Úcta k Dítěti Ježíšovi III.: Pražské Jezulátko
Úcta k Jezulátku
Pražské Jezulátko je ozdobeno královskými odznaky. Je samo, ne jako většinou s Marií. Je zobrazením Krista Krále, který kraluje pokorně, tiše, skrytě. Ale navěky.
Začali jsme naši úvahu tím, že úcta k Pražskému Jezulátku bývá často nepochopena. I teď bychom se mohli zeptat, zda je úcta prokazovaná sošce, včetně takových skutečností, jako je její korunovace, či převlékání, přiměřená. Jistě, chápeme, co nám chtěl Bůh říct svým dětstvím. Ale co s tím vším má společného onen kult "sochy"? Hodně. Tato a podobné formy zbožnosti vycházejí z toho, jak absolutně se nám Bůh daroval, jak blízko nám je. Každá pobožnost by měla pozvedat lidskou mysl k Bohu. Ale ne k Bohu našich představ, ale ke skutečnému Bohu. K tomu, který stvořil člověka s rozumem i smysly, s vůlí i s city. A tím vším mám Boha chválit. Člověk není anděl, má tělo, smysly. A ve stvořených věcech může jejich pomocí, je-li mu dán dar rozumu, nacházet Boha. V sošce Jezulátka uctíváme Kristovo dětství, reálné, pravé, nepředstírané. Něha a starost, která tuto úctu provází, je neumělým pokusem o vyjádření našich citů ke Kristu. Je to pokus lidský, ale Bůh od nás jako od lidí přece jinou odpověď nečeká. Bůh chce celého člověka a přišel na svět, aby uzdravil celého člověka, tedy aby i naše city zaměřil tím správným směrem. Sama forma pobožnosti jistě může být mnoha lidem cizí, nikdo k ní také není zavázán. Neměli bychom ale odsuzovat vše, co se liší od našich zvyklostí. Koneckonců, tzv. lidová zbožnost může být sice v některých svých projevech přepjatá, může vést např. v umění ke kýčovitosti, v žádném případě však není nebezpečím pro samu víru, narozdíl od racionalistických a intelektuálních koncepcí jakési čisté víry, která pyšně rozhoduje o tom, jak má Bůh opravdu hovořit ke svým dětem. A on zatím mluví zcela jasně, třeba i vyslyšením nesčíslných proseb k Pražskému Jezulátku.
K historii Milostného Pražského Jezulátka
Původ sošky není znám, zachovala se však starobylá legenda, která líčí její vznik. Vytvořil ji prý někdy v 11. či 12. století jeden zbožný mnich v polorozbořeném klášteře kdesi v jižním Španělsku. Tvář se pokoušel modelovat podle zjevení Božského Dítěte, které se mu zjevilo. Nebyl však dlouho schopen vystihnout jeho líbeznou podobu. Až na sklonku života se mu Dítě zjevilo podruhé, a teprve poté se mu poda řilo tvář věrně dokončit.
Ověřená historie Pražského Jezulátka začíná v polovině 16. století. Sošku s sebou do Čech přivezla Maxmiliána Maria Manriquez de Lara, když se roku 1556 provdala za Vratislava z Pernštejna. V její vlasti, ve Španělsku, byla úcta k Dítěti Ježíši velice rozšířena, propagovali ji především karmelitáni. Paní Maxmiliána darovala sošku své dceři Polyxeně jako svatební dar, která ji po smrti svého manžela roku 1628 věnovala karmelitánům u Panny Marie Vítězné. Vroucí úctu prokazovali Jezulátku tehdy zvláště novicové. Po přeložení noviciátu do Mnichova úcta k němu ochabla, roku 1631 vpadli do Prahy Sasové, vyplenili i karmelitský konvent, soška byla tehdy vyhozena do smetí, přitom se jí ulomily ruce. Roku 1634 karmelitáni z Prahy uprchli před Švédy. Za rok se sice někteří bratři vrátili, ale soška Jezulátka už upadla v zapomnění.
Roku 1637 byl do pražského konventu povolán P. Cyril od Matky Boží, který se tu před lety v noviciátu modlil u sošky Jezulátka. Začal po ní proto pátrat a nakonec ji skutečně nalezl, byla však ve velice špatném stavu. Na její opravu si však P. Cyril musel pro nedostatek peněz dost dlouho počkat. Postupně začala být soška proslulá podivuhodnými vyslyšeními proseb, úcta k ní výrazně vzrostla a roku 1641 byla přenesena z kláštera na hlavní oltář kostela. Později pro ni byla zřízena zvláštní kaple. Konečně roku 1741 byla přenesena na oltář, kde je dosud. Zázraky a vyslyšení proseb k Jezulátku se množily, vzrůstal i počet darů, kterých se sošce dostalo.
Zejména díky karmelitánům se úcta k Pražskému Jezulátku začala šířit po celém světě, zvláště ve španělsky mluvících zemích. V celé Latinské Americe je mnoho oltářů a soch Pražského Jezulátka, uctíváno je i v Číně, Oceánii a jinde. V minulosti byla socha Pražského Jezulátka místem, kam se uchylovali věřící nejen ve svých soukromých potřebách, ale i v dobách ohrožení města a národa. Ani dnes bychom neměli zapomínat na to, že u této sošky si již mnoho lidí vyprosilo od Boha milost a pokoj.
Převzato z časopisu Amen 1/1998 s laskavým svolením vydavatele.