Boží slovo zjevuje a Boží slovo jedná

Řečtina má pro Boží slovo dva výrazy, logos a réma. Zjednodušeně řečeno, logos vyjadřuje obecně platné Boží pravdy, zatímco réma je Boží slovo řečené „tady a teď“, konkrétnímu člověku v konkrétní situaci, slovo proměňující situaci. Jak je rozpoznat?

Réma – uzdravující Boží slovo
V Písmu bychom našli řadu míst, kdy na Ježíšovo slovo byl uzdraven nemocný člověk: / Lk 5,13; Mt 9,2; Mt 9,22; Mk 7,34; J 5,9 a další. „Vstaň a choď“, „Effatha“, „Chci, buď čist“ – to jsou slova, řečená konkrétnímu člověku v konkrétní situaci, a proto konající, uzdravující.

Jak se může logos proměnit v réma?
Můžeme číst Boží slovo, studovat Písmo, učit se je nazpaměť, ale aby Boží slovo konalo, je třeba, aby přišel Duch svatý a oživil toto slovo v našem srdci. Abychom věděli s jistotou, že toto je slovo k mé proměně, ke konkrétní službě, ke konkrétní situaci. Tehdy se logos promění v réma.

Na jednom pracovišti jsem měla kolegu, který hodně pil. Dostal se do takového stadia, že již bylo nebezpečí, že ublíží nemocným. Měl však vlivné přátele a ti ho neustále chránili před vyhazovem. Já jsem však měla odpovědnost za celou kliniku, ze nemocné, a tak jsem se vytrvale modlila, jak tu situaci vyřešit. Byla jsem rozhodnuta, že jakmile ho chytím při činu, budu trvat na jeho propuštění. Taková situace se mi jednou naskytla, když se při službě opět opil. V modlitbě jsem prosila Ducha svatého o sílu a moudrost k jednání. Kolegu jsem našla na jeho inspekčním pokoji ve velmi ubohém stavu. V tom okamžiku jsem však zaslechla: „nalomenou třtinu nedolomí“, slova z Izajášova proroctví o Mesiáši (Iz 42,3). Napadlo mi: Není to výzva pro mě? Byl to pro mě trochu šok, tak jsem si Boží pomoc nepředstavovala. Poslechla jsem však Boží vedení, přátelsky jsem ho oslovila a on mi vypověděl celou svou bídu, proč pije. Přijal můj návrh, aby šel na protialkoholické léčení. Léčení mělo efekt – je to už 12 let, a tento kolega nepije. Jeho vyléčení přičítám velké moci toho slova, kterého se mi tehdy dostalo.

Na réma je třeba čekat
Logos je slovo dané pro jednoho každého z nás. To si může přivlastnit Korejec, Američan, Čech nebo Slovák, žena či muž, mladý nebo starý. Logos slouží k tomu, abychom více poznávali Boha. Réma však hovoří k určité osobě, která oslovila Boha a nyní čeká na jeho odpověď: „Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo.“ (Ž 130, 6)

Už to bude skoro 30 let, co jsme byli s manželem v jednom městě na mši svaté. V evangeliu zaznělo podobenství o ztracené ovci. Na toto téma i kázal mladý kněz. Jeho slova mě hluboce zasáhla. Do té doby jsem s jednáním pastýře z podobenství polemizovala.
Proč zanechá tolik nezatoulaných ovcí a věnuje se té, která se někam zaběhla? Řadila jsem se totiž mezi spravedlivé, neza-toulané – ale tehdy jsem poznala, že moje spravedlnost byla vlastně jen iluze. Porovnávala jsem se totiž jen s lidmi kolem mne a z toho srovnání jsem vždycky vycházela jako ta lepší. Při kázání jsem byla usvědčena z toho, že jsem hříšná; rozpoznala jsem se jako ta ztracená ovce a byla jsem moc ráda, že má Ježíš o mě takovou starost. Když jsem později o tom prožitku na mši mluvila, manžel si vůbec nevzpomněl, že by kázání bylo nějak výjimečné. Zřejmě šlo o evangelium pro mě, neboť já jsem měla problém se svou a Boží spravedlností. To byl počátek mého hlubšího hledání Boha…

