Svěřit svůj život do Božích rukou, nebo „svaté kamikadze“?

Když slyším větu „Svěř svůj život do Božích rukou“, tak si vždy vzpomenu na modlitbu řidiče. Auto se rozjede a řidič zbožně pouští rukama volant, zavírá oči a zplna hrdla volá: „Bože do tvých rukou svěřuji tento volant“. V lepším případě to skončí tak, že po otevření očí se řidiči podaří zabránit srážce s chodcem či protijedoucím automobilem, nebo zaparkováním v příkopu. V lepším případě to odnese jenom automobil. V horším případě visí řidič i s vozidlem třeba na telegrafním sloupu a je dobit a zmrzačen on i jeho spolujezdci, případně ještě pár lidí okolo, kteří byli tak neopatrní, že šli tou cestou a nesvěřili svůj život do Božích rukou jako náš řidič. Kdo to tedy zkazil, já řidič, anebo se to nějak vymklo Pánu Bohu z rukou  Způsob, jak k věci přistupoval zmíněný řidič, do křesťanského života nepatří, neboť nemáme být sebevrazi ani ohrožovat okolí svojí pseudosvatostí. A přeci to v našem životě někdy vypadá trošku podobně, když se pokoušíme nepřijmout svou odpovědnost či stavovskou povinnost a snažíme se je hodit na Boha.

A co tedy dělat, když každý kazatel tvrdí „Svěř svůj život do Božích rukou a učiň Pánem a řidičem svého života“  Budeme na to muset jít jinudy než náš řidič. Již v Genezi zjistíme, že lidem Bůh svěřil hned na počátku určitý úkol rozvíjet zemi a završit jí, starat se o zahradu, ale přitom to člověk nemá činit odtrženě od tvůrce (autonomně od Boha). Bůh dává v Genezi návod, co člověk činit má a co nemá: „Člověk nemá jíst z toho jednoho stromu“. Bůh neudělá betonovou hradbu, aby ten strom vůbec neviděl, ale stvoří člověka tak, že má šanci to udělat dobře. Bůh nedělá věci, které nám svěřil, za nás. Bůh po nás žádá autonomii podřízenou v důvěře jeho zákonu (zákonu bezpodmínečné lásky), tedy ne svévoli, ale svatost. Autonomie odtržená od Boha je svévolí. Náš problém je, že často žijeme v extrému, protože neumíme, nebo nechceme nést napětí každého všedního dne mezi odpovědností a současně závislostí na Bohu.

My se nemůžeme zbavit odpovědnosti za to, co činíme, tím způsobem, že všechno jako náš řidič hodíme na Boha, ani se nemáme stát autonomní od Boha, kdy je nám šumafuk, jak k nám Bůh promlouvá. Bůh nechce loutky, ale spolupracovníky. Bůh nás rád bude řídit, ale podle jeho pravidel vedení, ne podle našich výmyslů. Smysl pro realitu i tajemství a zároveň hluboký, řekl bych, intimní život s Bohem, to je prostor, kde Bůh vede člověka k jeho plnosti. Pouze v atmosféře důvěry a odpovědnosti zároveň se realizuje Boží vedení a panování, chcete-li řízení našeho života. Celé naše hledání jak být odevzdaný do Božích rukou má řešení v niterném, vytrvalém a věrném setkání s ním, a to i v období sucha a vedle toho v praktických krocích života. Mnoho našich temnot spočívá v tom, že nedělám své obyčejné věci poctivě a tedy se nemůže realizovat ani Boží vedení.

Svěřit svůj život do Božích rukou tedy neznamená stát se kamikadze, ale znamená to jít životem jako Kristus. A Kristus, to byl někdo, kdo se prostě jednoduše modlil a přitom velmi kvalitně pracoval. Byl to rabi z tesařské rodiny. O jeho tesařině toho sice moc nevíme, ale rabi to byl rozhodně schopný a věrný, a to tak, že ho to stálo život. Byl to Hospodinův služebník plný Ducha, byl to syn svého otce. Jak se projevoval, když bylo potřeba modlil se, když bylo třeba tak kázal, když to bylo třeba odpočíval, když potřeboval spolupracovníky, tak je vybral atd. Ježíš je praktik života kráčející v úzkém společenství s Otcem. Tedy co to nakonec znamená  V jeho životě nebylo nic, co by Otci nepatřilo, a přeci to užíval on. Ježíš je ten, který jedná, ale jedná právě natolik, nakolik udržuje společenství s Otcem, a v tom tkví tajemství nechat Bohem řídit svůj život. Prakticky to kdosi vystihl, když řekl: „Modli se tak jako by všechno záviselo na Bohu a pracuj tak, jako by všechno záviselo na tobě“. Je to jasné: nestačí jedno bez druhého. Modlitba bez skutků se stane pokrytectvím a skutky bez modlitby se stanou otroctvím, workholismem a samospasitelským úsilím.

Zkusím to vyjádřit konkrétně. Jsi student: „Studuj, kolik to jde, a pamatuj na to, že tvé studium patří do Božího plánu a budování Božího království. Máš rodinu: „Starej se, co to jde, a pamatuj, že každé tvoje slovo dobroty, každá vyměněná plínka, každá uvařená vločková kaše i pečená husa, vaše auto, omítnutý dům, opravený kohoutek v koupelně chce patřit a má patřit do Božího království a je prostorem, v němž se realizuje Boží vláda nad tebou. Pracuješ: „Dbej na to, aby každé udeření tvého kladiva patřilo do Božího království. Píšeš noviny: „Pamatuj, že každé tebou napsané slovo má patřit do Božího království. Chodíš s děvčetem (s klukem) – i to je prostor, kde se má realizovat Boží království – dovolíš mu to svým respektem k jeho plánu i nároku na pořádek. To, co tu píši, neznamená novou těžkou kládu, která teď bude nad každým z nás ležet, to je odlehčení, nemusíme totiž zas tak kdoví co hledat, ale stačí to, v čem žiji, uvádět do Boží přítomnosti. Jak  Třeba takhle to dělal starý iroskotský zemědělec: „Bože požehnej ty sám mé žně, každý kopec, rovinu i pole, každičký zatočený, pěkný tvrdý srp, každý klásek a každou hrstku v snopu.“ (A pak šel a obdělával pole) A takhle to zas může dělat počítačový expert dřív, než se vrhne do víru dne: „Bože požehnej ty sám můj počítač, chraň každé kliknutí mé myši, by mi sloužilo a ne mne zdržovalo, ty sám požehnej můj internet, ať v něm najdu to co buduje a ne to co boří, stůj, Pane, na stráži mé mysli, ať nejsem otrokem stroje a techniky, ale ať jsem tvým synem plným svobody.“ A pak si sedne a pracuje na www.cho.cz.