Jsi nejlepší ze všech
Sedíme s kamarádkou v sametových křeslech divadelního hlediště a nedočkavě vyhlížíme, kdy už dojde řada na ty naše baletky. Právě totiž probíhá slavnostní vystoupení baletního oddělení naší základní umělecké školy, které navštěvují naše dcery. Pravda, ještě toho moc nedovedou, co byste taky za dva roky chtěli? Ale nepohrdej dnem malých začátků, říkám si a vzpomínám, jak jsem takhle vystupovala před mnoha lety i já. Jak jsem se vypínala, aby mě moje maminka určitě viděla. Jak jsem přeháněla každý pohyb, aby bylo zřejmé, že to dobře umím. Jak jsem se snažila, aby nikdo nepochyboval, že jsem nejlepší.
Á, tohle už bude ono. Poznávám hudební doprovod, moje holubička to doma prozpěvuje už dobré tři měsíce, když v pokoji za zavřenými dveřmi zkouší nacvičené tanečky. No jistě, už kráčejí. Skupinka holčiček se nese jako primabaleríny. Jejich prosté sukničky se v jejich očích změnily v nadýchané baletní sukénky, malinké bílé piškoty jsou nyní těmi pravými baletními špičkami. Jeviště dělá svoje. Nakláním se ke kamarádce: „Jsou nádherné, viď.“ Mlčky přikyvuje. Já už teď mám oči jen pro svou dcerušku. Pozoruju napjatě každý její pohyb a přiznávám, jsem dojatá. Kde se v tom stvořeníčku vzala ta grácie? Ta lehkost pohybu, ta něha ve výrazu… Když si vzpomenu, jak dramatický byl její životní start, vypadala jako stažený králíček, nevážila tenkrát ani dvě kila a teď tady baletí. Ta moje je nejkrásnější ze všech, to je jasné. Taky nejlíp tančí. Nadšeně tleskám a jsem pořádně pyšná. Když pak po vystoupení čekáme s kamarádkou u šatny, ptám se: „Taky ti ta tvoje připadala jako nejkrásnější ze všech?“ Poplašeně na mne kouká a odvětí: „To neříkej, hlavně ne před ní, vždyť by mohla zpychnout.“
To mě trochu zmrazilo. No jo, na tom něco je. Znám pár nafoukaných lidí, ačkoli… spíš znám zástupy těch zakomplexovaných, se sebevědomím na nule, kteří nikdy nepřiznají, že něco udělali dobře, že se jim něco povedlo. Pro tuto chvíli se rozhoduju řídit se srdcem. Pak to promyslím. Když tedy holčičky s uzardělými tvářičkami vycházejí z divadelní šatny a vrhají se do náručí svých maminek, šeptám té své do ouška, že byla nejkrásnější a tančila ze všech nejlépe. Ona se usmívá. Je šťastná. Já taky.
Když pak sedíme v cukrárně u horké čokolády, přemýšlím o té pýše. Já sama jsem se s komplexy méněcennosti rvala dlouho. Pamatuju si, co úsilí jsem vyvinula, abych mamince dokázala, že jsem dobrá, chytrá, šikovná. Jak jsem si chtěla zasloužit, aby mě měla ráda. A taky si pamatuju, jak hrozně mě zraňovalo, když mi pokaždé před zrcadlem říkávala: „Ty křivozubko.“ Později jsem studovala v jiném městě, pracovala jsem při studiu, měla jsem prospěchové stipendium, vyhrávala jsem vědecké i umělecké soutěže, tolik jsem se snažila, aby mě maminka pochválila. Ale většinou jsem slyšela, že jsem nepořádná, mám velký zadek nebo špatný účes, že se tak divně oblékám. Když jsem se snažila o něco v kuchyni, moje káva nebyla nikdy dost horká, bábovka dost nadýchaná, chlebíčky nikdy nebyly dost pikantní a úklid dost kompletní. Co bych byla dala za to, abych slyšela: „Jsi nejkrásnější ze všech a tančilas nejlíp.“ Většinou maminka říkala: „Ta Magda, ta má vlasy, co?“ Nebo „Ta Lenka, ta tancuje, no to má po mamince.“
Jak to, že jsem jim nebyla dost dobrá? Jak to, že jsem pro své rodiče nebyla tou ze všech nejkrásnější, nejmilejší, nejšikovnější a nejvtipnější, jako jsou mé děti pro mne? Trochu rozpačitě koukám na dceru, která má teď fousy od čokolády a nejzářivější oči v celém širokém okolí, a na mysl mi vstoupí věta: „Nemohli ti dát, co sami neměli.“ Celou mou bytostí proudí vděčnost Bohu, že mne vysvobodil z mých komplexů a ukázal mi mou hodnotu. Že mi dal muže, který mne oceňuje a dává mi to najevo.
Vycházíme z cukrárny, držíme se za ruce a moje sladká malá hopsanda se ptá: „A co řekneš tatínkovi?“ S odpovědí neváhám ani na chvilku: „No že jsi byla nejlepší ze všech.“
Převzato s laskavým svolením autorky a Sdružení 3pé.
http://www.3pe.cz/