby v jazycích (jak se často nesprávně tvrdí), nýbrž o jejich správné zařazení (1 K 14,39!). Jestliže nám jsou takové dary svěřeny, neměli bychom je potlačovat, nýbrž měli bychom se snažit vytvořit prostor pro jejich působení.
Přitom je plně oprávněné, jestliže je v našich modlitebních skupinách praktikujeme. Když přitom bereme ohled na nově příchozí, neznamená to, že bychom tato charismata měli držet v pozadí stále. Jak by je pak ti ostatní měli poznat, jestliže je nebudeme používat? Nakonec se budou muset všichni v církvi znovu naučit přijímat existenci takovýchto darů. Jistý údiv a také překvapení se pak u jednotlivců nemůže vyloučit - jen když se vše děje v atmosféře opravdovosti a lásky.
Na druhé straně nesmíme od každé modlitební skupiny žádat, že se u ní tyto dary musí vyskytovat. Jestliže je pravda, že je Duch "uděluje, jak chce", pak je nemůžeme předpokládat a očekávat jako samozřejmé. Jestliže je nějaká skupina pouze otevřená pro praktikování takových darů, může se bez dalšího - pokud chce - počítat k Charismatické obnově.
Ten, kdo by to ovšem zásadně vylučoval, by měl mít odvahu hledat své místo v církvi někde jinde, aby mohlo charismatické hnutí zůstat věrné své specifické osobitosti. Přitom nás ovšem nepřestává zavazovat všeobecné pravidlo vždy zkoumat, co přítomným pomáhá a co ne. Zároveň však máme právo a povinnost vytvářet prostor pro praktikování těchto darů. V tomto smyslu máme mít odvahu k sobě samotným - nebo lépe: odvahu k tomu, co nám svěřil Bůh.
Neboť nyní začíná proces prověřování. Vždyť ne vše, co se nazve prorockým slovem či obrazem, je již z tohoto titulu Božím dílem. Zde potřebujeme odvahu a také trpělivost k prověřování. Není neduchovní, jestliže si třeba během nebo na konci modlitební chvíle někdy sdělíme, jaký dojem v nás vyvolalo to nebo ono slovo - "aby se všichni učili" (1 K 14,29-31). To se týká i velkých setkání, která společně prožíváme.
5. Dar a úkol
Jako heslo ukazující směr pro nadcházející roky je stále znovu zmiňováno slovo "evangelizace". Zdá se mi, že to je snad přece jen více než lidské přání, že jsou zde předkládány pravé prorocké impulsy, jež jsou ovšem znatelné v mnoha konfesích. Přitom není důležité, aby byly provedeny všechny plány, jež byly zveřejněny. Záleží na tom, abychom se my všichni před Bohem ptali: "Jaký úkol ukazuješ mně?" Jsme tedy opět u "charismatické dimenze": tato všeobecná zásada pro jednotlivce zde platí stejně, jako když on sám před Bohem poznává své povolání. Jsme připraveni jít a zvěstovat, jestliže nám Bůh otevře nějaké dveře?
Charismatická obnova od počátku obsahuje silný misionářský impuls. Mnozí směli pozorovat, jak Duch svatý používal jejich svědectví, aby druhé nově přivedl na cestu za Kristem. Také jsme se naučili rozlišovat mezi osobním svědectvím a obecným poselstvím. To, co dlužíme všem lidem, je evangelium, jež je zaměřeno na všechny, zatímco my musíme velmi dobře naslouchat, kdy přijde čas ke svědectví o osobních zkušenostech s Bohem. Ještě jednou poukažme na text Duch oživuje, kde v kapitole "Svědectví víry a evangelizace" (VI 4) čteme:
"Toho, kdo je Duchem nově uchopen, to často táhne k tomu, aby ostatním sdělil, 'jak veliké věci pro něj Pán učinil, když se nad ním smiloval' (srv. Mk 5,19). Každý se však musí pod vedením Ducha učit, kdy má mluvit a kdy mlčet, aby to nebyl člověk, kdo je středem dění, ale Bůh.
Taková sdělení vedou k rozhovoru o víře, kdy si křesťané navzájem dosvědčují a sdělují své zkušenosti s vírou. Tyto osobní příběhy pak aktualizují univerzální poselství spásy a vedou k němu (srv. Sk 4,20; 22,6-21). Dar vydávat svědectví se tak stává důležitou pomocí pro hlásání radostné zvěsti ('evangelizaci'), což mnozí v Charismatické obnově rozpoznali jako svůj úkol.
