Je čas ve víře čekat a čas jednat
Autoři patří mezi vedoucí osobnosti Charismatické obnovy v Rakousku, jsou členy vídeňské komunity Návrat k Pánu a v posledních letech často spolupracují s otcem E. Sieversem v Ugandé. Čechy navštívili poprvé ještě za komunistů, v rámci ekumenické konference v Paláci kultury r. 1989, rok nato sloužili na naší první katolické charismatické konferenci v Hradci Králové. Roku 2002 přijeli na Konferenci KCHO v Ostravě.
Hans:
Kaz 3,1 praví: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.“ Je tedy čas čekat a čas jednat. Budeme mluvit nejprve o čekání, a v té souvislosti bych rád řekl něco o sobě. Už před lety mi Susie připomínala: „Zeptej se Boha a počkej si, co ti řekne.“ A já jsem odpovídal: „No dobře, já se ptám, jenže nic neslyším.“ Věděl jsem ale, že má v podstatě pravdu. Tak jsem pak při modlitbě sedával s kusem papíru a s propiskou v ruce a říkal jsem: „Pane, chci tě slyšet a nebudu myslet na nic jiného, dokud mi něco neřekneš.“ To jsem si pak napsal. Někdy mi to připadalo docela komické. Ale když jsem si to po nějaké době pročítal, byl jsem velice překvapen tím, co všechno mi Bůh řekl, a často i tím, jak jsem Ho vlastně neposlechl. To mi ukázalo, jak je důležité každodenně mu naslouchat a nechat do sebe zapadnout to, co člověk slyšel.
Je čas čekat...
Nejprve bych chtěl zdůraznit uměni čekat trpělivé, s vírou, že Bůh se o nás stará. „Oči všech s nadějí vzhlížejí k tobě, a ty jim v pravý čas dáváš pokrm“ (Ž 145,15). Tento žalm opěvuje velikost Boží, Jeho dobrotu, lásku a starostlivost. Vzhlížejí k němu všichni, kdo Ho znají, i ti, kteří padli a On je znovu pozvedá, i ti, kteří jsou shrbení, a On je znovu napřimuje. Vzhlížejí k němu a očekávají od něho pokrm, protože On je jim pramenem života. Jak to vypadá u nás? Očekáváme, že Bůh uslyší naše prosby, vyslyší nás a že nám dá „pokrm“ v pravý čas?
Bůh také hledí, zda budeme v čekáni věrní, viz 1Sam 10,8: „Potom sestoupíš přede mnou do Gilgalu a já sestoupím k tobě, abych obětoval zápalné oběti a připravil hody oběti pokojné. Sedm dní budeš čekat, než k tobě přijdu. Pak ti dám vědět, co máš udělat.“ Prorok Samuel si už předtím pozval pár hostů, aby před nimi mohl Saula pomazat na krále. Pak potkává Saula, který se vypravil hledat zaběhlé oslice, a tehdy dostal Saul úkol: Čekej, čekej týden, dokud nepřijdu a neřeknu ti, co ti Bůh ukládá, že máš dělat. Saul vydržel, poslechl a lidé byli velice nadšení z jeho pomazání na krále. O rok později však došlo k válce a Saul měl opět čekat. Tentokrát byl netrpělivý, neposlechl a sám vzal do ruky službu, která náležela prorokům. A kvůli této neposlušnosti později ztratil své království a králem se stal David. Dokážeme trpělivě čekat, dokud nedozraje čas? Jisté, smíme se Boha ptát, pokud jsme v nejistotě; můžeme mu také připomenout, že čas běží (srov. též Mt 11,3; Ž 104,27), neměli bychom ale ztrácet trpělivost a rezignovat.
