Úcta k Dítěti Ježíšovi I.: Bůh vzal na sebe dětství
"To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích. (Lk 2, 12)"
Kostel Panny Marie Vítězné a sv. Antonína Paduánského v pražské Karmelitské ulici je svatyní, kde se uchovává a uctívá tzv. Pražské Jezulátko. Pro cizince je to jedno z nejznámějších míst v našem hlavním městě, pro mnoho Pražanů místo téměř neznámé. Pro mnohé je pak úcta vzdávaná zde Jezulátku nepochopitelná, snad až pohoršující.
Bůh vzal na sebe dětství
Uctívání Pražského Jezulátka je však jen jednou z forem pobožností ke Kristovu dětství. Událost vtělení a způsob, jak k němu z božského úradku došlo, spolu však úzce souvisí. Vánoce, jež jsou v liturgickém roce vrcholným obdobím úcty ke Vtělení, jsou tedy i vrcholem úcty k Ježíšovu dětství. Proč je tak důležitý způsob, jakým Spasitel vstoupil do našeho světa? Jaké důsledky by rozjímání o Kristově dětství mělo mít na naši zbožnost?
Ježíšovo dětství je samozřejmě zcela plnohodnotnou součástí Kristova výkupného díla. A souvisí s tím nejhlubším tajemstvím naší víry: Kristus Ježíš, druhá božská osoba, se sám sebe zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk ... (Flp 2, 7)
Ježíš Kristus tedy od počátku prožívá plný lidský život, sdílí jej bez jakýchkoli výjimek kromě hříchu. Ježíš Kristus narozený v Betlémě je opravdu pravým člověkem. Rodí se jako bezbranný a zcela závislý na lidské péči, na rodičovské lásce. Bůh se svěřuje do rukou člověka. Zcela se vzdává sebe. Vede nás tak k tomu, abychom se v pokoře klaněli tomu, co přesahuje všechny představy tohoto světa. Kdyby vstoupil na tento svět s mocí a slávou, nebyl by tím mečem, který od sebe odděluje světlo a tmu, protože moc jako prostředek vládnutí svět dobře zná. Kristovo dětství nás učí úplně se spolehnout na víru. Mudrc mě může přesvědčit svými slovy, vojevůdce svou mocí, mučedník svou odvahou. Vidím-li Boha v malém dítěti, nemůže mě k tomu vést nic než víra, spolehnutí na Boží slovo. Klanět se dítěti tedy potažmo znamená úplně něco jiného, než je zastáncům pobožnosti k Dítěti Ježíši vytýkáno. Neznamená ulpívat na žádných svých falešných představách, vzatých z běhu tohoto světa. To, co může spasit, je víra, úplné spolehnutí na toho, kdo jedná velice skrytě a tiše, nenápadně a neokázale. Bez Kristova dětství bychom byli stále pokoušeni vidět v Ježíši jen velkého mistra a divotvůrce.
Dítě utváří společenství, uzdravuje vztahy ve svém okolí. Je třeba se o něj postarat, je třeba obětovat mu část svého života, svých plánů (rozjímejme o sv. Josefovi!). Ono, malé a bezbranné, jistým způsobem utváří naše životy, mění stupnici našich hodnot. Vyvolává v nás na světlo mnohdy potlačené city, samotnou svou přítomností obrušuje hrany našeho sobectví. Ježíš přišel uzdravit a obnovit náš vztah k Bohu, a tím i naše vzájemné vztahy. Místem, kde tato obnova započala, byla právě Svatá rodina.
Svěřuje-li se Bůh člověku, vyjadřuje mu tím i bezmeznou důvěru. Navzdory vší zkaženosti jsme v očích Božích dobrými a stojíme mu za lásku, která se vydává do krajnosti. Jsme "schopni Boha", konec- konců, právě v tom a jedině v tom se naplní naše poslání.