Jednotlivá svědectví mají vždy charakter příkladu a nemohou být sdělována ani chápána jako nějaká norma. Jsou-li však předávána s jednoduchostí a s duchovním taktem, mohou být nástrojem v rukou Božích. Neboť jestliže někdo 'jinému sděluje svou vlastní zkušenost víry' ('vlévá do druhých svou vlastní víru'; podle českého vydání dokumentu; pozn. překl.), evangelium často 'proniká do osobního svědomí (nitra) zvláštním vlivem slov, kterých se při tom používá' (EN 46 a 75)."
Zda se tato slova stanou skutečností, závisí na Božím volání, na naší otevřenosti tomuto volání a na našem nasazení. Jsme si vědomi toho, že Bůh často promlouvá velmi tiše? Jen když budeme následovat mnoho malých oslovení, uskuteční se Boží království. Nečekejme tedy na mohutné "zatroubení polnice", jako by nám Bůh nejprve musel dát plný náhled do jeho plánů dříve, než začneme! Teprve při chůzi se nám budou vyjasňovat další kroky.
Nesmíme ztrácet čas. Dosti často narážíme na lidi, kteří potřebují evangelium. Modlíme se konkrétně za ně? Pak se nám také ukáží možnosti mluvit k nim o Bohu, snad poprvé se s nějakým určitým člověkem modlit, číst Písmo nebo jej také pozvat na bohoslužby, shromáždění, setkání modlitební skupiny nebo k účasti na nějakém semináři. A stále více budeme rozlišovat mezi darem a úkolem. Naším úkolem je v jednotě s celou církví dosvědčovat evangelium, které je zaměřené na všechny lidi. Přitom tu a tam potkáme lidi, kterým Bůh dává podobný dar jako nám samotným a kteří pak pociťují volání připojit se k "Charismatické obnově". "Evangelizace" pak v první řadě neznamená nějaké "evangelizační akce", nýbrž svědectví od člověka k člověku. Pak se bude znovu a znovu stávat, že budeme smět vidět u díla Boha samotného.
6. Zasazení do celku farní obce
V dokumentu Duch oživuje (VII 4 a 5) se dočteme některé podněty k tomu, jak lze toto nám darované charisma zasadit do celku místní církve:
"Ve farní obci s nedělním slavením eucharistie se soustřeďují duchovní impulsy. Shromažďují se zde stávající i nové skupiny s charismaty, která jim jsou svěřena, jsou zde integrovány staré osvědčené i nové formy křesťanské modlitby a křesťanského života. Skrze krok vědomé vazby na Boha a rozhodnutí se pro něj (k němuž vedou také semináře Život v Duchu; pozn. překl.) člověk nevstupuje do nějakého nového duchovního spolku či sdružení, ale stává se z něho křesťan, který intenzívněji žije ve své domácí farní obci nebo svém společenství. Tato nově probuzená spiritualita zaměřená k obnově křtu a biřmování je proto slučitelná se všemi zvláštními spiritualitami a strukturami každého ze stávajících církevních uskupení; shoduje se se základními liniemi mnoha jiných obnovných hnutí. Jestliže farář a jeho spolupracovníci jdou touto cestou, projeví se to v celé jejich pastorační činnosti, aniž by se tomu musela dávat nějaká zvláštní nálepka.
A nejen pravidelná bohoslužba, ale i život a práce farní rady, stávajících skupin a spolků, biblických a modlitebních skupin a zvláště i osobní duchovní péče budou tímto duchovním impulsem obohacovány. Charismatická obnova obce - pokud je správně chápána - pak není žádným 'z vnějšku přicházejícím úkolem', nýbrž konkretizuje základní potřeby a linie křesťanského života farní obce. Dny obnovy nebo farní misie se tak pro obec mohou stát 'seminářem víry', cestou k prohloubenému rozhodnutí se pro Boha. Farář se při tom učí 'odkrývat mnohá charismata laiků, radostně je uznávat a bedlivě podporovat' (PO 9); on sám je na druhé straně ve své službě také více nesen obcí.
Jestliže se ve farní obci vytvoří nějaká skupina nebo domácí společenství bez spolupůsobení faráře, musí se i tito lidé po určité době duchovního růstu před Bohem tázat, k jaké aktivitě uvnitř obce jsou povoláni: k přípravě bohoslužeb, k přípravě na první svaté přijímání či biřmování, k práci mezi mládeží nebo k nějaké jiné službě. Těžiště bude většinou spočívat v pomoci členům farní obce i těm, co stojí opodál, k plnějšímu životu z víry, vždy podle konkrétních požadavků a podle toho, co každá skupina chápe jako své zvláštní poslání. Tyto skupiny se budou snažit zůstat otevřené vůči své farní obci a jejím potřebám. Všechno musí být neseno nadějí, že se takováto obnova v obci stane postupnou duchovní obnovou obce, v níž každý člen přispívá podle svých darů a schopností k budování celku (1 K 12; Ef 4) a celá obec se otevře svému misijnímu poslání a přijme je za své.
