Fakt jsem tohle chtěla?

Ráno jsem vstávala před šestou. Malá chtěla mlíčko. I když vypila lahvičku a pak si klidně ještě sama v postýlce hrála, nemohla jsem už usnout. Nacpala jsem tedy prádlo do pračky, utřela prach na skleněné poličce v koupelně a uvařila jsem si kávu. Snažila jsem se být co možná nejvíc potichu, abych nevzbudila muže a starší dceru. Měla bych po soukromí. Vytáhla jsem bibli, ale na čtení se těžko soustředím. Pořád mi skáče na mysl, co mám dnes udělat, na co nezapomenout, komu zavolat, co nakoupit. Beru si blok a zapisuju poznámky o úkolech. Hlasité volání: „Mami! Mami!” signalizuje, že den už začal naplno. Desítky otázek, přání a požadavků. Sem tam nějaký telefonát nebo zvonek u dveří. Snídaně, nádobí po snídani, hry, úklid, pověsit prádlo, s dětmi ven, svačinka, nádobí, hry, příprava oběda, uložit děti, sebe ne! nádobí po obědě, kávu manželovi, sundat prádlo, vyčlenit, co se nemusí žehlit, schovat, co se bude muset žehlit, protože děti se probudily a chtějí ven, sbalit s sebou svačinku, pití, nezapomenout bábovky, lopatičky a kbelíček a mokré ubrousky a idealisticky přihodit knížku, třeba to půjde…

Navečer přichází návštěva. Má nejlepší kamarádka. Je svobodná, má náročné zaměstnání - hodně vydělává, žije sama. Povídáme si, co je nového. Pohraje si s dětmi, má je moc ráda. Taky jim přinesla sladkosti. Je to jejich oblíbená teta. Daly jí zvláštní zdrobnělé jméno, jaké nemá žádná jiná z tet, co k nám chodí. Přistihuju se, že jí normálně závidím. Řeší, jaký nový parfém si koupí, kam půjdou s kolegy na večeři a tak.

Cítím se vedle ní jako šedá myš domácí. Já tak řeším, jestli mě sousedka vezme autem na velký nákup do hypermarketu, abych to nemusela vláčet na zádech, nebo na které pískoviště s dětmi vyrazíme. Taky co pořád vařit k obědu a jak to provést s rozpočtem, aby pokryl ty nejnutnější potřeby a kromě toho aspoň jednou za půl roku kadeřnici. Jak ráda bych seděla v tiché kanceláři, řešila náročné pracovní úkoly, pak šla s kolegy na oběd a pak v elegantním kostýmu jen tak do města. Ó, to je život…

Převaluju v hlavě různé myšlenky a říkám si, jestli jsem fakt chtěla být maminou, co nemá nikdy na sebe čas, co pořád jen vaří, pere a uklízí. Co nenosí kabelku, ale kabelu, a v ní ne pudřenku a rtěnku, ale dudlíky, piškoty a pleny. Tak jsem si to vážně nepředstavovala, s tím jsem tedy opravdu nepočítala. Najednou si uvědomuju, že jsme obě zmlkly a každá se noříme do nějakých chmurných myšlenek. Usměju se na svou přítelkyni a ona povídá: „Člověče, já ti tak závidím.”

Asi špatně slyším, nebo co: „Cože mi…?”

„Závidím ti. Tvůj domov, pohodu, kterou máš kolem sebe. Vždycky máš uklizeno a něco dobrého na zub. Neřve na tebe žádná šéfová, práci si řídíš sama, uděláš si ji, jak potřebuješ a jak chceš. Závidím ti, jak tě tvoje děti milují, jak na tobě visí a jak je na nich vidět, že se jim věnuješ. Úplně se do nich otiskuješ. Děláš něco, co má fakt smysl. Nebo jak dokážeš být vždycky zajímavě oblečená. Já si připadám vedle tebe vždycky tak nemožně, tak nenaplněně. Strašně bych se chtěla vdát a mít rodinu jako ty.”

Třeštím oči, zatímco moje přítelkyně ze sebe chrlí tyto věty. Musím taky s pravdou ven.

„Víš, já před chvílí taky přemýšlela o tom, že ti závidím…”

Teď zase třeští oči ona: „A co, prosím tě?”

Trochu pláče, trochu smíchu, obě víme, že každý touží nejvíc po tom, co zrovna nemá. Máme se rády a žehnáme si navzájem do svých vnitřních bojů.