Logos a réma při hlásání Slova Božího
Stěžovali jsme si před jedním známým na málo teologická a málo „úderná“ kázání jednoho kněze. On nás ale napomenul: „A už jste se za toho kněze modlili?“
„No – nemodlili“, odpověděli jsme zahanbeně. Vskutku, máme se modlit
za ty, kteří nám přibližují Boží slovo, aby z „logos“ pro všechny zaznělo pro každého z nás i „réma“. To platí i pro všechny, kteří slouží hlásáním Božího slova. Vlastně nějakým způsobem pro každého z nás, neboť všichni jsme povoláni k evangelizaci. Všichni bychom měli vnímat tuto odpo-vědnost za vyslovené Slovo Boží a vždy se ptát: „Co chceš, Pane, říci tomuto shro-máždění, tomuto společenství, bratrovi, sestře, nebo tomuto člověku na ulici?“

Před lety jsme vedli jedno společenství na vesnici. Chtěli jsme tu skupinu uvést blíže do poznání Božího slova a často jsme se o to modlili. Jednou jsme za nimi přijeli s připraveným vyučováním, ale společenství bylo velice rozrušeno: připravovali stavbu nového kostela a dověděli se, že umělecká komise na biskupství vybrala projekt, který se nikomu z nich nelíbil: co má jakási komise do toho mluvit, když to budeme platit my? Vždyť si chceme postavit kostel pro nás, ne pro biskupství! Poznali jsme, že připravené vyučování máme odložit. Vybavilo se nám, co jsme kdysi slyšeli od P. Cantalamessy o Babyloňanech, kteří si pro sebe stavěli věž: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno“ (Gn 11,4).
Budovali si vlastně svou slávu. Bůh však zmátl jejich jazyky a oni si přestali rozumět. Otec Cantalamessa postavil stavění babylonské věže do protikladu s Letnicemi. Když apoštolové hlásali Boží slávu, budovali Boží dům, Boží království; ač mluvili jedním jazykem, jejich zvěst slyšeli lidé různých jazyků ve své rodné řeči. Bůh jim dal vzájemné porozumění. Tak jsme vyučovali o Babylonu a Letnicích. Členové toho společenství, většinou angažovaní do organizace stavby, byli velmi dojati a usvědčeni. Přiznali se, že už byli nachystáni protestovat u samotného biskupa. Pochopili však, že si chtěli také stavět svou „babylonskou věž“, pro svou slávu, ne pro Boha. Toto poznání pak pomohlo řešit věc pokojnou cestou.

Jestliže za vámi po takovém vyučováním někdo přijde a řekne: „Pomohlo mi to vyřešit můj problém, už vím, co mám dělat“, zaznělo a bylo přijato réma. Dostal jej vyučující, zachytil jej i posluchač. Jestliže má být evangelizace radostnou zvěstí, která se dotkne srdce lidí, pak ponechme prostor především Duchu svatému, který povede hlasatele a připraví úrodnou půdu v srdci posluchače. Pokud se i nám „stalo Hospodinovo slovo“, je dobré říci to tomu, kdo nám slovo od Pána zprostředkoval. Tak může zase i on růst v rozlišování a naslouchání Bohu.

Boží slovo pro konkrétní situaci
Někdy jsme v nouzi a potřebujeme znát Boží vedení pro určitou situaci. Tehdy zpravidla otevíráme Písmo a kde nám ukáže prst, to slovo přijímám jako réma. Jistě je možné takto se Pána ptát (ve vážné situaci se tak ptal i sv. František), ale neměl by to být běžný způsob rozlišování. Jde o výjimečné situace, které nedokážeme řešit pouhým rozumem. Když však otevíráme za tímto účelem Písmo, pak bychom měli být připraveni poslechnout a vzít jako réma i slovo, které je náročné a těžké, či na první pohled neodpovídá naší představě řešení. Rozhodně bychom neměli otevírat Písmo tak dlouho, až dostaneme odpověď, která se nám hodí.

