Můj čas není vaším časem
Když jsem viděla téma „Je čas čekat, je čas jednat“, řekla jsem si, že je přesně pro mě. Jsem totiž hrozně netrpělivá. Ale pak jsem si uvědomila, že jsem se za ty roky přece jenom trochu trpělivosti od Pána naučila. Otázka Božího času je jedním z tajemství, které nikdy nepochopíme beze zbytku V Iz 55,8 se píše: „Mé myšlenky nejsou vašimi myšlenkami a moje cesty nejsou vašimi cestami.“ Já jsem si to trochu rozšířila a doplnila k tomu: Můj čas není vaším časem.
....čtyřicet let čekání
Když mi bylo patnáct, třikrát za sebou jsem viděla film „Už je půlnoc, doktore Schweitzere“ o životě teologa, varhanního virtuosa, později lěkaře a misionáře v Africe, ten film mě tak dojal, že jsem se rozhodla stát se lékařkou v Africe. Jela jsem se tedy zapsat na lékařskou fakultu. Po cestě jsem ale viděla hroznou tramvajovou nehodu. Když jsem dorazila na univerzitu, změnila jsem obor na tlumočmctví francouzštiny a diplomatické dějiny státu, protože jsem si řekla, ne, doktorkou rozhodně ne. Ale misionářkou ano, to zůstává, chci do Afriky. Pak jsem poznala Hanse, vzali jsme se a já jsem mu začala vyprávět o svých snech o Africe. Nevěděla jsem, zda je to jen mé přání, pubertální snění, anebo skutečně Boží povolání? Hans na mě ale vykulil oči a řekl: „Co bych já dělal v Africe? Vždyť vedu firmu tady ve Vídni!“ Takže jsem si řekla, sbohem Afriko! - ale úplné mne to nepustilo. Potom přišly na svět naše čtyři děti. Brzy nato, co jsme poznali Charismatickou obnovu, odjeli jsme poprvé do Afriky. Bylo to krátce po křtu v Duchu svatém a my jsme vnímali čas, který nám byl dán, jako naši svatební cestu s Pánem. Chválili jsme ho, modlili jsme se s mnoha Afričany a má naděje zase stoupla. Ptala jsem se: „Tak co, Hansi?“ Ale on mi říká: „No jo, ale vždyť přece nesu tolik odpovědnosti za obnovu v Rakousku a v naší komunitě. Co budu dělat u Afričanů?“ O několik let později jsem se pustila do studia afrikanistiky. Tak jsem to znovu a znovu zkoušela, a částečně jsem tím Hanse asi taky docela štvala. (Některé ženy vědí, co to znamená vyvíjet mírný nátlak na manžela...)
Jednoho dne k nám přijel páter Ernest Sievers, misionář Bílých otců, který působí dlouho v Africe, a je už řadu let naším přítelem. Tenkrát se ptal: „Nemohli byste mi jet pomoci do Ugandy vybudovat evangelizační centrum a společenství?“ Hans odpověděl: „To těžko, co bych dělal u Afričanů?“ Otec Sievers k nám pak jezdil rok co rok a pokaždé se na to ptal. Jen jednou se už nezeptal. Hans za mnou tehdy přišel a řekl: „My bychom teď vlastně mohli do té Afriky jet, ne?“ A otci Ernestovi nabídl: „No, jestli bys nás ještě potřeboval, tak bychom teď měli čas.“ Víte, kolik let uplynulo od té doby, co jsem poprvé pocítila touhu jet do Afriky? Čtyřicet let, rovných čtyřicet let! (Tak se mi vybavilo, jestli to taky nebyl Mojžíš, který musel čtyřicet let čekat, aby mohl svůj lid vyvést do zaslíbené země.) Od té doby jezdíme dvakrát za rok na víc jak měsíc do Ugandy. A Bůh naší práci velice žehná. Přišel prostě ten správný okamžik. Hans si dal sice s čekáním na čas, ale díky tomu měl Bůh už vše připraveno a my jsme do toho jen vstoupili
...Bůh působí i dnes
„Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání Pioti tomu se zákon neobrací“ (Gal 5,22) Jedno ovoce z toho výčtu je
trpělivost. Trpělivost nebo vytrvalost. Potřebujeme dvě věci, abychom dosáhli trpělivosti v našem životě. Jednak milost Božího Ducha, protože bez té nejde vůbec nic, jednak - to se vám ale vůbec nebude líbit - trénink, úsilí o to vést vážný duchovní život. Život z Ducha na nás totiž nespadne jen tak shůry. Jistě, potřebujeme Boží milost. Ta na nás spadá. Ale pak potřebujeme postupně vrůstat do života milosti, potřebujeme jej cvičit: například každodenní modlitba, hovořit denně s Bohem a poslouchat ho. Duchovní četba. Být spolu s bratry, pěstovat vztahy. Dále společná bohoslužba, svátosti, především eucharistie. A teď mi odpusťte následující příklad: je to jako každodenní čištění zubů. Co se stane, když si nebudeme čistit zuby? Zkazí se a vypadají. A takhle to je i s naším opravdu vážně braným duchovním životem. Pokud nebudeme cvičit, zápasit o to, abychom byli stále víc a víc spojeni s Ježíšem, abychom s ním hovořili, naslouchali mu, poznávali Jeho vůli - co z nás bude? Budeme vlažní, náš duch bude líný a my ztratíme svůj život z Boha. Často mi lidé říkají: „No jo, na začátku obnovy to bylo všechno dokonalý, to bylo skvělý. Když jsme osobně zažili Ducha svatého, to se děly zázraky. Oheň nadšení naplňoval naše srdce. A dnes? Po letech už se toho moc neděje.“ Sestry a bratři v Pánu, není to pravda, Bůh působí také dnes, a možná daleko více! Jenomže záleží i na nás. A měli bychom se ptát -prohloubil se náš vztah k Němu? Možná je klidnější, ale oblékli jsme skutečné Krista? Roste v nás ovoce Ducha svatého? Vrostli jsme do toho tak, že to může vidět naše okolí? Jestli ne, něco nám chybí. Kdy jste naposledy prosili někoho, aby se za vás znovu modlil o vylití Ducha svatého? Ne za uzdravení nebo něco podobného, ale za naplnění Duchem svatým? Existuje totiž jeden těžký hřích obnovy. Víte, který to je? Že příliš málo od Boha očekáváme, jsme váhaví, nerozhodní, ustrašení. V bibli čteme: „Proste a bude vám dáno, tlučte, bude vám otevřeno.“ Troufneme si vůbec prosit o plnost Ducha svatého? Říkáme, ano, vylij se, obmyj nás, Duchu svatý, ale prosím Tě, moc nás nenamoč! To je ustrašenost. Když hodně prosíme, kclyž hodně očekáváme, hodně dostaneme. Jako největší dar nám dal Bůh svobodu, a tu vždycky respektuje. Pokud máme strach a prosíme jenom o málo Ducha svatého, tak také málo dostaneme, protože On své přislíbení, že nám na naši svobodu nesáhne, bere naprosto vážně. A proto bychom měli ten svůj přístup změnit na: „Otče, my máme žízeň. Chceme tě víc, chceme víc Ducha svatého, chceme plnost, tak aby přetékal!“