Nedokonalá úvaha o dokonalosti

Člověk po třicítce, přesněji řečeno žena, má v sobě velikou touhu po dokonalosti. Chce být v zaměstnání úspěšná a nepostradatelná, představuje si, že ji nikdo a nic nevytočí a nevyvede z míry. Vidí se jako zlatá muška, která poletuje od vzorně uklizené domácnosti, navařených jídel, čisťounkých a spokojeně si hrajících dětí, odplevelené a pokosené zahrady, k milujícímu manželovi, strádajícím bližním a čekajícímu Bohu, krásná, vyrovnaná, vše stíhající s minimální námahou. Tato představa z oblasti vědeckofantastické literatury způsobí, že je uštvaná, uhoněná, se sebevědomím na bodě mrazu. Samozřejmě že slyší rady – musíš si vybrat, začít tím, co je důležité, ale všechno, ú p l n ě všechno kolem je pro ni podstatné, základní, nezbytné. A když tak jednou u nádobí zase konverzuje se svým Stvořitelem, najednou pochopí, že podstatná je právě ta touha po dokonalosti. Ten sen o čistotě a pokoji, který se rozlévá z náruče Boží. Protože touha být dokonalý, blížit se Bohu, líbit se mu, nežene člověka za většími, vyššími cíli, ale učí ho sklánět se k denním drobným radostem, úsměvům posbíraným po cestě, k pokoji, který se ti nabízí jako největší milosrdenství, protože tě vede k lásce, která se tu už přes 2000 let nabízí pro všechny.