Výše popsaná duchovní obnova spočívá v přeměně člověka působením Ducha Božího a uskutečňuje se uvnitř stávajících církevních struktur. Lidé, kteří se za tímto účelem shromažďují, jsou i jako skupina otevření vůči své obci a vůči celé univerzální církvi a nechtějí tvořit nějakou novou organizaci.
Různá grémia 'Charismatické obnovy' na farní, diecézní a celostátní úrovni mají jednotlivým skupinám a iniciativám sloužit koordinací. Své poslání chápou jako bratrskou službu mezi sebou navzájem a zároveň jako službu celku církve. V této otevřenosti a při zachování svébytnosti jsou tato grémia také ve spojení s Mezinárodní službou Charismatické obnově v katolické církvi (ICCRS), která svoji službu chápe obdobně."
Mějme tedy odvahu být církví a budovat to, co nás spojuje. Jen po mnoha malých krůčcích dojde farní obec k životu z Boží iniciativy. Při tom nás neustálý pohled na celek obce a misionářské směřování mimo hranice farnosti uchrání od toho, abychom se uzavřeli do vlastního "zbožného světa".
Konkrétními cestami, jak takové duchovní impulsy mohou působit uvnitř farní obce, jsou kromě nedělní liturgie např.:
- pastorační rozhovory a osobní spontánní modlitba (ať už za dotyčného člověka nebo společně s ním) v rámci těchto rozhovorů;
- pravidelné biblické večery ústící do spontánní modlitby;
- dny ztišení (rekolekce) s jasným duchovním zaměřením, a to také v malých skupinkách, jestliže mají opravdový zájem;
- modlitební večery a bohoslužby slova v kostele nebo farním domě, v rodinách, skupinách přátel a domovních společenstvích;
- nějaký způsob spoluutváření bohoslužeb - zpočátku to často bude při mších ve všední dny nebo při mších v malých skupinách (volně tvořené chvály či přímluvy, rozhovor nad evangeliem, svědectví), ale i pomoc při spoluutváření nedělní liturgie (zpěv, čtení, předem připravené přímluvy ve zvláštní knize apod.);
- forma průběhu zasedání farní rady a programu společných setkání farnosti (např. modlitba, texty z Písma, agapé po nedělní mši);
- duchovní impulsy ve všech stávajících církevních skupinách;
- "semináře víry", jež přivádějí k osobnímu rozhodnutí a k obnově křestního slibu (pro farnost či menší skupiny);
- semináře "Život v Duchu" jako prostředek evangelizace a uvedení do hloubky křesťanského života;
- různé "prohlubovací" semináře rozvíjející jednotlivé oblasti života z víry;
* bohoslužby pokání a způsob slavení svátosti smíření (zpovědní rozhovory, modlitby za vnitřní uzdravení);
* skupiny katechumenátu, k přípravě na první svaté přijímaní a biřmování a na ně navazující práce s mládeží, další formační skupiny...;
* osobní obnova křtu a biřmování jednotlivců - v pastoračním rozhovoru, v malých skupinách, ale i před farní obcí a společně s ní (třeba během velikonoční vigilie);
* pomoc k životu z evangelia v každodenním vzájemném kontaktu;
* sociální služby ve farní obci a společenské úkoly.
Vše se může zkoncentrovat v odpovídajícím způsobem připravených farních misiích.
Nejde o to, být nějakou "perfektní farností", ve které "vše funguje" a na kterou "je radost se podívat", nýbrž jde o citlivost pro to, kde se hlásí ke slovu Boží život a jak my můžeme tomuto životu sloužit. Při tom budeme své plány, očekávání a představy znovu a znovu klást na oltář, ne v rezignaci, nýbrž abychom byli svobodní vnímat dary Ducha a náznaky jeho jara (Mk 4,27n).
7. Základní povolání Charismatické obnovy (shrnutí)
Naše církev je církví katolickou, to znamená všeobecnou, všeobsáhlou. Proto všechna ta různá duchovní společenství, hnutí a proudy uvnitř této církve smějí, ano, dokonce mají do celku vnášet to, co jim Bůh specifickým způsobem daroval jako jim vlastní milost a povolání. Takto se všichni budou vzájemně obohacovat a lépe tak budou moci splňovat základní poslání církve smířit lidstvo s Bohem (Evangelii nuntiandi č. 14). Mezinárodní rada Charismatické obnovy v katolické církvi (ICCRO) popsala v roce 1987 hlavní dary, které Bůh daroval Charismatické obnově (CHO) a skrze ní církvi, následujícím způsobem:
1. Základní milost, kterou lidé v CHO od Boha přijali, je nový živý vztah k osobě a působení Ducha svatého. Od počátku je Obnova charakterizována duchovní zkušeností, které je nazývána "křest v Duchu svatém", "vylití Ducha svatého" či "obnova v Duchu svatém". Tato milost přítomnosti Ducha svatého musí být lidmi, kteří jsou na místní, národní i mezinárodní rovině za Obnovu zodpovědni, neustále uchovávána, chráněna a předávána dále.