...a je čas jednat
A nyní k té druhé části problému. Ke slovu jednat jsem našel 64 biblických míst, a 575 ke slovu konat nebo činit (k čekání jen 29). Je tedy velmi důležité, abychom něco dělali, i když není jedno, co a jak. Měli bychom jednat podle Boží vůle, Božího slova, podle Božího zákona; ale k tomu potřebujeme Boží vůli znát. „Ezdráš bádal s upřímným srdcem v Hospodinově zákoně. Jednal podle něho a vyučoval v Izraeli nařízením a právům“ (Ezd 7,10). Ezdráš bibli zkoumal, byla pro něj velice důležitá. A on si v ní nejen četl, ale také podle ní jednal. Zatoužil po tom, aby byl v Jeruzalémě znovu vybudován chrám a aby byl Bůh opět středem života Izraele. Izraelcům, kteří se vrátili z babylonského zajetí, vysvětloval Písma, a tím očišťoval jejich víru od různých nánosů, které přejali v pohanském okolí. Leželo mu na srdci, aby lid zachovával smlouvu s Hospodinem. Takže se ptejme sami sebe: leží nám na srdci to, co leží na srdci Bohu? Poznáváme bibli? Jsme připraveni začít dělat to, co nám Bůh vkládá do srdce? Přispět tak, jak můžeme? V naší rodině, v okolí, ve vlasti, v církvi? Měli bychom začít sloužit doma, a potom, pokud tam konáme svou službu věrně, nás Bůh povede dál. Nám třeba leželo na srdci, abychom se začali modlit společně jako rodina. Začali jsme se Susie scházet se ke společné modlitbě každé ráno před snídaní. Naše čtyři děti byly zvědavé, co to podnikáme, postupně projevovaly zájem, až jsme se nakonec denně modlili v šesti.
Další oblastí jednám je milosrdenství. Mdr 12,19: „Tímto vším jsi naučil svůj lid, že spravedlivý má být i lidumilný, a tvým synům jsi dal dobrou naději, jestliže hříšným nabízíš příležitost k pokání.“ Bůh svůj lid vyučuje právě milosrdenstvím, neboť zaručuje hříšníkům své milosrdenství i milost k obrácení. Jako Boží děti máme pořád naději na Boží smilování, protože On je náš Otec a je věrný. Jenže my bychom měli jednat stejně i vůči našim bratrům, vůči bližním. Také k nim bychom měli být milosrdní a velkorysí, odpouštět jim a smiřovat se s nimi.
Máme rovněž jednat s odvahou, nebát se iniciativy, l Sam 14,6: „Jonatan tedy vyzval mládence, svého zbrojnoše: Pojď, pronikneme k postavení těch neobřezanců, snad pro nás Hospodin něco udělá. Vždyť Hospodinu nemůže nic zabránit, aby zachránil, ať skrze mnoho nebo skrze málo.“ Jonatan pevně spoléhá na to, že má poslání od Boha. To znamená, že má jít k nepřátelům do tábora. A zbrojnoše uklidňuje, že Bůh nemá problémy s množstvím nepřátel, i když jsou na nebezpečnou výpravu jenom dva. Jonatan tedy pocítí Boží výzvu, chápe se iniciativy a bez jakýchkoliv dalších podmínek a vykru-cování jde - a Bůh jedná. Pokud nezkusíme jít za hlasem našich vnitřních hnutí, nikdy nebudeme mít plnou jistotu, zda to byl úkol od Boha, nebo jenom moje představa. Měli bychom sebrat odvahu prostě jít a zkusit to. A to se týká i užívání charismat při modlitbě za uzdravení, při proroctví. Máme odvahu opravdu aktivně jednat, ujmout se iniciativy? Vyjít s odvahou, když cítíme hluboko v srdci, že máme něco vykonat? (Jen je třeba dodat, že když podnikáme jednotlivé kroky víry, je dobré do rozlišování zapojit i ostatní, nedělat to jen o své vlastní vůli. )
