Boží jména

Jméno je pro Izraelity stejně jako pro ostatní starověké národy mnohem významnější skutečnost, než jak to vnímáme dnes. Ve jménu se koncentruje celá podstata věci nebo osoby. Dát někomu jméno znamená mít nad ním moc (srv. Gn 2, 19-20). Poznat někoho jménem znamená získat jeho samotného. Proto také je pro Izraelitu velmi důležité znát Boží jméno.

Obecný název pro božstvo u všech semitských národů (s výjimkou Etiopanů) je vyjádřen pomocí kmene EL, ILU, ALLAH. Tento kořen může být vysvětlen různými způsoby:

• někteří ho spojují s výrazem pro moc, sílu, který se objevuje např. ve slově dub (silný strom) nebo ve spojení "je v moci mé ruky".
  
• jiní myslí na kořen AWL - být vpředu, být první.
  
• další ho zase spojují s kořenem ALY - dojít, dosáhnout. El je ten, k němuž se jde, aby se mu vzdala bohopocta.

Existují i další výklady, ale nejpravděpodobnější je první význam, tedy výraz moci, přednosti, vynikání.

El označuje v semitských jazycích jakéhokoliv boha, ale kromě toho je to také vlastní jméno zvláštního božstva Kanaánu. To se  dá vyložit dvojím způsobem. Buď byli semité nejprve monoteisté, kte ří původně vyznávali jediného Boha jménem El, a toto jméno pak v době úpadku monoteismu začali užívat pro různá místní božstva. Nebo naopak původně měli mnoho různých místních božstev - elů, které převýšil svou mocí a významem jediný El Eljon - bůh nejvyšší, původně místní božstvo Jeruzaléma.

Dalším jménem, kterým se Bůh označuje ve Starém zákoně, je ŠADDAJ ("Horský"). To je zřejmě starobylé hebrejské jméno pro jediného Boha v době patriarchů. S tímto označením se setkáváme často např. v knize Job, nejspíš proto, aby svatopisec docílil dojem archaičnosti.

Nejvýznamnějším jménem, které odlišuje Boha Izraele od po hanských model, je JAHVE, jméno, které podle podání Ex 3, 14 bylo zjeveno Mojžíšovi. Nicméně ve Starém zákoně máme několik názna ků, že jméno Jahve nebylo pro Mojžíše úplně nové. Např. Henoch, syn Setův vzýval jako první jméno Jahve (Gn 5, 24, Sir 44, 16). V po žehnání Noemově je Jahve nazýván Bohem Semovým (Gn 9, 26). Je tedy možné, že Bůh jménem Jahve byl uctíván hebrejskými kmeny už dříve. Užití jména Jahve v pradějinách však je možné vysvětlit také tak, že ho doplnil redaktor starozákonního textu kvůli harmonizaci vyprávění.

I kdyby Mojžíšovi nebylo zjeveno jméno zcela nové, byla mu přinejmenším zjevena hloubka významu tohoto jména. Text v Ex 3, 14 ho odvozuje od slovesa hwh (být) - což potvrzují i vědecká bádání. Sporné ovšem zůstává, jaký gramatický tvar tohoto slovesa máme ve jménu Jahve hledat, neboť to v žádném případě není tvar obvyklý, který by byl užíván i jinak než jako Boží jméno.

Museli bychom proniknout do hebrejského způsobu myšlení, abychom pochopili, co všechno může vyjadřovat různý tvar hebrejského slovesa. Zde se omezíme na několik nejvýznamnějších výkladů, aniž bychom se pouštěli do zkoumání jejich věrohodnosti, protože na to nejsme dostatečně vybaveni:

1. Tvar Jahve může znamenat příčinu bytí: Ten, který povolává k bytí.
   
2. Je možné, že je to neurčitý tvar: Jsem takový, jaký jsem. V tomto případě by to neznamenalo ani tak zjevení, jako spíše mírné odmítnutí zjevení Božího jména, neboli: jsem prostě takový, jaký jsem, neptej se mě, smrtelník mě nemůže pochopit.
   Tento výklad sice odpovídá starozákonní nauce o Bohu skrytém a transcendentním, ale zde nezapadá do kontextu. Mojžíš má vyvést lid z Egypta pod korouhví jednoho určitého Boha, který se mu zjevil. K tomuto poslání potřebuje věrohodné údaje, nikoliv neurčitost, skrytost.
   
