A tak zůstává víra, naděje a láska

Víra a naděje jsou dočasné, potřebné jen na tomto světě a jednou pominou. V nebi už víra nebude potřeba, protože budeme hledět na Boha, a naděje bude nahrazena společenstvím s Bohem. Jen láska nikdy nepomine, ani nebude nikdy ničím vystřídána. Láska je největší možné zprostředkování nebe na zemi. Víra a naděje - ty obě pomíjející ctnosti stojí společně ve službě lásky.

Naděje hraje v křesťanském životě klíčovou roli. Jestliže je láska tou největší ze třech teologálních ctností, pak je naděje, dá se říci, tou nejdůležitější v praktickém životě. Čím více máme naděje, tím více se může rozvíjet láska. Vyhasne-li naděje, láska vychladne. Svět bez naděje by znamenal svět bez lásky. Naděje sama potřebuje víru, aby byla pravdivá. Jak známo, není víry bez činů víry a jejím prvním činem je naděje. Svatý Jan Klimak, církevní otec 7. století, říká: "Víra přináší do našeho dosahu to, co se zdálo beznadějné." A dodává: "Věřící člověk není ten, který věří, že Bůh může všechno, ale ten, který věří, že může od Boha vše získat."

A je třeba připomenout slova sv. Jana od Kříže, která dodávala odvahu sv. Terezii z Lisieux na její malé cestě důvěry a lásky: "Člověk obdrží od Boha tolik, v kolik doufá." (Temná noc) Bohem nejsme obdarováváni podle našich zásluh nebo kvalit, ale podle velikosti naší naděje. Tato skutečnost je krajně osvobozující. I kdybychom se museli se všemi svými lidskými i duchovními zdroji přihlásit do konkurzu, zůstává nám až do konce ona neporazitelná naděje. Naděje se však může zrodit jen v chudobě. To nám ukazuje, jak mnoho chudoba v duchu pro růst v lásce znamená. "Požehnaní chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské." (Mt 5,3) Nebo řečeno slovy malé Terezky: "Jen důvěra nás dovede do jeho lásky."