Správná míra II.
Správná míra v potřebách
O správnou míru jde Benediktovi i tehdy, když píše o potřebách mnichů. Řádné zacházení s potřebami jednotlivců je pro něho důležitou cestou k míru. „Je psáno: ´rozdělovalo se každému, jak kdo potřeboval´" (RB 34,1). Tento citát z Písma je jeho zásadou. Každý má dostat to, co potřebuje. Žádná norma neurčuje, co kdo obdrží, ale každý jednotlivec si smí říci, co potřebuje. A opat pak má brát ohledy na dispozice jednotlivců. Mniši by se však neměli co do potřeb srovnávat s ostatními. Jinak by vznikla závist a žárlivost. Benedikt moudře navrhuje: „Kdo potřebuje méně, ať děkuje Bohu a není zarmoucený. Kdo však potřebuje více, ať se pro svou slabost pokoří a nevynáší se tím, že mu bylo prokázáno milosrdenství" (RB 34,3-4). Vděčně prožívat a vděčně se zříkat, v tom spočívá spiritualita stvoření. Nejde tu o vrcholové odříkání, o pokud možno tvrdou askezi. Bůh nám své dary dává bohatě, ale stvoření zná i časy nedostatku a šetrnosti. Tyje rovněž nutno vděčně přijmout. Askeze není nic nepřirozeného, nýbrž odpovídá podmínkám, které nám poskytuje příroda.
Srozumění s podmínkami stvoření vytváří i mezi mnichy mír: „Tak budou všechny údy v pokoji" (RB 34,5). Žít ve vzájemném míru, v harmonii s tvorstvem, a tudíž i ve vzájemné harmonii, je pro Benedikta cílem mnišské komunity. Také v kapitole o správném zacházení s potřebami mluví Benedikt ještě jednou o reptání. „Hlavně ať se v žádném případě neobjeví neřest reptání - ani slovem nebo posunkem" (RB 34,6). Reptáním povstává mnich proti tvorstvu i proti jeho Tvůrci, domnívá se, že ví lépe než Bůh, jaký by měl být svět. Nedovede se spokojit s tím, co je, a šíří svým reptáním kolem sebe ničivou atmosféru neklidu. Kdo reptá proti všemu, co se mu předloží, ten také neumí nic ocenit, nemá žádnou míru. Nežije v souladu se sebou a s tvorstvem, nýbrž v rozporu, a tento niterný rozpor se kolem něho šíří jako mor, jenž napadá nejen lidi, nýbrž i ostatní tvorstvo.
Správnou míru vyžaduje Benedikt především od opata: „V tom musí rozlišovat a musí to řídit s myšlenkou na rozlišování svatého Jakuba, který řekl: ´Budu-li svá stáda hnát příliš, za den mi všechna pohynou.´ Opat si tedy osvojí tento výrok a jiné příklady rozlišování, matky ctností, a řídí vše tak, aby silní měli, po čem touží, a slabí aby neutekli" (RB 64,17-19).
Díscretio (rozlišování) je cit pro správnou míru, která člověku prospívá. Přetížení pak přináší člověku smutek a bere mu odvahu. Nedostatečné zatížení působí na člověka podobně - táhne ho dolů. Správná míra udržuje člověka ve správném napětí, vněmž kvete vitalita a radost. Míra není ztrnulou normou, do níž by se měli všichni vtěsnat. Je zde zapotřebí daru rozlišování duchů, abychom pro jedince našli jemu odpovídající míru a tato míra neplatí jen pro práci, nýbrž i pro duchovní život. I zde je možno přehánět. Dávní mniši říkali, že všechno nadměrné pochází od démonů, a jedno přísloví říká: Extrémy se dotýkají (extrema se tangunt). Míra, kterou má na mysli Benedikt, odpovídá přirozenosti člověka. Zní je nutno vyjít, ne ji na něj narazit.