Pokušení vlastní dokonalosti

Dominik Ferry, nově zvolený do Britské NSC, zanechal před 20 lety své velmi úspěšné kariéry v médiích v Paříži, aby začal naplno pracovat pro komunitu Chemin Neuf. V článku reflektuje své důležité postřehy vztahující se k duchovnímu životu a také hrozící pokušení zaměňovat perfekcionismus se svatostí.

Když má rodina vstoupila do komunity Chemin Neuf (Nová Cesta), opustil jsem svou práci, náš dům a sociální zázemí. Místo toho jsem své ambice napřel do duchovního života, který jsem viděl jako stoupající schodiště. Pokrok pro mne tenkrát představoval dosažení větších úspěchů, získávání nových zkušeností a stoupání po tomto schodišti k dokonalosti.
Když jsme vstupovali do komunity, absolvovali jsme s manželkou 30 denní ignaciánské exercicie. Skrze ně jsem poznal novým způsobem svoji hříšnost a viděl jsem, jak rychle jsem soudil a jak jsem nedokázal milovat svoji manželku tak, jak bych měl a jak by to potřebovala. Ale stále jsem si myslel, že se mohu zdokonalit. Věděl jsem, že k tomu potřebuji Boží pomoc, ale stále jsem podvědomě hledal dokonalost.

Po pár letech jsme v komunitě složili životní slib a já jsem byl vysvěcen na trvalého jáhna. O tři roky později jsem shodou okolností slyšel krátkou část výkladu otce Raniera Cantalamessy z listu Římanům. Řekl tehdy: „Ačkoliv jsme zemřeli hříchu, tak pokud stále v našem životě neseme ovoce hříchu, je to proto, že v sobě máme kořeny, kde je míza hříchu stále živá a může proudit až do větví. Musíme mít odvahu volat k Pánu a prosit: ‘Už dost! Už nechci hřešit. Pane ukaž mi tu část mého života, ve které je stále míza hříchu.‘“.
Toto slovo se mne velmi dotklo. Navzdory všemu svému úsilí jsem se nalézal přesně v situaci, o které P. Raniero hovořil, a neviděl jsem žádnou cestu ven. Rozhodl jsem se, že na týden odjedu, a vzal jsem si s sebou knihu P. Raniera „Život v Kristu“. Během tohoto období jsem pocítil, že jsem se ve svém duchovním životě dostal do slepé uličky. Byl jsem v zajetí svých hříchů a nevěděl, kudy dál. Vzpomněl jsem si, jak P. Raniero říkal, abychom volali ke Kristu: „Pane, už mám dost této situace“.

Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství

Během modlitby jsem dostal od Pána slovo: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství! Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“ (Lk 18:24 – 25) Ve stejnou chvíli mi vyvstal obrázek mne samotného, jak řídím těžký 35 tunový kamión, který se ocitl na hraničním přejezdu pro osobní auta. Na druhé straně hranice bylo království Boží. Kamión symbolizoval toho velblouda a závora byla uchem jehly. Věděl jsem, že neexistuje způsob jak dostat ten 35 tunový náklaďák na druhou stranu hranice, ale také jsem tam nechtěl svůj kamión nechat, protože byl významnou součástí mého života a nedovedl jsem si představit svůj život bez něj.

Uvědomil jsem si, že ten náklaďák je plný milostí, které mi Bůh dal a které jsem si uzurpoval pro sebe. Byla v něm touha po vlastní nezávislosti, touha po uznání pro své úspěchy v duchovním životě. Hluboko uvnitř jsem si uvědomoval, že sám sebe jsem viděl jako toho, který pro Pána opustil svoji práci, jako toho, který se pro Něj všeho vzdal, toho, který byl vysvěcen pro službu, toho, kdo umí odpouštět. Sám sobě jsem gratuloval k tomu všemu, co jsem pro Boha udělal, jako bych to byl já, kdo na tom měl zásluhu, místo abych byl vděčný Bohu, že mě tak obdaroval. Každou jednotlivou milost, kterou jsem obdržel od Pána –šťastné manželství, rodičovství, komunitní život – jsem si přivlastnil a budoval na tom své ego. Byl jsem zoufalý a nevěděl jsem, co dělat. Zdálo se, že z toho není cesta ven, protože každý dar od Boha se pro mne zároveň stal příležitostí ke hříchu a k pýše. Uvědomil jsem si, že nemohu s tím vším vstoupit do nebeského království, ale zároveň jsem si nedovedl představit, jak žít bez těchto úspěchů. Obával jsem se své zranitelnosti. Cítil jsem se jako krab poustevník, který byl donucen žít bez své ulity, ve strachu, že se stanu obětí nějakého predátora.

Uvědomil jsem si, že mé staré já je skutečně ve mne, a začal jsem volat k Ježíšovi, aby mne zachránil. Zároveň jsem věděl, že budu muset znovu zcela přijmout Ježíše jako svého jediného spasitele. Musel jsem Ho prosit, aby přibil mé staré já na kříž spolu s Ním. A musel jsem vstoupit do nového života jen s Ním. Ovšem to byl způsob života, který jsem neuměl žít. Obrátil jsem se také k Panně Marii a prosil, aby mne učila, a úpěnlivě jsem vzýval Ježíše, aby mne zachránil od mých hříchů a mého ega.

Je třeba opakovaného obrácení
Začal jsem chápat, že toto rozhodnutí není něco, co stačí udělat jednou, ale je třeba ho žít neustále. Viděl jsem, že jakmile jsem přestal prosit Ježíše, aby vzal s sebou na kříž mé staré já, začal jsem znovu nakládat ten svůj náklaďák. Jak říkal Martin Luther:“Naše staré já je potopeno do vody křtem, ale ono umí plavat.“ Začínal jsem si uvědomovat, že je to zcela nový způsob života, kterého nikdy nebudu schopen bez Pána a Jeho věrnosti. Jako křesťan jsem povolán věčně přebývat v srdci nejsvětější Trojice. Musím se učit, jak být zcela a ve všem závislý na Bohu, uvědomit si, že nejsem povolán k tomu, abych žil nezávisle, ale abych existoval jen v Něm, abych mohl říci jako sv. Pavel: „Nežiji už já, ale žije ve mne Kristus.“.

Musel jsem přijmout fakt, že mé staré já mne bude doprovázet až do mé smrti. Nicméně právě toto hříšné já mne drží pod Ježíšovým křížem a v Jeho blízkosti. Začal jsem více ve svém životě rozpoznávat ty situace, které jsou nebezpečné, a začal jsem Pána prosit, aby zvláště tyto přibil na kříž, abych byl chráněn, když přijdou. Také jsem novým způsobem porozuměl svátosti smíření, kdy mohu vyznat svoji neustálou potřebu být zachraňován před sebou samým a kde mohu uznat svoji hříšnou přirozenost a všechny ty situace, kdy se spoléhám na své lidské schopnosti a zneužívám Boží dary k tomu, abych se sám ukázal.

Chvála Bohu jsem byl osvobozen a nemusím se dále bát o svůj další duchovní život.

S laskavým svolením převzato z časopisu Goodnews, překlad Jan Caha.