Neměli mezi sebou žádná tajemství

Alfréd se se Zuzanou seznámil v roce 1985. Tři roky byli zasnoubeni a pak se vzali. Jemu bylo tehdy třicet, jí třiadvacet. Jejich vztah byl hned od počátku velmi hluboký. Společně probírali spoustu věcí a i o těch nejintimnějších záležitostech mluvili vždycky otevřeně. Když se bavili s přáteli, vždycky byli na svou vzájemnou otevřenost hrdi a tak trochu se s ní vychloubali: „My si říkáme všechno, nemáme před sebou žádná, opravdu vůbec žádná tajemství!“

Prostě krásný, sympatický pár plný chuti do života.
Byli si jisti, že když si budou všechno říkat i nadále, nemůže je potkat žádná krize: „Když jsme ve vzájemné důvěře dospěli až tak daleko, tak už si bližší ani být nemůžeme.“

V roce 1990 se narodil jejich první syn Jiří.
Dokud byl Jiřík ještě malý, žádné nebo skoro žádné problémy s ním nebyly. Ale pomaličku začalo být zjevné, že Jiřík je pro rodiče nejen velký dar, ale i velká výzva. Až do jeho sedmi let šlo všechno jako na drátkách, ale poté co oslavil osmé narozeniny, se začal projevovat jako silná osobnost. Na rozdíl od ostatních chlapců svého věku si kladl závažné otázky o životě, smrti, vesmíru, Bohu či modlitbě, kterou se naučil v hodinách náboženství, a jazykem svého věku často vyžadoval odpovědi od rodičů, zvláště když byli všichni tři večer u společného stolu.

Dnes je Jiřímu jedenáct let.

Zuzana je věřící. Sama pořádně neví, co by vlastně o své víře řekla. Kdyby se nad tím zamyslela, zjistila by, že její víra je vlastně stejná jako víra její matky: osobní, niterná, prostá, někdy dokonce trochu magická, ale upřímná a hluboká.

Alfréd také neví, jak by svou víru popsal. Proti Jiříkovu křtu ani jeho účasti na hodinách náboženství vůbec nic nenamítal. Kdyby si položil otázku, co si vlastně o víře myslí, musel by si přiznat, že je přesvědčen, že víra je jen pro slabochy. A to se mu rozhodně nelíbí. Když ale přemýšlí o víře i jinak než jen jako o obřadech, procesích a nekonečných kázáních, vyrojí se mu v hlavě vzpomínky na to, jak jako kluk chodíval na střechu babiččina domu „nadechnout se hvězd“. Pak s tím rázem přestal: doslechl se, že se prý někdo vyjádřil, že něco takového je „leda tak pro slabomyslné“. Nicméně i dnes, když si na ty chvíle pod hvězdnou oblohou vzpomene, pocítí dojetí a stesk.

Jiříkovy otázky působí jeho rodičům potíže. Zuzana o tom s Alfrédem nemluví, avšak oba dva si začínají uvědomovat, že už mluvili „opravdu úplně o všem“, ale o tomto tématu nikdy, a že o něm ani dnes mluvit nedokážou. Oba dva na Jiříkovy otázky odpovídají raději, když jsou se synem o samotě, protože se před partnerem stydí. Ano, slyšeli jste dobře: stydí se.

Obvykle se má za to, že intimní záležitosti jsou záležitosti spjaté s naším tělem. Existuje však i intimita ducha, která může být ještě hlubší a na niž často mezi snoubenci, ba ani mezi manžely nepřijde řeč. V srdci každého člověka, ať se hlásí k jakémukoli náboženství, nebo se prohlašuje za agnostika či ateistu, je skryta touha po Bohu. Jak je možné, že nejsme schopni podělit se o ni s člověkem, kterého milujeme?

Ukázka je z knihy Mezi mužem a ženou, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.