Bez míry a bez konce

31 Když Jidáš odešel, Ježíš řekl:
„Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven,
32 oslaví Bůh i jeho v sobě, a hned ho
oslaví. 33 Dítky, jen krátký čas jsem s vámi.
34 Nové přikázání vám dávám: Milujte se
navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. 35 Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci,
budete-li mít lásku k sobě navzájem.“

„Jak jsem já miloval vás, tak se
navzájem milujte vy“ - tato ústřední věta dnešního úryvku se objevuje v Janově
evangeliu častěji (15,12.17). Její přesnější překlad by však měl znít: „Tou
láskou, kterou jsem já miloval vás, tou se navzájem milujte vy“. Ježíšova láska
k učedníkům vyvolává „pohyb“ vzájemné bratrské lásky: mezi nimi proto proudí
jeho samotná láska, a ne její pouhé napodobení! Tento postoj Ježíš dokonce
označuje jako „přikázání“. V Písmu je přikázání vždycky spojené se smlouvou.
Nová smlouva tedy obsahuje nové přikázání. Novost tohoto přikázání spočívá v
povaze této lásky, která je projevením samotné Kristovy lásky. Kristova láska,
Kristovo nové přikázání nás „obnovují“, protože v nás obnovují „nové
srdce“.

K úvaze

„Jak jsem já miloval vás, tak i vy se milujte navzájem.“ Těžká věc! To je
skutečně „těžká věc“ mluvit na dnešní evangelium. A ještě těžší je toto
evangelium žít. Jistě, nabízí se tu témata jako úcta, tolerance, přijetí,
laskavost…. ale to je ještě málo. To zůstává „pod evangelní laťkou“. A, slovy
Nietscheho, to vše by bylo „lidské, příliš lidské“. Ne že by evangelní láska
nezahrnovala určitou lidskou dimenzi, jenže tato láska-agape je ještě větší a
hlubší - dalo by se říct, že je nad-lidská. Ano, převyšuje lidská měřítka,
protože co oko nevidělo a ucho neslyšelo, to Bůh ukázal nám - a žádá od nás.
Tedy lásku skutečně božskou.

Je skutečně těžké mluvit o tom, co stejně nepochopíme, pokud jsme to neviděli
či nepostřehli aspoň letmo. Jak napodobit a žít to, co neznáme? Ale přece jen o
tom „má smysl“ mluvit, protože je naděje, že slova otevřou srdce, zažehnou
jiskru Božího agape (lásky nepodmíněné, nezištné).

Tak především… milovat jako Kristus neznamená množit co nejvíc skutků. Nežádá
se totiž kvantita, ale kvalita. O tom krásně mluví jiný evangelní text, o daru
vdovy - mnozí dali do chrámové pokladničky velké obnosy, vdova jen pár drobných,
a přece dala víc. Ona totiž dala ve skutečnosti víc, i když málo - protože dala
„ze sebe“, ne z nadbytku. Je možné rozdat všechen majetek, vydat sám sebe k
upálení… a přitom nemít lásku (1 Kor 13,3)!

Milovat druhého… jako Kristus znamená paradoxně… nejprve přijmout, že Kristus
právě mě (a ne ty druhé kolem mě) má rád, přijímá. Že právě kvůli mně dal svůj
život (ne čas, peníze, majetek). Že i kdyby nebyl žádný jiný člověk, tak jen
kvůli mně, jen kvůli mně by podstoupil celou tu Kalvárii. A přijmout, že tento
Ježíš mě má rád stejně intenzivně jako tenkrát… že jeho srdce tluče pro mě
stejně jako při poslední večeři. A čím víc chápu tuto Ježíšovu vydanost (ne ve
prospěch nějaké neosobní masy, ale pro mě), čím víc se nechávám prostoupit
vědomím, že jsem milovaný (a ne opovrhovaný), pak tím víc jsem schopný se dávat
druhým. Nikdo totiž nedá, co nemá…. Milovat jako Ježíš znamená mít druhé rád…
stejnou kvalitou - není důležitá kvantita (skutků), ale kvalita. A ve stejném
duchu můžeme chápat i výrok od Pauline Jaricot (zakladatelky misijního díla
Propaganda Fide a Živého růžence): „Milovat bez míry a bez konce“. Prostě
božsky…

K reflexi

1. V tomto textu nacházím některé důležité znaky apoštolátu: které?

2. Nevěsta vystrojená pro ženicha… Bůh setře každou slzu, odstraní každou
bolest… to zní neuvěřitelně… a ještě neuvěřitelněji, pokud si připustím, že se
tu mluví o mně!

3. Pozornému čtenáři neunikne, že evangelium mluví o vzájemné lásce…
Ježíšových učedníků, tedy těch, kdo patří do rodiny Božích dětí. Konkrétně - měj
rád své bratry (kněze, farníky), sestry (v komunitě, ve farnosti) tak jako
samotný Ježíš. A to je „těžký úkol“, že? Proto pros o tuto božskou lásku!