Litera zabíjí, ale Duch dává život (2K 3,6)

Bible není chráněna před neporozuměním. Proroci Starého zákona plísní často národ pro povrchní, falešné odvolávání se na Slovo Jahve-ho (např. Jr 7,1-11, Iz 58, 1-14). Ježíš musel předhazovat svým soukmenovcům a bratřím ve víře, že falešně vykládali spisy Starého zákona (Mk 12,24, J5, 39 a 5,45-47). Ve 2. listě sv. Petra 3,16 se mluví o lidech, kteří překrucují listy apoštola Pavla právě tak, jako ostatní spisy, a to k vlastní škodě. Církevní dějiny jsou plné příkladů pro sice dobře míněné, ale často bláznivé odvolávání se na bibli (např. odvolávání u Lk 14,22 na: "přinuť je, ať přijdou", aby tak ospravedlnili používání násilí při "obracení" nevěřících na víru).

Když sv. Pavel staví proti sobě starou a novou úmluvu, odvažuje se označit Mojžíšův zákon - Tóru - za "literu, která zabíjí" (2K 3,6). Apoštol to dělá při pohledu na dějiny vlastního národa. To, že nám byla spása darována skrze ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Pána je pro něho znamením bezmocnosti Tóry - "Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná" (Ga 2,21, srv. Řím 8,2-4). Kdo se odvolává jedině na slova Tóry, jak to dělaly odpovědné kruhy v Jeruzalémě při vydávání Ježíše na smrt, vylučuje se z života a končí ve smrti. Pavel může dokonce říci z křesťanského hlediska, že Starý zákon, daný do služby životu, odkryl v důsledku lidské zvrácenosti teprve hřích, skrytý v lidském srdci, a tak způsobil, že se hřích stal vědomě chtěným, vedoucím k smrti (Řím 7,7-12, srv. Řím 5,20). Naproti tomu je pravý život - tak zdůrazňuje apoštol - propůjčen Duchem, kterého zprostředkuje Ježíš (Řím 8,2-4). Tento Duch vstupuje na místo zákona vyrytého do kamenných desek, a je "Tórou" Nového zákona (2K 3,3).

Církevní otcové viděli ve slovech, která znějí jako památná věta: "Litera zabíjí, ale Duch dává život", odkaz na dva jim známé protichůdné způsoby četby bible: jeden se přidržuje jen povrchního smyslu slov, druhý dbá na hlubší duchovní smysl - jak ho naznačují použitá slova a líčené události, a tento smysl lze poznat jen díky Duchu svatému (srv. 1K 2,10-16). Toto vysvětlení verše 2K 3,6 - a tím vysoko ceněný "duchovní výklad" formou alegorické exegeze, vlastní církevním otcům - nelze dnes už více ve všem následovat. Ale jejich snaha zasluhuje největší pozornost a je potvrzena i poznatky moderní jazykovědy.

Jak lze z těchto poznatků znovu vyvodit, je biblický text sám o sobě vždy jen "litera", která slouží jako prostředek Božímu slovu. Kdo tedy čte bibli, aniž by bral v úvahu jejího původce, je v nebezpečí, že zůstane trčet jen u "litery" a tak se mine s plným smyslem této litery - pokud se mu zcela neuzavře. Pro toto doslovné chápání bible pak platí, že "litera zabíjí". (To se také týká historicko-kritické exegeze, jestliže zapomene, že má jen funkci sloužit.) Má-li se porozumět biblickému textu jakožto Božímu slovu - vzhledem k jeho původu - pak je třeba vnímat skrze psané slovo TOHO, který čtenáře oslovuje (odpovídá tedy zcela smyslu bible, jestliže se čtenář táže, co se jednotlivou odpovědí míní). Porozumět takto bibli je podle výpovědi Nového zákona možné jen v síle Ducha svatého, který bibli inspiroval, který uvádí celé pravdy a propůjčuje skrze živé Boží slovo život: "Duch dává život" (2K 3,6, srv. J 16,13, Žd 4,12).Tento způsob duchovního porozumění Písmu nezůstává stát u pouhé litery - byť by snaha o její určení byla důležitá - nýbrž dbá na to, co chce Duch literou říci. A to může poznat jen ten, kdo se nechává vést Duchem po celý život. (Ř 8,13, Ga 5,18) a je tak schopný přijímat duchovní slovo (1K 2,14-16). Pro něho dokonce, jak tomu učí způsob vykládání Starého zákona v prvotní církvi s prvokřesťanskou tradicí - se může stát text, který je vytržen z kontextu slovem, skrze něž Bůh člověka oslovuje. Proto "duchovní lidé" (1K 2,15, Ga 6,1) jako sv. František z Assisi, sv. Ignác z Loyoly, sv. Terezie z Lisieux a mnozí jiní svatí rozuměli lépe bibli než nejlepší bibličtí vědci.

A tak staré nebo moderní vysvětlování biblických textů přispívá k tomu, že jednotlivý čtenář se cítí být osloven Bohem, a to v souladu s celkovým poselstvím bible a má tak svou hodnotu, i když v detailu nemůže čelit soudu historicko-kritické exegeze. Čtení a porozumění bibli není tedy na žádný pád výsadou biblického vědce.

O duchovní četbě konečně platí to, co píše sv. Pavel v 2K 3,18 o novozákonní službě a každé křesťanské existenci: "Na odhalené tváři nás všech (na rozdíl od synů Izraele) se zrcadlí slavná zář Páně a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně".

Každá četba bible s vírou je proto ve své největší hloubce setkáním s Ježíšem Kristem, umožněné Božím Duchem, setkání s obrazem neviditelného Boha (Ko 1,15) a s věčným "Slovem", které se stalo tělem (J 1,1-18). Cílem tohoto setkání je naše proměna v nového člověka silou Ducha, dávajícího život. Jako noví lidé smíme jednou dostat podíl na Boží slávě a tak dospět k vytoužené plnosti života (srv. Fp 3,21).

"V této neschopnosti mi přicházejí na pomoc Písmo svaté a následování Krista, v nich nacházím posilující a zcela ryzí potravu. Přede vším jiným mi ale dává evangelium to nutné pro vnitřní modlitbu, v něm nacházím všechno, co potřebuje moje ubohá, malá duše. V něm objevuji vždy nová objasnění, skryté a tajuplné záznamy." (Sv. Terezie z Lisieux (+1897): autobiografické spisy)

"Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem." (1 Jan 1,1-3)

-----

Děkujeme Pastoračnímu středisku sv. Vojtěcha v Praze za souhlas s elektronickou publikací knížečky.