3. Nejspíše ale vyjadřuje tento tvar stálé trvání, přítomno st. V tomto smyslu se Jahve dá vykládat jako Ten, který je v protikladu k tomu, co pomíjí, ale daleko spíše jako Ten, který je stále přítomný uprostřed svého lidu. Tomu také odpovídá optativní (přací) forma Jahu (kéž by Jahve..., ať Jahve...), která se vyskytuje ve složeninách vlastních jmen. Bohu je těžko přána věčná existence, protože ta je nesporná. Daleko spíše si Izraelita přeje, aby Jahve byl přítomen, byl s ním.

Často ale proroci varují před mylným výkladem, jako by Jahve byl nezcizitelným, trvalým vlastnictvím Izraele. Boží přítomnost neznamená právo na vlastnictví, ale vždy Boží působení - buď požehnání, nebo potrestání; nejčastěji však obojí současně. Nejlépe nám to dokládá prorok Ezechiel: výrok "poznáte, že já jsem Jahve" znamená někdy hrozbu soudu (6, 13; 7, 27; 11, 10; 12, 16), jindy naopak příslib záchrany (34, 3; 37, 13; 14, 27).

Nejlepší výklad k Ex 3, 14 však podává Deuteroizaiáš: Jahve je první a poslední (41, 4). Jahve je jediná pravá existence v protikladu k modlám, které nejsou vůbec (Iz 44, 6), úplná, dokonalá přítomnost, kterou uvidí nejzazší končiny země (52, 10), přítomnost věčná, která nemá konce (45, 21).

Jak přišli Svědkové Jehovovi na Boží jméno Jehova? V hebrejštině existují znaky jen pro souhlásky, samohlásky si musí čtenář textu "domyslet". Protože je však tím pádem větší možnost omylu při čtení, zvláště pro toho, jehož mateřštinou není hebrejština, objevovaly se různé odchylky ve výkladu. Začaly vznikat školy, které měly za cíl zjistit a uchovat přesné znění inspirovaného textu Bible. Nejznámější vznikla v Tiberiadě okolo r. 500 po Kr. Židovští učenci (masoreté) opatřili hebrejský text značkami pro samohlásky, aby zajistili správné čtení i výklad Bible.

Jméno Jahve však nesmí být židy vyslovováno, kdekoli je v Bibli "tetragram" (JHVH), čte se namísto Jahve ADONAJ - Pán. Proto také masoretský text má všude pod slovem Jahve samohlásky ze slova Adonaj (přičemž počáteční samohláska, kterou přepisujeme A, může být klidně z hlediska své výslovnost i přepisována i jako E). Špatným čtením tohoto slova pak vznikl patvar Jehova, kterého užívají Svědkové Jehovovi.

Když přišli patriarchové do Kanaánu, mohli se tam cítit jako doma. Kanaánský El měl zřejmě mnoho společného s hebrejským Šaddaj, proto se i jejich jména mohla zaměňovat či skládat do podoby El Šaddaj. Ale jakmile se stal jediným Bohem Izraelitů Jahve, rychle zaujal místo Boha uctívaného praotci. Bylo třeba zdůraznit jeho totální odlišnost od všech kanaánských i jiných bohů, proto se jim nemohl podobat ani jménem. Když Jahve vyhnal všechny nepravé bohy z Kanaánu a zaujal všechny jejich funkce, mohl naopak znovu převzít jejich jméno: od té doby se nazývá El, Eljon, Elohim a znamená to totéž co Jahve. K jménu Elohim poznamenejme, že se jedná o tvar plurálu (množného čísla). Když je používán jako jméno jediného pravého Boha, znamená souhrn jeho božských vlastností sjednocených v jedné osobě. Může se jím ale také označovat přívlastek "božský", nebo pohanská božstva.

Krásný příklad integrace všech označení do kultu jediného pravého Boha podává žalm 91:

Kdo v úkrytu Nejvyššího (Eljon) bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného (Šaddaj). Říkám Hospodinu (Jahve): "Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh (Elohim), v nějž doufám."

Biblisté se alespoň v nejhrubších obrysech shodují v tom, že Pentateuch (Pět knih Mojžíšových) vznikl kompilací čtyř různých tradic, které jsou odlišné stářím, stylem a teologickými důrazy. Jsou to jahvis tická, elohistická, kněžská a deuteronomistická tradice. První dvě z nich jsou mimo jiné charakteristické tím, že užívají pro Hospodina výhradně jedno označení - první Jahve, druhý Elohim. Jahvistická tradice mimo jiné uvádí povšechný přehled dějin lidstva od stvoření prvního páru. Už zde je užíváno jméno Jahve, přestože o jeho zjevení se mluví až v knize Exodus.

Podle samizdatového překladu knihy E. Jacoba "Le Dieu vivant" zpracovala Eva Fuchsová

Článek byl převzat z časopisu Amen 1/99 s laskavým svolením n akladatelství Krystal OP a knihkupectví Oliva.