Na hranicích země zaslíbené
Já jsem Jahve, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy přede mnou. (Ex 20, 2-3)
Jahve dává svému lidu směrnice pro cestu, pro cestu pouští, směrnice na první kroky nového života. Života zbaveného otroctví, života ve svobodě s ním. Ten, který se projevil mocnými skutky, který zachránil svůj lid, se dovolává jasného postavení, vyžaduje odpověď. Vidí však slabost a nepřipravenost... Nežádá tedy ještě výlučnost, ale pouze "nebudeš mít jiné bohy přede mnou".
Jako by říkal: Měj si své bohy, ještě nepřišel čas, aby ses jich zcela zřekl. Ale nezapomeň, že na prvním místě jsem já, Jahve, Bůh žárlivý. Žádný z tvých bohů není více než já a dokonce mi ani žádný z nich nemůže být roven. Jenom mně se budeš klanět a vzdávat mi poctu. Jenom já jsem tě vyvedl z Egypta a nebyl přitom žádný jiný bůh. Izrael od této chvíle jasně ví, že jen Nejvyššímu přísluší nejvyšší pocta. Že úcta, kterou prokazuje Prvnímu, nemůže být odbytá, nemůže být pouhou formalitou. To ovšem není možné, není-li Jahve na prvním místě v jeho srdci. O toto místo bojuje Jahve se svým lidem. O místo, na které se stále znovu derou bozi a bůžci, zlatá telata a sošky ze dřeva. Dlouhá a tvrdá musí být cesta pouští, aby se lid naučil zjevené pomaličku uvádět do svého každodenního života. Dny plné únavy, horka, beznaděje a pokušení vrátit se k bůžkům a k praktikám okolních národů. Pokušení zapomenout na útrapy Egypta, vidět ve vzpomínkách pouze egyptské hrnce plné masa a jistotu dalšího dne i za cenu otrocké práce. To všechno je třeba vymě nit za důvěru ve Všemohoucího. Za důvěru často slepou, která nezná odpověď na to, co bude zítra. Lidská slabost a nep oslušnost stále znovu vítězí. Jahve s nezměrnou trpělivostí vede svůj lid vždy zpátky k sobě, trestá jeho provinění a dává mu znovu zakusit svou moc a lásku.
Tento na první pohled nesmyslný koloběh prohřešků, pádů a odpuštění přináší, skoro nepozorovaně, ovoce věrnosti. Strastiplná pouť pouští se pomalu chýlí ke konci, až jednoho dne Boží lid stane na hranicích zaslíbené země.
Také my jsme lidem putujícím. I naše cesta je často velmi namáhavá, a i když třeba netrvá čtyřicet let, dlouhá. Stále znovu odmítáme zříci se svých model. Znovu a znovu bereme do ruky řezbářské nástroje a vytváříme si sošky, kterých jsme se nedávno zbavili. Naše cesta nemůže jít dál, nemůžeme dojít k hranicím zaslíbené země, dokud se Jahve nestane Bohem, který bude v našem životě zaujímat místo první. Bohem, kterému jedinému bude vzdávána pocta, Bohem, který jediný bude mít naši důvěru.
Teprve když staneme spolu s Izraelem po dlouhé cestě na hranicích zaslíbené země, zazní z úst Mojžíšových zřetelně a jasně formulovaný požadavek Jahve: Tobě dal, abys to všechno viděl, abys poznal, že Jahve je pravý Bůh a že jiného (živého) není. (Dt 4, 35) K překročení Jordánu už nestačí privilegované postavení Jahve. Je třeba víc. Je třeba pohřbít všechny ostatní bůžky, přijmout skutečnost, že jsou pouhým výmyslem lidských srdcí a výtvorem lidských rukou.
Zde, na hranicích zaslíbené země, přichází chvíle, kdy je naprosto nutné zaujmout postoj k této pravdě. Už nelze déle vyčkávat, vyhýbat se odpovědi, kterou takto jednoznačný požadavek vyžaduje. Minula léta hledání pravdy, nejistoty a poznávání Jahve. Byla dovršena zkušenost života s Jahve, nelze dále zůstávat na půli cesty, očekávat další zázraky a domáhat se stále dalšího potvrzení prožité skutečnosti.
V životě každého člověka přijde tato chvíle, chvíle volby. Chvíle, které musela předcházet cesta pouští i snaha o naplnění požadavku nemít jiné bohy před jediným živým Bohem. Snaha, která nebyla zbytečná a měla v Božím plánu místo i čas. Ale nelze prodlužovat pobyt na po ušti, dávat si čas na rozmyšlenou. Prosme Pána o milost, abychom tuto chvíli poznali a měli dost síly přijmout jeho nekompromisní požadavek, který nám umožňuje vstoupit do "zaslíbené země".