Byli jste povoláni ke svobodě
Nedávno jsem se sám sebe ptal, co je základní podmínkou následování
Krista. Najít odpověď v evangeliích je docela snadné. Začínají tak
blahoslavenství - "blahoslavení chudí v duchu...", a podobná výzva
zaznívá k zástupům i později (Lk 14,26): "Kdo chce jít za mnou a
nezřekne se všeho, co má, nemůže být mým učedníkem." l když v
blahoslavenstvích se klade důraz spíše na chudobu vnitřní, kdežto ve
výzvě zástupům asi na chudobu vnější, základem je vždy chudoba vnitřní
(čili vnitřní svoboda ode všeho, co není Bůh). Ta se samozřejmě musí
projevit i navenek, ale v závislosti na našem životním stavu (ženatí
nemohou praktikovat stejnou chudobu jako někteří řeholníci).
Chudoba je pro nás důležitá z toho důvodu, že právě lačnícím (lační
ten, komu něco chybí, kdo je tedy chudý) se slibují dobré věci (viz
Magnificat). Jen chudí mohou být Ježíšovými učedníky, t.j. mohou vnímat
a rozlišovat Jeho hlas, protože nejsou zaslepeni vázaností na jiné
věci. Podobně čteme v Lk 4,18: "Chudým se zvěstuje radostná zvěst."
Právě v oblasti vnitřní chudoby se u nás, kteří se počítáme mezi tzv. charizmatiky, vyskytují některé typické slabosti:
Lpěni na charizmatických zkušenostech - komplex nadřazenosti
Díky charizmatické obnově máme určité duchovní zážitky, jisté
zkušenosti s Bohem. Budeme-li však na nich příliš lpět, staneme se
uzavřenými vůči tzv. "neobnoveným" křesťanům: oni přece tyto zkušenosti
nemají- proto je možná budeme i podvědomě považovat za horší křesťany.
To se projeví jak ve slovech, tak v postojích. Například budeme
rozlišovat, zda je ten či onen "obnovený", budeme považovat Obnovu za
nejlepší směr či hnutí v církvi, a proto nebudeme brát vážně jiné
spirituality a nebudeme schopni přijímat jejich kladné prvky, které by
nás mohly obohatit. Nebudeme přijímat rady od necharizmatiků, ačkoliv
Duch Svatý může promlouvat skrze kohokoliv, i skrze nevěřícího (v Nu
22.28-30 promluvil skrze oslici!).
Vázanost na charizmatické osobnosti
Protože u těchto lidí vidíme nápadné Boží působení anebo jejich velkou
odevdanost Bohu, jsme jimi tak fascinováni, že se nám stanou malými
bůžky. Proto budeme pozornější k tomu, co říkají oni, než k tomu, co by
nám chtěl říci nebo ukázat Bůh. Požádáme-li je o modlitbu či o radu,
bude v tom větší důvěra v ně samé než v Boha, ačkoliv všechno dobré
pochází od Boha (viz Ž 118,8-9: "Lépe je důvěřovat v Hospodina než v
mocné," tj.obdařené charizmatiky).
Někdy se stane, že je budeme napodobovat i ve vnějších projevech, až
přestaneme být sami sebou, budeme nepřirození a směšní (tak např.
následovníci sv.Basila měli všichni dlouhé vousy a podobnou pomalou
mluvu jako jejich vzor). Je tedy třeba, aby naše srdce i ve vztahu k
těmto duchovním lidem zůstalo svobodné, nespoutané, l ve vztahu k nim
musí Pán zůstat naším Pánem - tím, kdo nás vede, koho obdivujeme, kdo
nás učí a od koho je všechno dobré.
Vnější formy zbožnosti
Mám zde na mysli typicky charizmatické prvky: modlitbu se zdviženýma
rukama, tleskání, jásání, tanec apod. l tyto původně spontánní projevy
se mohou stát pouhým zvykem a prázdnou formou - děláme to, protože to
dělají všichni kolem. Buďme pravdiví i v těchto projevech.
Vázanost na věci
Můžeme být příliš vázáni na určité předměty (např. růženec z ...,
oblíbené obrázky, druh hudby, knihy a kazety, ale i určité jídlo nebo
moje soukromí). Nepoužíváme je jako prostředky na cestě k Pánu, ale
ulpíváme na nich. Opět, naším Pánem má být plně Bůh.
Byli jsme povoláni ke svobodě (Ga 5,15), abychom patřili Ježíši a aby On nám byl vším ve všem (1 Kor 1 5,28; Ef 4,10), v celém našem životě, ve všem našem jednání i postojích. To se uskuteční plně až v nebi, ale tato cesta může a má začít už teď.