Čest maminkám

Krátce před Vánocemi jsem po dlouhé době měla příležitost navštívit několik společenství věřících maminek s dětmi. Žen v domácnosti, téměř ještě děvčat, která věří, že když přijaly děti ve jménu Ježíše Krista, přijímají domů samotného Krista. Někde v koutku srdce jsem očekávala, že se setkám s hrdými, šťastnými rozzářenými křesťankami. Ale skutečnost byla úplně jiná. Zjistila jsem, že přijímat děti je v dnešní době snad ještě těžší, než za komunistů a to i tehdy o děti nikdo moc nestál. Mladé ženy, se kterými jsem se sešla, byly všechny krásné, statečné, věrné a chudé, ale všechny měly slzy na krajíčku. V závěrečných modlitbách, kterými jsme se ve všech společenstvích obracely k Bohu Otci, se plakalo nezastřeně a nahlas. A já od těch dnů pociťuji nesmírnou potřebu povzbudit právě mladé mámy.

S dětmi to asi nikdy nebylo jednoduché. V židovském náboženství sice nemít děti byla pohana, dokonce jakoby následek hříchu a projev Božího nepožehnání, ale v ostatním světě měly zřejmě cenu jen některé děti. Připomeňme si Herodesa, který klidně vyvraždil všechny chlapce do dvou let, aby se zbavil jediného. V první polovině osmnácté kapitoly Matouše vidím velké Ježíšovo zastávání se právě dětí. Jeho: "Nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království,... mějte se napozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých..alarmuje napříč staletími." A přesto si troufám říci, že v Ježíšově době všichni dospělí věděli, že na stáří budou na své děti odkázáni. Dnes je situace o to složitější, že to čemu říkáme sociální zabezpečení a důchodový systém jsme postavili na bázi peněz a úplně oddělili od člověka. Nejen od člověka jako pracovní síly, ale i od člověka jako komunikující bytosti.

Zatímco Šalomoun tisíc let před Ježíšem věděl, že jeho synové jsou pro něho něco jako šíp v ruce bohatýra (Ž 127), to znamená, že dosáhnou v budoucnu dál, než on, tak jako šíp doletí dál, než dosáhne ruka střelce, my jsme si udělali syny ze zaměstnání. Říkáme: "Pozor, děti mohou ohrozit tvou kariéru. Budeš-li doma s dětmi, nebudeš mít důchod, zahrabeš se, ztratíš postavení, ztratíš svou cenu na trhu práce." A myslíme to vážně. Hodnota našeho života spočívá pouze v úspěchu měřeném množstvím peněz. To není problém jen naší země, to je problém celé Evropy, ba možná celého kulturního světa. A protože jsme dnes televizí zcela propojeni, tento kult proniká i do domácností křesťanů.

Nejstatečnější bytosti v této zemi, mladé ženy, které se rozhodly jít úplně proti proudu a chtějí rodit a vychovávat děti, stavíme do nejponíženějšího, nejchudšího, nejposmívanějšího a nejméně pochopeného postavení. Ale kdo zajistí slušný důchod oněm "chytrým a rozumných", co si místo dětí raději pořídí pejska? Budoucnost národa není v našem dnešním poznání, to bude překonáno. Budoucnost je opět jenom v člověku.

I kdyby se narodily všechny děti, které jsou dnes v Čechách počaté, nebude to do budoucna moc. Jedno, dvě děti jsou málo. Současný blahobyt Ameriky je výsledkem toho, že v padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech měly americké rodiny běžně po čtyřech dětech. I dnešní Amerika upouští od dětí, ale dopad pozná až za dvacet či padesát let. Kdežto my už víme, o co jde. O to je zarážející, že se nechceme poučit.

Děti mohou být přijaté jen tehdy, jestliže vytvoříme podmínky pro život matek.

