Já jsem světlo světa

Dlouhé zimní hodiny, kdy nebylo do čeho píchnout a bezcílné dni způsobily nedostatek naděje a skončily v drsné depresi. Během těch dnů jsem přemýšlela nad skutečností, že většina lidí z naší vesnice žije také v duchovní temnotě, ukryto ve věčné noci, kde není naděje na únik. Pro ně a pro všechny, kteří sedí ve stínu smrti, Ježíš prohlásil: "Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života." (Jan 8, 12).

Nemnozí si uvědomili, že Ježíšova slova jsou připomenutím času, kdy ranní hvězdy volaly radostí při vyslovení nekonečného JSEM: "Ať je světlo!" V tom okamžiku se bezedné Bytí, živý Bůh, rozhodlo zjevit svou slávu, ukázat své vlastnosti, svou osobu a své podivuhodné cesty. Předtím přebývalo v nepřístupném světle a radost ze své existence znal jen Bůh sám.

Bůh nás stvořil ke svému obrazu, abychom mohli, podobně jako zrcadla, odrážet zpět zář Božího já. Měl v plánu tímto způsobem naplnit zemi svou slávou a umožnit nám žít nekonečnou extázi svého světla. Proto jsme stvořeni (Nm 14, 21; Iz 43, 7).

Hřích ale vystrčil hlavu příliš brzo, zatemnil v nás světlo Boží slávy a odsoudil lidstvo k osudu věčné temnoty. Jonathan Edwards napsal, že se člověk při svém pádu "scvrkl do malého prostoru, ohraničil se a zavřel do sebe. ... Hřích sevřel jeho duši jako svěrací kazajka ... a člověk opustil Boha." Nemůže existovat větší neštěstí než být stvořen pro světlo slávy a přitom být uvězněn v pavučině nekonečné temnoty.

Vzpoura člověka nemohla vykolejit Boží plán naplnit zemi jeho slávou. Písmo nám říká, že již před stvořením Bůh věděl, že jeho stvoření zhřeší. Proto měl v úmyslu oddělit si pro sebe lid a obnovit jeho schopnost nést Boží slávu. Náznak toho zahlédneme v Ježíšově velekněžské modlitbě: "Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa." (Jan 17, 24)

A to Kristus získal na Kalvárii - lid, který bude s ním, takže jim ukáže svou slávu. Když nás vytahuje z kobky hříchu, stane se úžasná věc: Naše oči se otevřou a vidí, pro co jsme stvořeni, po čem jsme toužili, aniž jsme o tom věděli. "Neboť Bůh, který řekl `ze tmy ať zazáří světlo´, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově." (2Kor 4, 6) Hle - radost všech radostí, zázrak, který proměňuje naše srdce a naplňuje naše životy skvělým smyslem!

Touha po světle

Když se v aljašské vesnici blížil konec zimy, sluneční světlo přerušovalo na krátké okamžiky tmu. Těch pouhých pár hodin světla umocňovalo naši touhu po létě a prohlubovalo naši nespokojenost. Podobně ti z nás, kteří zahlédli světlo Boží slávy, žijí s pronikavou radostí. Neboť nyní vidíme ve skle jen temně, toužíme po dni, kdy jej uvidíme tak, jak je (1Kor 13, 12; 1Jan 3, 2). Uchutnávání a pohled na to, že Pán je dobrý, pouze zvětšuje naši touhu po něm.

Někdy bolestně toužím po Ježíši a v mém toužení zakouším svatou nespokojenost, něco jako neukojené blaho. Vím, že na této zemi nikdy plně neokusím, pro co jsem byla stvořena a vykoupena, a proto tíhnu k Duchu, kterého mi dal jako závdavek, který vzdychá po tom, aby se stal mým příbytkem z nebes (2Kor 5, 2).

V čekání na jeho návrat mě podpírá jedna věc: naděje v jeho slávu, nyní i navždy. Bůh stále touží po zemi nasáklé jeho slávou. Jak? Ježíš také řekl: "Vy jste světlo světa." Přetvoření věřící dnes zakoušejí radost, když jej dávají poznat těm, kteří jsou stále v temnotě (2Kor 3, 18). Bůh zapaluje naše srdce, abychom jako města na hoře zářili jeho třpytivým světlem napříč prostorem potemnělé planety (Mt 5, 14).

Ode dne Letnic Kristovi následovníci kráčí vpřed, jsou nositeli slávy a nabízejí ostatním, aby "hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla" (1Pt 2, 9). Až do dne jeho příchodu potáhne Bůh věřící ze všech národů a jazyků, aby se stali tím, co C. S. Lewis nazývá "oslnivými, zářícími, nesmrtelnými tvory, kteří se celí chvějí takovou energií a radostí a moudrostí a láskou, že si to nyní ani nemůžeme představit - jasná a čistá zrcadla, která odrážejí dokonale zpět k Bohu (ač v menší míře) jeho nezměrnou moc a rozkoš a dobrotu."

Nejšťastnější dobu pro mě na Aljašce bylo léto, kdy slunce zářilo o půlnoci tak jasně jako v poledne. Eskymáci byli čilí celý den a většinu noci, radostně chodili v teple letního slunce. Rybaření, chození na bobule, pikniky, slavnosti - naše vesnice kypěla energií. Zima byla konečně pryč a slunce po několik týdnů nezapadlo.

Toužím po době mnohem slavnější než jsou tyhle krátké slunné 'opušťáky' ze tmy v naší malé vesnici - toužím po nebi, kde nebudeme potřebovat slunce ani měsíc, neboť nás bude osvěcovat sláva Pána a svítilnou nám bude Beránek, který byl zabit pro naše hříchy. Jaká nádhera, jak radostná předzvěst dne, kdy "Hospodin ti bude světlem věčným, tvůj Bůh tvou oslavou, ... dny tvého smutku skončí" (srov. Iz 60, 19-20). Přijď rychle, drahé Světlo světa!

-----

Pracovní překlad David Vopřada

Převzato z: Discipleship Journal Nov/Dec 2000