Správná míra I.
Správná míra v jídle a pití
Benediktinská spiritualita stvoření se především projevuje ve správné míře, která určuje všechny pokyny řehole. Sleduje-li člověk míru, kterou přidělil Bůh, pak žije v harmonii sám se sebou i s ostatním tvorstvem. Míru určuje podle Benedikta Boží stvoření; mánie objevovat to, co Bůh vložil do tvorů i do jednotlivého člověka, a pak podle této míry žit. Sám Benedikt reguluje život mnichů uměřeně. Správná míra se projevuje například v jeho pokynech ohledně jídla a pití a podle práce v klášteře. Benedikt nelení a píše zvláštní kapitolu „Množství jídla - De mensura cibus". Stará se o to, aby se bratři dostatečně najedli, mají se podávat dokonce dvě vařená jídla, „s ohledem na slabosti jedinců" (RB 39,1). Velmi mu však záleží na tom, aby mniši nebyli nestřídmí: „Kdyby bylo více práce, opat zváží a rozhodne, zda je vhodné něco přidat, ale tak, aby se mniši především vyhnuli nestřídmosti a nikdy jim nebylo špatně od žaludku, protože nic není pro žádného křesťana tak nevhodné jako nestřídmost. Jak praví náš Pán: Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmosti" (RB 39,6-9).
Benediktovi tu jistě nejde jen o askezi a morálku, nýbrž o život podle Boha, což je i podmínkou zdravého života. Kdo je nestřídmý, kdo žije v rozporu se svojí mírou, ten bude též své okolí vykořisťovat. Přejídání vede k úniku před sebou samým. Mnozí jedí přespříliš, protože chtějí přehlušit svou vnitřní prázdnotu, utíkají před zklamáními svého života, protože nedovedou sami sebe vystát. Spoustou svého jídla a pití se neuzavírají jen vůči Bohu, nýbrž i vůči druhým lidem, vůči tvorstvu vůbec i vůči své vlastní realitě. Nechtějí vidět, co jsou, a rádi by všeho využívali jen pro sebe. Proto se jim snižuje vnímavost pro lidi i pro věci. Psychologové se domnívají, že ve vztahu k jídlu se projevuje jeho vztah k světu vůbec. Kdo hltá příliš mnoho jídla, ten bude hltat i knihy, bude pro sebe využívat lidi a vykořisťovat přírodu. Naše chování při jídle ukazuje na náš poměr ke kosmu jako celku.
Benedikt ví, že jídlo a pití je v některé společnosti choulostivé téma, protože vždy se najdou bratři, kteří se bojí, že vyjdou příliš zkrátka. Ví, jak citlivě dovedou reagovat bratři, když se na jídelníčku něco změní nebo omezí. Proto zcela obezřele píše o míře nápoje: „´Každý má od Boha svůj vlastní dar: jeden pro to, druhý pro ono.´ A tak určujeme množství stravy pro druhé s jistými rozpaky. Vzhledem k lidské slabosti se domníváme, že na den stačí každému hemina vína. Ti, kterým dá Bůh sílu k zdrženlivosti, ať vědí, že dojdou zvláštní odměny" (RB 40,2-4). Benediktova moudrost se ukazuje v tom, že nechce, aby byl někdo smutný neb o přetížený. V ltálii bylo tenkrát užívání vína běžné a zákaz pití vína, obvyklý u egyptských mnichů, by byl tehdy býval nad síly jeho bratří. Benedikt ví, že radost z dobrých darů náleží ke křesťanskému životu. Ví však také o nebezpečí alkoholu. Proto vyžaduje: „Shodněme se aspoň na tom, že nebudeme pít do sytosti, nýbrž méně, protože Víno přivádí k nevázanosti i moudré´" (RB 40,6-7). Ani mnich není imunní vůči závislosti na alkoholu. Ta se ho může zmocnit právě tak, jako se zmocnila mnohých v naší společnosti, kteří trpí alkoholismem nebo jinými typy závislostí.
Pro Benedikta je podstatné, aby nikdo nereptal. Zatímco je Benedikt vůči potřebám mnichů velkorysý, proti reptání postupuje tvrdě. Mnich by měl umět obojí:, požívat dobrých darů Božích a právě tak se jich vděčně umět zříci, když všechno nejde právě tak, jak by on rád: „Kde však s sebou místní chudoba nese, že nelze opatřit ani výše uvedené množství, ale jen mnohem méně nebo vůbec nic, ať ti, kdo taní žijí, dobrořečí Pánu a nereptají. To připomínáme hlavně proto, aby nereptali" (RB 40,8-9). V mnoha internátech a velkých institucích, jako je třeba armáda, se obvykle na jídlo nadává. To ukazuje, že tu jsou lidé příliš fixovaní na to, co dostanou k jídlu, a lidé zde vnitřní nespokojenost se sebou samými promítají do jídla. Reptání ohledně jídla je vždy známkou nezralosti, projevuje se v něm strach, že člověk přijde zkrátka. Jde zřejmě o prazákladní strach v člověku, který podle zkušeností z dětství může člověka provázet po celý život. Při reptání se člověk vyhýbá své vlastní realitě. Místo aby se člověk smířil sám se sebou, promítá všechny své problémy do svého okolí, do nadřízených, do společnosti, do obecních či farních poměrů. Tak stojí člověk v cestě vlastnímu zrání a ulpí na malicherném protestu.