Sestoupil do pekel

„Co se to děje? Na zemi je dnes veliké ticho. Veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože Král spí. Země se zděsila a zmlkla, protože vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od veku spali. Vtělený Bůh zemřel a otřásl říší mrtvých." (Starobylá homilie na Velkou a svatou sobotu)

Liturgie

Jako kluk jsem chodil na Bílou sobotu dopoledne pomáhat panu kostelníkovi připravit dřevo na oheň a všechno ostatní pro večerní slavnost. Většině z nás se ve spojení s Bílou sobotou vybaví především velikonoční vigilie, a tedy oslava vzkříšení. V liturgii to je ale den ztišení, neslavíme eucharistii, církev se shromažďuje pouze k modlitbě breviáře. K hlubší­mu porozumění tomuto dni nahlédneme aspoň maličko do historie slavení Velikonoc.

Původně jedinou slavností církve byla neděle - den Páně, den Kristova zmrtvýchvstání. Ve 2. sto­letí se objevuje výroční oslava Ježíšova utrpení a jeho smrti. Toto slavení Velikonoc spočívalo v jednom až dvou dnech postu zakončených litur­gií. Celá oslava měla kající charakter. Postupně jsou Velikonoce chápány v celé bohatosti svého tajemství. Velikonoční vigilie má do půlnoci smuteční ráz připomínající Ježíšovu smrt a pak charakter radostné oslavy zmrtvýchvstání. Spory se vedou o to, zda Velikonoce slavit v den Ježíšovy smrti nebo v den zmrtvýchvstání. Od 4. století se slavení Velikonoc začíná rozčleňovat do tří dnů a formuje se velikonoční triduum. Bílá sobota je dnem postu a pokání. V 9. století se objevuje snaha předjímat vigilii již v sobotu ráno, čímž po­stupně slavnost ztrácí svoji přirozenou symboliku noci prozářené světlem, které má odkazovat na jas Kristova zmrtvýchvstání. Když papež Pius V. za­kázal odpolední mše, velikonoční vigilie se slaví výlučně v sobotu ráno a Bílá sobota dostává chara­kter oslavy vzkříšení. V současné liturgii je Bílá sobota opět aliturgickým dnem, kdy církev v tichu setrvává u Ježíšova hrobu a rozjímá o jeho utrpení a smrti.

Bílá sobota není jenom čekání a příprava na ve­likonoční vigilii. Církev se v tichu připojuje ke Kristu ležícímu v hrobě. Bílá sobota je pojítkem mezi Velkým pátkem a nedělí Vzkříšení, tajemství Ježíšovy smrti a jeho zmrtvýchvstání se v ní setká­vají v tajemství, které Apoštolské vyznání víry vyja­dřuje slovy „sestoupil do pekel".

Sestoupil do pekel

Tento článek víry vyjadřuje na prvním místě skutečnost, že Ježíš „okusil smrt". Nejde o vstup do pekla - místa zavržení, ale o sestoupení do „říše zemřelých" (Řím 10,7), biblického šeólu. Ježíš sku­tečně zemřel, zakusil stav smrti až do největší hloubky. Božímu Synu nestačilo, že se stal jedním z nás a žil náš život se vším, co k němu patří. Ne­stačilo, že na sebe vzal naše bolesti a naše nemoci, že nesl naše hříchy (srv. Iz 53). Ježíš se k nám sklání stále níž, aby ukázal, kam až je Bůh ochoten ve své lásce k nám zajít. Nechce se na naše utrpení dívat jen zvenčí. Touží na vlastní kůži prožít naši bídu až do dna, abychom mu dovedli důvěřovat ja­ko někomu, kdo nám rozumí, kdo ví, co prožívá­me, protože to sám zakusil. Jeho solidarita s námi jde až do konce, abychom měli jistotu, že je nám nablízku i v temnotě hrobu.

„Chce navštívit ty, kdo se nacházejí v naprostých tem­notách a ve stínu smrti. Jisté přichází vysvobodit z bolestí uvězněného Adama spolu s uvězněnou Evou, jako Bůh i Evin syn." (Starobylá homilie)