2. Jako důsledek této milosti našlo mnoho lidí nový osobní vztah k Ježíši Kristu jako svému Pánu a Spasiteli a k Bohu jako svému Otci, který je miluje. Tento vztah musí být ve všedním životě křesťanů prohlubován a upevňován.
3. Přijetí Ježíše jako Pána vede k procesu úplného obrácení, které obsahuje proměnu života ve všech oblastech. Zde se setkáme s mnoha svědectvími proměny mravních měřítek, citů a myšlení.
4. Význačnou charakteristickou známkou CHO je modlitba, především spontánní, volná a živá modlitba, o samotě i ve společenství.
5. Od počátku proto také vznikaly modlitební skupiny, které se často vyvinuly až k různým závazným komunitám, "společenstvím smlouvy" či "společenstvím života". Život církve je tak zakoušen a prožíván v různých formách společenství.
6. Aby církev mohla růst a být budována, obdarovává ji Duch svatý mnohými a rozličnými charismaty. Tyto dary milosti jsou podstatnou částí života v CHO. Obzvlášť se rozšířila charismata vnitřního i tělesného uzdravení, modlitby v jazycích a proroctví.
7. Cílem působení Ducha svatého je, "aby svět uvěřil". Proto je evangelizace základní službou CHO. Jako již o prvních letnicích, Duch svatý i dnes povzbuzuje k odvážnému vydávání svědectví o Ježíši Kristu.
Nutnost jednoty všech křesťanů je přitom zřejmá. Skutečnost, že dnes se charismatické probuzení vyskytuje ve všech církvích a církevních společenstvích, ukazuje, že Bůh je novým způsobem u díla ke spáse lidstva.
V Římem v r. 1993 schválených statutech této Mezinárodní rady - nyní se již nazývá Mezinárodní služba Charismatické obnově v katolické církvi, ICCRS - dále čteme:
"V případě katolického charismatického obnovného hnutí nejde o jedno jediné, po celém světě jednotné hnutí. Charismatická obnova nebyla na rozdíl od jiných hnutí založena jednou osobou nebo skupinou. Neexistují zde také žádné seznamy členů. Jde zde o jakousi velmi různorodou směs osob a skupin s rozličnými aktivitami. Ačkoli tito všichni vzhledem ke svému růstu, způsobu vývoje a svým prioritám jednají nezávisle na sobě, mají všichni určitou společnou zkušenost a stejné všeobecné cíle:
1. Podporovat stálé a zralé osobní obrácení se k Ježíši Kristu, našemu Pánu a Spasiteli.
2. Podporovat rozhodnou osobní otevřenost vůči osobě, přítomnosti a moci Ducha svatého.
Tyto dvě duchovní milosti lidé často prožívají současně skrze "křest v Duchu svatém" nebo "vylití Ducha svatého" nebo "obnovu v Duchu svatém" (podle toho, jak je tato milost v různých částech světa označována). Většinou se tím rozumí osobní přijetí milosti křesťanské iniciace a z něho plynoucí větší křesťanská angažovanost v církvi a ve světě.
3. Podporovat přijetí a užívání duchovních darů (charismat), a to nejen v rámci Charismatické obnovy, nýbrž i v celé církvi.
4. Podporovat evangelizaci v síle Ducha svatého, tj. i evangelizaci nevěřících, reevangelizaci nepraktikujících křesťanů a evangelizaci sociálních a kulturních struktur.
5. Podporovat stálý růst ve svatosti, ve kterém budou tyto charismatické akcenty správným způsobem integrovány do celku života církve.
P. Ernst Sievers, WV, pak předestírá svoji vizi obnovy církve takto:
VIZE: Bůh chce skrze obnovu celé církve osvobodit svět. Ani obnova církve tedy není cílem sama v sobě.
CÍL: Je třeba sloužit a být kvasem především ve farnostech. Kvas musí do těsta, aby splnil svou funkci.
STRATEGIE: Bůh dnes svou strategii uplatňuje často skrze modlitební skupiny, které
* žijí s Kristem uprostřed i ve všedním životě
* rostou v bratrské lásce i lidských vztazích
* dávají prostor rozvoji charismat
* slouží evangelizací
PROSTŘEDKY: Jedním z prostředků (ne: jediným!) této evangelizace jsou pak právě semináře Život v Duchu.