Sebezápor

Pro mnohé je sebezápor a přinášení obětí tím nejdůležitějším úkonem křesťanské víry. "Bůh si žádá hlavně oběti", říkají. Jiní jsou naopak toho názoru, že sebezápor je něco, co ke křesťanství konce 20. století nepatří a již se přežilo. (Alespoň v praxi to tak někdy vypadá.) Často je tento druhý postoj reakcí na onen první, kdy se natolik zdůrazňuje kříž, že se zapomíná na vzkříšení.

Sebezápor ve svých konkrétních podobách k pravému následování Krista a učednictví patří (srov. Mt 10,37-39), podobně jako fyzická námaha k chůzi. Nemá ovšem smysl sám o sobě a jeho hodnota nespočívá v obtížnosti a velikosti nepříjemnosti, které člověk snáší, ale ve velikosti lásky k Bohu. Rozhodující je, že chci konat, co chce ode mne Bůh a protože to chce Bůh. Nikoli skutečnost, že je to těžké (srov. Žid 10,8.9 a bezvýznamnost velkých obětí vykonaných bez lásky v 1 Kor 13,3).

Nesprávným důvodem k sebezápéoru je představa, že Bůh od nás chce zásadně co nejobtížnější věci; život si pak musím "ztrpčovat" a vykupovat" sebezápory. Tento postoj se může vyvinout až v lud, že je Boha třeba obětmi "přemáhat" a naše hříchy jimi vykupovat, jako by Kristova oběť nestačila (Žid 10,11-14.18-23). V podstatě je to přístup pohanský. Vzpomenme třeba na Baalovy proroky na hoře Karmel, kteří chtěli donutit svého boha k odpovědi tím, že se do krve zraňovali oštěpy (1 Kr 18). Eliáš se jen prostě pomodlil, a byl vyslyšen!

Pravým a Boha důstojným důvodem k sebezáporu je, že se mu chceme více otevřít a poddat, nikoli ho "přemáhat". Držet sebe zpátky, aby On mohl růst, sebe zapřít a Bohu dát prostor. Sebezápor směřuje k tomu, abychom odumřeli svému starému já a všemu, co není Bůh.

Toto "umírání" má dvě základní podoby. Může mít podobu nutnou, spočívající v tom, že snáším obtíže následování Krista ve své rodině, ve svém zaměstnání, ve svém kostele, sám se sebou... Sebezápor má mít i podobu cvičnou, kdy si sám z lásky ke Kristu odříkám věci samy o sobě dovolené. Roste tak míra sebeovládání a sebedarování Kristu, a tím i schopnost obstát v budoucnu.

"Co je to umrtvování, ne-li usmrcování toho, co je dílem těla? Jinak řečeno, je to smrt mrtvých věcí. Smrt všeho, co vede ke smrti a je určeno smrti. V tomto smyslu se umrtvuj, jak je ti jen možno. Když do toho vstupuje Duch života, aby nahradil mrtvé věci živými, účastni se ochotně této výměny. Cvič se k ní. Ale nikdy v sobě nezabíjej, co je živé, neboť z toho by ses pak musel zodpovídat před Pánem života." (bratr Efraim)

Zřekni se i zřeknutí, pokud jsi k němu poután víc než k osobě Ježíše Krista! (bratr Efraim)