Micky, Mourci a Klotylda
U nich i obyčejné brambory s mlékem chutnají jinak než ve městě. Je to úplně luxusní pokrm. A maso? Ani se neptejte. Smažený králík z domácího chovu je fakt lahůdka. Děti se po obědě hned hrnuly ven na dvůr, protože chtěly vidět králíky, slepice a prasátko. My jsme vyšli na zahradu a tam pod slunečníkem jsme pili kávu a povídali jsme si. Slyšeli jsme vzrušené výskání dětí, asi honily kočku. Paní domu se o těch potvůrkách vyjádřila docela pohrdlivě.
Vzpomněla jsem si na naši sousedku. Tato ovdovělá bělovlasá dáma, žije ve svém malém útulném bytě, plném starožitností a vzpomínek s jedinou společnicí. Černou, žlutookou kočkou Klotyldou. Žijí si spolu v náramné shodě. Společně se vyhřívají na zahradě na sluníčku, když svítí, a v hlubokém křesle u okna, když prší. Společně poslouchají Smetanu a Vivaldiho, pokud zrovna náhodou v televizi nedávají nějaký krásný romantický film nebo detektivku s Hercule Poirotem. Obě milují grilované kuřátko a šlehačku. Obě mají vytříbený cit pro eleganci a obě nosí černý kožich. Pravda, paní sousedka jen v zimě. Nikdo to neví, ale Klotylda rozumí lidské řeči. Sousedka mi to jednou prozradila, když jsme se pokoušely spočítat, kolik té kočce může být let. Ráda jí to věřím. Ona má svou kočku moc ráda. Když kočičce není dobře, její paní s ní jede k panu doktorovi. Má svůj osobní pelíšek, misku na mléko a různé roztomilé hračky. Ta kočka má velkou cenu.
Naši známí, ta rodina, co bydlí na statku na venkově, mají koček několik. Jejich počet je proměnlivý. Čas od času je jich jen pár, pak zase úplný houf. Možná se navštěvují s kočkami od sousedů, kdoví... Dovnitř do stavení kočky nesmějí, pohybují se volně po dvoře, po zahradě a přespávají na půdě. Občas dostávají mléko nebo nějaké zbytky do starého pekáče, který stává na dvoře pod přístřeškem. Jinak se musí o svou potravu postarat samy. Asi to dělají, protože vyhuble nevypadají. Patří k hospodářství, ale nikdo se jimi nijak zvlášť nezabývá. Možná některá má své vlastní jméno, ale většinou o nich mluví jako o univerzálních Mickách a Mourcích. Jsou tu, ale když některá z koček zmizí, nikdo si z toho nedělá hlavu. Ne že by je domácí neměli rádi, ale jsou to jen kočky. Nemají žádnou cenu. Přitom pravděpodobně i tyhle kočky dovedou rozumět lidské řeči. Docela jistě by mohly mlsat grilované kuřátko nebo šlehačku a poslouchat u toho Smetanu nebo Vivaldiho. Ale nikdo to o nich neví, nikdo se jimi nezabývá. Je rozdíl v těch kočkách?
Navenek vypadají stejně. Štíhlá, pružná těla, hebká srst, jiskrné oči, hedvábné vousky. Tam rozdíl není. Asi to nebude ani tím, co žerou, kde spí a s čím si hrají. Tak proč Klotylda je zvíře nesmírné ceny a proč Micky a Mourkové žádnou cenu nemají? Dlouho jsem o tom přemýšlela a do mých úvah se pletly i jiné věci. Třeba opuštěné nechtěné děti, osamělí staří lidé... proč někdo cenu má a někdo ne? Já myslím, že rozdíl je v množství lásky, kterou do nich někdo vložil. Co milujeme, má pro nás cenu. Kde je náš poklad, tam je i naše srdce. Klotylda to asi dobře ví.
Hana Pinknerová, z připravované knihy Hořká čokoláda