Vzpomínám si, že po revoluci v r. 1989 se roztrhl pytel s hladovkáři, kteří svým hladověním vynucovali nějakou změnu ve společnosti. Na doporučení jednoho kněze
za mnou přišel poslanec lidové strany a chtěl po mně nepříjemnou službu. Jedna hladovkářka, věřící zdravotní sestra, spojovala své požadavky s lidovou stranou a církví a dělala tak ostudu oběma. Poslanec po mně chtěl, abych hladovkářku jako lékařka přemluvila, aby s hladovkou přestala.
Necítila jsem se k takové službě povolána a odmítala jsem ji. Poslanec však naléhal, že situace je už neúnosná, že už za ní byli různí vlivní lidé a ničeho nedosáhli, dokonce prý neposlechla ani kardinála Tomáška, který jí napsal dopis. „Tak co zmůžu já, když nic nezmohl pan kardinál?“ namítala jsem. Nakonec jsem mu řekla, že se za to budu aspoň modlit, co dělat. Slib jsem musela splnit, a tak jsem se modlila.
Protože poznání nepřicházelo, tak jsem nakonec prosila Pána o jasné slovo skrze Písmo. Po této modlitbě jsem Písmo otevřela a slovo, které jsem četla, mi vyrazilo dech.
Bylo to z proroka Ezechiele 3,16-21: ...
Uslyšíš-li z mých úst slovo, vyřídíš jim mé varo-vání. Řeknu-li o svévolníkovi: »Zemřeš«, a ty
bys nepromluvil a svévolníka nevaroval před jeho svévolnou cestou, abys ho přivedl k životu, ten svévolník zemře za svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe...
Tak jsem poznala, že mám jít svévolnici varovat, ale lehko mi nebylo. Ještě jsem se
Pánu vymlouvala, že jí nemám co říci, ale pak jsem si všimla, že na začátku citátu
je napsáno: „Uslyšíš-li z mých úst slovo...“ tak jsem čekala na toto slovo. Za několik dnů
se mi při modlitbě vybavil příběh Abraháma a Izáka a já jsem věděla, že je to slovo, které jsem měla uslyšet. Za hladovkářkou jsem tedy šla a řekla jí, že Bůh někdy vezme ochotu k oběti, ale není třeba ji dokončit – tak jak to bylo u Abraháma a Izáka. Nu a ona hladovku
za několik dnů ukončila.
Vypadá to jako zázrak, a snad to i byl. Můj úžas nad Boží mocí byl však po dva roky hodně překrýván těžkostmi, které jsem si pak s touto paní prožívala. Bůh mě ale skrze ni hodně vyučil a jsem navíc bohatší o zkušenost, že Boží Slovo se má otevírat s vědomím, že Pán může na má bedra naložit velkou zkoušku...

Nakonec ještě povzbuzení pro ty, kteří dlouho a úporně očekávají réma do své osobní situace, a odpověď nedostávají. Týká se to např. rozhodování o povolání, zaměstnání či službě. Hodně se modlí, přečetli mnoho slov z Písma, ale na svou otázku odpověď nenacházejí. Výroky Písma se jim zdají nejasné, nebo si protiřečí, stejně jako rady přátel. Někdy totiž chceme jasnou odpověď v situaci, která ještě nedozrála, případně mi sami jsme nedozráli pro odpověď. Jindy se ale setkáváme s lidmi, kteří vlastně již byli Bohem osloveni, ale neslyšeli nebo dokonce nechtěli slyšet. Nebo slyšeli a nevěřili, že je to Boží hlas. Boží řešení se jim zdálo bláznovstvím, neměli odvahu podstoupit rizika s ním spojená. Možná měli svůj projekt a ten nechtěli opustit, nebo „svoje jisté“, a báli se jít do nejistoty.

Je pro ně nějaká naděje? Určitě ano. Jejich prvním a rozhodujícím krokem by však měla být prosba za vnitřní uzdravení uší, očí a srdce: „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha...dej, ať se zas veselím z tvé spásy“ (Ž 51, 12.14). Věříme, že tato Boží spása, která zahrnuje radost a pokoj z poznávání Boží vůle, je pro každého.

Tento článek vyšel v časopise Effatha 1/2007, publikováno se svolením.