Mnohokrát a mnoha způsoby II.
Zjevení slovem
Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim otcům, v poslední době k nám promluvil skrze svého Syna. (Žid 1, 1-2)
V této druhé fázi zjevení Bůh vstupuje do bezprostřední komunikace s člověkem. Už se tu nejedná pouze o sdělení objektivní skutečnosti, ale o zvláštní nadpřirozený Boží zásah, který povyšuje přirozené bytí a poznání k nadpřirozenému způsobu i cíli. Zalíbilo se Boží moudrosti a dobrotě zjevit jiným, a sice nadpřirozeným způsobem sebe sama a věčné úradky své vůle lidskému pokolení. (Dz 3004)
Samotné zjevení tedy obsahuje:
- událost spásy (zásah do řádu bytí)
- vysvětlující slovo (zásah do řádu poznání): v ústní a písemné podobě
Obsah nadpřirozeného zjevení (v tomto stavu církve putující) se dá rozdělit do tří oblastí:
- jednak jsou to pravdy dosažitelné i přirozeným rozumem, ale obtížně a s velkým nebezpečím omylu, jak už bylo řečeno. V tomto případě dává nadpřirozené zjevení jakousi pojistku proti omezenosti lidských možností. Člověk už nemusí spoléhat pouze na svůj rozum, Bůh dává jeho poznání jistotu a zřejmost. Jedná se např. o dogma Boží existence a její poznatelnosti.
- za druhé se jedná o tajemné pravdy, jejichž existence je pro nás bez zjevení nepoznatelná, ale jejichž obsah pro nás není nepochopitelný. Jakmile nám jsou tyto pravdy sděleny, nečiní nám jejich obsah potíže.
- za třetí jsou to tajemné pravdy, jejichž existenci můžeme zjistit, ale jejich vnitřní pochopení nám zůstává nepřístupné. To je nejvlastnější obsah zjevení, které Bůh dává církvi putující. Sem patří všechna dogmata týkající se Boží bytnosti a vlastností, Trojice, vtělení, spásy atd.
Zatímco přirozeným rozumem se člověk dostává k pravdě o Bohu nepřímo, prostřednictvím stvořených věcí, v nadpřirozeném zjevení Bůh sám přichází do duše člověka, aby ho poučil. Ovšem zatímco přirozené skutečnosti jsou každému volně dostupné, nadpřirozené zjevení musí člověku předat lidské společenství - Bůh totiž nechce spasit jednotlivce, ale Boží lid jako celek. Toto zjevení je tedy bezprostřední (protože vírou v nás přebývá Bůh), ale zprostředkované (nejprve proroky, synagogou, Písmem, a dále církví, Tradicí, Písmem, magisteriem).
Tak, jako se Bůh od počátku odhaloval listvu odhaluje se také každému člověku zvlášť. Každý z nás musí projít osobně dějiny spásy, zakusit na sobě Boží spásné působení a porozumět mu. Jakými cestami proniká Boží zjevení do naší duše? Stejnými nebo podobnými, jako do duše celého lidstva. Bůh k nám promlouvá:
Událostmi. Izrael procházel ve svých dějinách mnoha zkouškami, na jejichž konci byl vždy o kus dál ve svém poznání Boha. Naučme se ve svém životě vnímat Boží vedení. Nic, co nás v životě potká, nemá sílu odvést nás od Hospodina. Vše je nám dáno jako příležitost k růstu - i vlastní selhání a hřích. To se netýká jen velkých a významných událostí, ale i nepatrných znamení. Někdy totiž bývá těžší říct "buď vůle tvá", když nám ujede autobus, než když nám někdo zemře.
Proroky. Vnímejme, co nám o nás říkají druzí. Pravda bývá často nepříjemná, a tak ji raději říkáme než posloucháme. Ale zkusme nepříjemné kolegy, sousedy, manžely, tchýně, děti vnímat jako Boží proroky, bez obvyklé dávky sebeobrany, a budeme svědky divů, které na nás Bůh způsobí!
Písmem svatým. O tom, jak je důležité být neustále v kontaktu s psaným Božím slovem, nechat se jím formovat a přímo jím "dýchat", bylo už na stránkách Amenu napsáno mnoho slov. Písmem do nás vstupuje Boží moudrost, jsme pak schopni poznat snáze Boží hlas i v jiných podobách - ve stvoření, v událostech, v lidech, v církvi...
Vtěleným Slovem. Přítomnost Božího Syna v nás je vrcholem i naší osobní historie. Bohužel si to často neuvědomujeme, když přistupujeme ke svátostem nepřipraveni, znuděni, plni starostí o zbytečné věci. Křtem se v nás vtělil Boží Syn a každá další svátost v nás rozmnožuje působení jeho přítomnosti. Vrcholem je eucharistie, kdy se účastníme jeho smrti a vzkříšení. Ale i každá modlitba nás staví do jeho blízkosti.
Svědectvím církve. Zvykli jsme si na církvi v její konkrétní podobě vnímat jen vrásky, šrámy, špínu, nebo máme ještě otevřené oči i pro krásu královské dcery, která je uvnitř (srv. Žl 45 podle Vulgáty)? Krásná je nejen její božská tvář, ale často i ta lidská. Jenže ta je skrytá v nepatrnosti, poníženosti, pokoře (srv. Magnifikat, Lk 1, 46-55). Kdybychom si dali tu práci, možná bychom na každém ze služebníků církve našli zlatou nit, kterou je protkané její roucho (Žl 45, 14). Našli bychom v lidech mnoho dobra a krásy, která by v nich bez církve nebyla.
Učením církve. To nám církev nepředkládá proto, abychom o něm hlasovali nebo se vyjadřovali k jeho vhodnosti. Dává nám ho jménem Pravdy. Proto také základní přístup k učení církve by měl být: ano, přijímám (i když třeba hned nerozumím). Další fáze je snažit se pochopit a ztotožnit se s touto pravdou. Pokud se to nedaří, je důležité si ověřit, na jakém stupni závaznosti se církev v tomto případě vyjadřuje: je to dogma, encyklika, pastýřský list našeho biskupa, nebo to říkal pan farář v kostele? Podle toho se musí řídit moje víra.
Boží zjevení samozřejmě není omezeno na tyto způsoby. Tento výčet poskytuje pouze inspiraci, kde a jak ho nacházet.