Český zákonodárný sbor dal ženě plné právo se rozhodnout, jestli dítě chce nebo nechce. Je-li tu tedy zákon, že žena se smí rozhodnout nejen, že dítě nechce, ale že ho také chce, pak by měla mít podmínky, aby jako matka byla oceněna, a aby mohla žít ve stejné důstojnosti a ve stejných finančních a materiálních podmínkách, jako žena která dítě nechce.

Skutečnost je však taková, že náš ekonomický systém je postaven na tom, budou-li ženy pracovat, respektive vydělávat peníze nebo ne. Pracuje-li v rodině i žena, pak má rodina naději být bohatá. Jakmile však žena přestane vydělávat a věnuje se výchově dětí, automaticky je rodina odsouzena k nižšímu standardu.

Tak to je. Děti jsou přítěží. Rodit a vychovávat děti se klasifikuje jako lenost žen. Žena nic nedělá, ona má sice čtyři děti, ale je líná, protože není zaměstnaná. Pokud hodnota lidství je daná jen tím, jaké mám zaměstnání, pak by početí a plná výchova dvou a více dětí měly být pokládány za zaměstnání a měly by být honorovány. Uznávám, že tyto myšlenky jsou utopií a nedělám si iluzi, že nějaký stát bude honorovat matky, natož pak náš stát.

Ale vyzvednout prestiž mateřství je naší povinností. Povinností křesťanů. Apoštol Petr napsal ve svém prvním listu: Muži, když žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění, že jsou slabší a prokazujte jim úctu, protože jsou spolu s vámi dědičkami daru života. (1Pt 3, 7) Kraličtí překládají: spoludědičkami života milosti. Ježíš je život. To nejcenější co máme, je život. A život lze předávat jenom životem. Náš život pokračuje jenom v našich dětech. Není převtělování. Život pokračuje pouze novou generací, které buď dovolíme nebo nedovolíme, aby se narodila.

Mají-li se děti vůbec narodit, je třeba urychleně začít prokazovat úctu matkám. Na prvním místě to mají dělat manželé. Nedávno jsem nabízela jedné mladé mamince, která čeká třetí děťátko: "Pojď, poslechneme si spolu Proglas, bude tam mluvit Vlastík Kolegar, který má šest dětí." Ale ona mi na to odpověděla: "Pro mě není důležité, co říká pan Kolegar, pro mě je důležité, co říká můj muž."

Ano, bratře, máš-li doma ženu, která je ochotná přijímat děti, která je ochotná k nim v noci vstávat, obětovat jim sama sebe, své ambice, úctu ve společnosti, velkou nulu na osobním finačním kontě, ženu, která je kvůli dětem ochotná oblékat se věčně v secondhendu, bydlet v malém bytě, šetřit každou korunu, věř, že máš doma poklad nejvzácnější, ženu statečnou, cenější než perly. Kvůli takové ženě stojí za to proprat se s životem. Kvůli takové ženě stojí za to překonat své já. Taková žena si zaslouží být pochválena. O takové ženě stojí za to říci na veřejnosti: statečně si vedou mnohé, ale moje žena je všechny předčí. A taková žena si rozhodně nezaslouží prožít celý život na hranici bídy.

A nám ostatním si dovoluji říci. Jen tyto ženy mají ve svém rozhodnutí, zda tu budou v našem stáří ruce, které nám podají sklenici vody, zda tu budou oči, které snesou naše stařecké vrtochy a dokáží se na nás usmát, zda tu budou ústa, která řeknou: "Babičko, prababičko, dědečku, já tě mám ráda," a to v době, kdy už nám nikdo jiný tuhle větu neřekne. Pozvedněme před Bohem i před lidmi své dcery a snachy, které chtějí děti. Dělejme v té věci i něco v legislativě. Přijde totiž čas, a nebude to trvat dlouho, kdy právě děti těchto žen budeme velmi potřebovat.

Převzato s laskavým svolením Trans World Radia Trans World Radia.