Posvěcený čas III.: Hodina polední

“Každá hodina dne má své vlastní zabarvení. Ale tři z nich se na nás dívají s obzvláště jasnou tváří: jitro, večer a mezi oběma hodina polední. A všechny tři jsou posvěceny.

Ráno život začíná. Stoupá; nejprve rychle a radostně; pak se hromadí překážky, výstup se stává pomalejším. Konečně dosahuje polední výše a nakrátko odpočine. A brzy zase začne klesat. Stále unaveněji klesá, až po krátkém, novém vzepětí vejde v mlčení noci.

Ale mezi vznikem a zánikem, na vrcholné výši dne, dýchá krátký, podivuhodný okamžik: střed dne. Tu život nehledí do budoucnosti, neboť se nežene vpřed. Klesání ještě nezačalo, a tak se ještě neohlíží do minulosti. Stojí, ale nikoli unaven; jeho stání je ještě plné vší síly běhu. Stojí v ryzí přítomnosti. A jeho pohled míří do dálky - nikoliv, nemíří vůbec ani do prostoru ani do času: míří do věčnosti.

Jak hluboká je ta polední chvíle! Ve městě jí nepocítíš; tam všechno hlučí, není tam žádného mlčení ani usebrání. Ale vyjdi si ven, jdi žitnými poli nebo na tiché vřesoviště, v létě, když slunce stojí nad hlavou a dálka žhne - jak se ti pak všechno stane hlubokým! Stoje a všechen čas mizí. Věčnost na tebe hledí. Do všech hodin mluví věčnost, ale poledne je nejvýmluvnější. Tu čas čeká a otvírá se. Poledne je ryzí přítomností, plností dne.

Plnost dne... Blízkost věčnosti... Čekat a být otevřen... Z dálky sem doléhá zvonění Anděl Páně... Mluví do mlčícího poledne osvobozující slovo: "Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh byl to Slovo..."

"Anděl Páně zvěstoval Marii, a ona počala z Ducha Svatého ­ Maria řekla : Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého Slova - A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi."

Kdysi nastala polední hodina dne lidstva, "plnost času". A byl člověk, ve kterém stála tato plnost a čekala: Maria. Nespěchala; nehleděla ani vpřed ani vzad. Stála v ní plnost času, ryzí přítomnost otevřená věčnosti, a čekala. A věčnost se sklonila, přišlo poselství, a věčné Slovo se stalo Tělem v jejím čistém lůně.

Zvon hlásá toto tajemství do našeho dne. Vždy znovu ožívá v polední hodinu křesťanského dne tajemství poledne lidstva. Všemi dobami zní plnost času.

Celý náš život měl by být sousedem věčnosti. Stále by mělo v nás být to ticho, které je otevřeno směrem k věčnosti a naslouchá. Ale život je hlučný a přehluší je. Je tedy třeba, abychom se aspoň v posvěcené polední hodině, při "Anděl Páně" usebrali, abychom odstrčili, co na nás dotírá, abychom tiše stáli a naslouchali tajemství, v němž "věčné Slovo, když všechny věci v hlubokém mlčení stály, sestoupilo, ze svého královského trůnu"; jedenkrát ve vnější dějinné události, ale stále znovu v každé duši.

A jak hluboce se může člověk v této chvíli ticha cítit zajedno s těmi ostatními venku, kteří stojí ve stejném tichu! Jak hluboké společenství tu může mít, jak může do dálky pozdravovat a žehnat...”

Úryvek z knihy Posvátná znamení uveřejňujeme s laskavým svoolením vydavatele, Karmelitánského nakladatelství.