V kadeřnickém salónu
Sedím v kadeřnictví, pohlížím na sebe do zrcadla a čekám, až na mne přijde řada. Pokukuju po ostatních ženách a říkám si: „No nazdar, ty mají ránu. Zvlášť támhleta s tou koupací čepicí na hlavě, jak jí prostříhanými otvory trčí pramínky odbarvovaných vlasů jako ježkovi chuligánovi. Nebo ta zrzavá, ta má na hlavě něco jako koště! Ještě tak nejobvykleji vypadá dáma, co má na hlavě jednu kremroli vedle druhé. Natáčky a kadeřnictví, tomu by člověk ještě rozuměl. Co mě to čeká?“ A už jsem na řadě. Kadeřnice si mne posadí do pohodlného křesla před velké zrcadlo. Dobře si mě nasvítí a ostře mne pozoruje. Cítím se velmi zvláštně. Rozhodně ne příjemně. Zdá se mi, že normálně takhle nevypadám. Řekla bych, že obvykle vypadám nějak... aspoň doufám... líp. No nic, teď už nemůžu utéct. Jdeme na mytí. S mokrou hlavou je to už úplný konec. Vlasy připláclé k hlavě, už jsem skoro zapomněla, jak mi odstávají uši. Mastný zarudlý obličej, vyděšený pohled, tohle přece ani nejsem já. Nastává stříhání. Svrchní vlasy mám legračně zasponkované na vrcholku hlavy jako vodotrysk velryby, ty spodní prameny kadeřnice nelítostně krátí: „Potřebujete to oživit, paní.“ Svírá mě úzkost, jak tohle dopadne? Proč jsem sem chodila? Chtěla jsem přece vypadat líp... Teď uvažuji o tom, jaké zvíře sama sobě připomínám. Je dostříháno, raději se na sebe už moc nedívám. Jak jsem se jen té ženské s nůžkami mohla tak důvěřivě svěřit. Teď přichází na řadu fénování. Zas nějaké sponkování, uši jsou úplně červené. Náhle pookřívám. Hele, vlasy nabývají na objemu, účes získává tvar, i můj obličej dostává lepší výraz. Musím přiznat, že teď mi to opravdu sluší. Oddechla jsem si. Vida, dokonce se mi líbí, jak teď vypadám. Pociťuju k té ženě s hřebínky, nůžkami a fénem hlubokou vděčnost. Po cestě z kadeřnictví mi nedává pokoje myšlenka, že to, co jsem prožila, vlastně už odněkud znám. Když Bůh začne něco dělat s mou duchovní frizúrou, vypadá to podobně. Připadám si tak trochu pořád ještě hezká a pořádně mě vyděsí, když mi myje hlavu. Zdá se mi, že ztrácím svou původní podobu. „Tohle už přece nejsem já,“... divím se. „Ztrácím svou identitu, své typické vlastnosti, kdo teď budu?“ děsím se. Pak zavřu oči, protože nelze utéct, a přesvědčuju se, že teď už je to stejně jedno. Když je znovu otevřu, žasnu. „Tak tohle jsem teď já? Ta nová krásná a čistá bytost? Jak jsi to, Bože, dokázal? Cos to ze mne udělal? To je stokrát lepší, než to bylo původně. Jak jsem vděčná. Příště mi smíš, Bože, umýt hlavu, jak jen budeš chtít.“
Děkujeme KMS Praha za laskavé svolení publikovat tento článek, který vyšel v časopise Život víry 2003/1.