V roce 76 jsme cítili, že máme v Rakousku začít pořádat konference KCHO, ale šest týdnů před začátkem první z nich mi volal někdo z týmu a řekl: „Zatím napsalo jenom šest lidí, a z toho dva oznámili, že nemohou přijet. Neměli bychom ještě rok počkat?“ Byl jsem nervózní, že mé ruší z jiné práce, tak jsem mu řekl: „To nemáte žádnou víru? Když se budeme pořádně modlit, tak přijde dost lidí. A když to posuneme o rok, tak rok ztratíme. Musíme začít teď.“ Řekli jsme si prosté, začneme, ať už přijdou dva lidi nebo stovka. Byli z toho chudáci celí sklíčení, modlili se, zvali, telefonovali, psali, a nakonec přijelo 76 lidí. V polovině 80. let se konala další konference a jeden kněz pozval jako přednášející různé lidi, aniž by to probral s týmem. Byli to tři knězi ze zahraničí. My jsme si řekli, to je hezké, ale měli by hovořit také laici. Jednomu by se tedy muselo odříci. Jenže pozvaní byli -kardinál Suenens, otec Cantala-messa a profesor Mühlen! Nejdřív jsem si vůbec netroufal něco říct. Pak jsem si ale otevřel bibli a podíval se na místo, kde se ženy u Ježíšova hrobu ptají samy sebe, kdo jim odvalí kámen, a když tam přišly, kámen byl již odvalen. To slovo mne povzbudilo k jednání a odvážil jsem se vznést námitku doslova „za pět minut dvanáct“. Ostatní kupodivu souhlasili. Někdo dokonce řekl, že profesor Mühlen už byl v Rakousku mockrát, takže to nevadí. A já jsem cítil, že kámen byl opravdu odvalen. Vlastně jsem jen nadhodil otázku a všechno ostatní už zařídil Bůh.
Samozřejmě je tu také možnost, že budeme jednat, ale špatně viz např. Neh 6,12.13 - tam jde o pokušení ke špatnému jednání. Někdo se tady snaží nahnat Nehemiášovi strach a odradit ho od pokračování v budování městských hradeb a chrámu, k čemuž ho Bůh povolal. Satan nás vždycky chce nějak odvést od dobrého jednání pro Boží království. Většinou skrze lidi, ale mohou to být i falešná proroctví, špatné rady nebo nesprávně vyložené místo z bible. Rozlišování nemůže nikdo udělat zcela za nás. Můžeme se jiných zeptat, poprosit o radu, můžeme se samozřejmé obrátit v modlitbě přímo na Boha, ale odpovědnost za to rozhodnutí leží na nás. Já jsem zodpovědný před Bohem za své jednání.
Na druhé straně bychom se měli také varovat toho, abychom se ze strachu stahovali zpátky a pořád jenom vyčkávali, až to půjde bez rizika. Někdy zase čekáme moc dlouho na Boží znamení z pouhé lenosti, abychom třeba nemuseli přece jenom „pohnout kostrou“. Naše pohodlnost může zabránit, abychom jednali v pravý čas. Radši nic neřeknu, abych neměl nepříjemnosti. A když mám nějaký špatný návyk, řeknu si - ale co, vždyť to ostatní dělají taky. Někdy se zase domnívám, že můj plán je daleko lepší než Boží. Anebo že tomuhle přece rozumím, já vím, že to prosté nepůjde. Někdy nám překáží i naše pocity, někdy prostě máme velké nutkání udělat to, co chceme. Nikdo z nás nemá úplně čisté srdce a všichni potřebujeme Ducha svatého. Potřebujeme Jeho dobrotu, pomoc, vedení. Tak jen prosme o to, abychom byli stále otevřenější, abychom prosili více o Ducha svatého.
Už jsem zmínil, že Bůh uzavřel se svým lidem smlouvu. A Ezdráš se snažil o to, aby si lidé tuto smlouvu znovu uvědomili. Svým křtem jsme každý zapojeni do Nové smlouvy, kterou zpečetil Ježíš svou krví. Každá smlouva ale potřebuje dva partnery. Jak to vypadá z mé strany? Uvědomuji si vůbec, co pro mě znamená? A mám ochotu svou smluvní část dodržet, a stále více vrůstat do života podle této smlouvy? Máme na to celý život, ale začít bychom měli dnes. A každý den bychom měli ujít o kousek dál, protože nevíme, kolik času nám zbývá.