Svátost smíření prožitá v Duchu svatém

Jedním ze symbolů Ducha svatého je oheň:

„On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“ (Mt 3,11). „A ukázaly se jim jazyky jako z ohně … všichni byli naplněni Duchem svatým“ (Sk 2,3-4). Oheň očišťuje. I voda bývá někdy používána jako symbol očištění. Mezi oběma živly je však rozdíl. Voda očišťuje povrch věcí, zatímco oheň proniká i do jednotlivých vláken bytosti a očišťuje a osvobozuje tak od nečistot i jejich nitro.
Když chceme očistit zlato, nestačí ho omýt, je třeba jej vložit do výhně. A právě toto koná Duch svatý ve svátosti smíření. On v nás osvobozuje Boží obraz od nánosů špíny hříchu a navrací tomuto obrazu jeho původní nádheru. Když svatý Ambrož hovoří o žhavém uhlíku, jímž byla očištěna Izaiášova ústa (srov. Iz 6,6), vyslovuje následující myšlenku: „Ten oheň byl obrazem Ducha svatého, jenž sestoupil po Pánově nanebevstoupení, aby odpouštěl hříchy všech lidí a aby jako oheň rozehřál duši a mysl věřících.“

Obnovit svátost smíření v Duchu svatém znamená, že ji nemáme prožívat jako nějaký ritus, obyčej nebo povinnost předepsanou církevním právem, nýbrž jako osobní setkání se Vzkříšeným, abychom se mohli, podobně jako apoštol Tomáš, dotknout jeho ran a pocítit ozdravnou sílu jeho krve a zakoušet radost z toho, že jsme spaseni. Svátost smíření nám dovoluje zakoušet to, o čem církev zpívá ve velikonočním chvalozpěvu Exultet: „Ó šťastná vvina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!“ Ježíš dokáže přeměnit všechna lidská provinění, ke kterým se přiznáme a litujeme jich, ve „šťastné viny“, které budou nadále připomínány jen ve spojení s Božím milosrdenstvím a něhou, k nimž zavdaly příčinu.

Při každém rozhřešení dochází k zázraku, který je větší, než když ochrnulý vstane a začne chodit (srov. Mk 2,9). Jedině Boží všemohoucnost může z ničeho vytvořit něco a „znicotnit“ to, co je – a právě také k tomu dochází při odpuštění hříchů. Při rozhřešení se ve skutečnosti naplňuje to, co se uskutečnilo na kříži, dochází ke zničení těla hříchu (srov. Řím 6,7), toto „tělo hříchu“ je podle doslovného překladu „uvedeno v nicotu“.

Svatá zpověď je výjimečným, téměř nepřekonatelným prostředkem k tomu, abychom mohli stále znovu zažívat zkušenost ospravedlnění z víry (srov. Gal 3,24). Máme možnost pokaždé znovu uskutečňovat tu „podivuhodnou výměnu“, při níž dáváme Kristu své hříchy, aby nám on mohl darovat spravedlnost. Po dobře vykonané zpovědi je každý z nás v roli celníka, který pouze proto, že zvolal: „Bože, smiluj se nade mnou hříšným“, se domů vrací ospravedlněn, zakouší odpuštění a stalo se z něho nové stvoření.

Poté, co obdržíme rozhřešení, se však musíme vyvarovat stejné chyby, jaké se dopustilo oněch devět malomocných, když se nedokázali vrátit, aby za své uzdravení poděkovali (srov. Lk 17,17). Vezměme si příklad z jednání oné hříšnice z evangelia, které „muselo být odpuštěno mnoho hříchů“. S jakou zbožností a vděčností se sklání k Ježíšovým nohám, které omývá svými slzami a osušuje svými vlasy (srov. Lk 7,38). Také my můžeme po každé svaté zpovědi běžet do domu, kde Ježíš pořádá hostinu – můžeme se uchýlit ke svatostánku a zde dát průchod své vroucí vděčnosti.

Obnovit svátost smíření v Duchu také znamená zamyslet se občas nad tím, co a jak při zpovědi vlastně vyznáváme. Existuje totiž nebezpečí, že budeme stále opakovat schémata zpytování svědomí, kterým jsme se naučili už jako děti. Mohlo by se lehce stát, že v tomto duchovním stádiu setrváme po celý život, přestože se naše životní situace od dětských let výrazně změnila a naše hříchy nabyly zcela jiné povahy, než tomu bylo dříve.

Domnívám se, že pokud nemáme těžké hříchy, které by bylo třeba vyznat, je vhodné ponechat stranou všechna známá schémata zpytování svědomí a připravit se na svatou zpověď především vnitřním rozhovorem s Ježíšem. Můžeme se ho ptát třeba takto: „Ježíši, která věc se ti v této době na mně nejvíce nelíbila, čím jsem tě zarmoutil a urazil?“
Obvykle na sebe odpověď nenechá dlouho čekat… A když už ji dostaneme, neměli bychom na ni při zpovědi pod návalem obvyklého výčtu slabostí a nedokonalostí zapomenout.

Z knihy Pascha, Paulínky 2005.
Převzato z časopisu Effatha.