Velikonoce, Nanebevstoupení, Letnice

Při poslední večeři označil Kristus svou smrt
jasně za dar sebe sama Otci za množství lidí, za dar z lásky. Ten se
stal konkrétním ve smrti, kterou mu způsobilo hříšné lidstvo. Ve
smrti, oběti života, se naplňuje oběť Ježíšova života Otci v náš
prospěch. Vysvětlující slova nad chlebem a vínem, která uvádí Písmo,
nám umožňují zahlédnout blížící se Pánovu smrt, skutečnou smírnou
oběť, která obnovuje smlouvu s Bohem. Kristovo tělo, tělo „Božího
služebníka“ se obětuje v zástupné oběti za smír.¹

„Kristova krev“ představovala pro
prvotní církev opravdu ústřední téma a ozvěnu této skutečnosti můžeme
objevit i v Písmu. Tato oběť lidstvo posvěcuje, usmiřuje, nastoluje
pokoj, osvobozuje, ustanovuje církev, buduje společenství.²
Jsme osvobozeni skrze krev, skrze krev Krista – tato
slova nacházíme téměř na každé stránce Písma. Nemůžeme tuto Kristovu
oběť „zduchovnět“, nemůžeme ji degradovat na lásku, která
se neprojevuje navenek. Ano, je to láska, ta na sebe však bere podobu
násilné oběti. Protože ji Ježíš svobodně přijal, může se skrze smrt
skutečně naplnit vykoupení.

Vtělení, skrze něž jsme spaseni, není událostí
jediného okamžiku. Objímá celý Kristův lidský život, a to i jeho
smrt. V tomto lidském životě a v této smrti Kristus žije své boží
synovství ve věrné závislosti na Otci a přilnutí k němu.

Tato smrt je zároveň nejzazším pokusem Satana a
hříšného lidstva ve světě porazit Boha. Zabil-li však hřích Krista,
Bůh jej vzkřísil. To znamená Boží vítězství nad lidským hříchem.
Vzkříšení se nachází v samé podstatě vykoupení. Bůh, Otec, nejenže
Krista vzkřísil, ale ustanovil ho také za Pána. „Ať tedy
všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste
ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem."³
Tento text nám nabízí základní vyznání prvotní církve: ty jsi
zabil Ježíše z Nazareta, avšak Bůh jej vzkřísil. Velikonoce
tedy představují naše skutečné vysvobození a jsou vyjádřením slov
„Ego vici mundum“, já jsem přemohl svět.⁴
V Kristově vzkříšení a také skrze ně Bůh uskutečnil na naší zemi
„nový svět“.

V tomto vzkříšení, navždy trvajícím stavu spásy v
Kristu, se spojují nanebevstoupení neboli ustanovení za Pána, seslání
Ducha čili současné panství Kristovo a nakonec paruzie, příchod
Krista ve slávě. Ve svém jádru toto všechno tvoří jediné tajemství
trvalého vykoupení, osobu poníženého a oslaveného Krista jako
skutečnost spásy. Ale ve způsobu, kterým se sděluje, vstupuje
bohatství tohoto tajemství do historického průběhu spásy. Proto Nový
zákon mluví o různých okamžicích vykoupení, které jsou pojaty do
zmrtvýchvstání a jejichž spásný obsah se projevuje různými způsoby.⁵
Dostáváme se k věroučnému obsahu Velikonoc, nanebevstoupení a letnic,
které lze pojmout takto:

a. Velikonoce jsou tajemstvím Ježíšova plného a
láskyplného podřízení se Otci, a to až k smrti, věrnost Vtěleného
vůči Otci navzdory všem degradujícím podmínkám, kterým byl tento
člověk vystaven, jeho rozsudku a našemu hříchu. Současně jde o
tajemství Boží odpovědi na tento dar lásky: Boží milosrdenství nad
touto obětí a vymazání či oslabení hříchu prostřednictvím vzkříšení.

b. Nanebevstoupení je v prvé řadě prohlášením
Krista vzkříšeného ze smrti za Pána a Krále vesmíru.⁶
Za druhé (avšak stejně důležité jako první) jde o oslavu Krista,⁷
skrze kterou se stává plně Mesiášem⁸
a Synem člověka v eschatologickém smyslu.⁹
Nanebevstoupení je přechodem od exinanitio ke glorificatio,
od ponížení k oslavení,¹⁰konečným,
věčným a trvalým bodem vtělení Božího Syna, tedy samotné vtělení ve
svém konečném stavu, vykoupení. Za třetí je nanebevstoupení jakýmsi
preludiem k daru Ducha¹¹
a závěrem Ježíšova pozemského působení.¹²

Všechna tato tvrzení o člověku Ježíši se zakládají
na skutečnosti, že skrze nanebevstoupení vystupuje k Otci,¹³
že je vyvýšen v oblaku boží přítomnosti,¹⁴
která vše obnovuje. Ježíš z Nazareta je Králem všehomíra, Christus
Victor. Právě jím se Kristus stal podle Písma.

Nevylučuje se tím, že základ tomuto vykoupení
položilo již vtělení, jak to zdůrazňuje především Jan.¹⁵
Vtělení Krista je však momentem, který se odehrává v čase. Akt
vykoupení se postupně uskutečňuje a můžeme v něm rozlišit na pozadí
celého Kristova života tři základní prvky: smrt a sestup mezi mrtvé,
vzkříšení ze smrti, oslavení a ustanovení od Otce jako Pána a toho,
kdo posílá Svatého Ducha. Jan považuje toto průběžné konání za děj
oslavení.

Protože se toto všechno dovršilo v Kristu,
prvotině a předchůdci lidstva,¹⁶
také my jsme v zásadě skrze Ježíšovo nanebevstoupení „u Otce“.¹⁷

c. Letnice představují vykonání neboli věčné a
trvalé zhodnocení tohoto tajemství v Duchu a skrze dílo Ducha, když
on v nás nyní koná a završuje to, co vykonal Kristus. Křesťanská
realita, kdy věřící „sedí“ po Otcově pravici díky Duchu,
kterého nám Kristus poslal, se tak může odehrát i v nás. Duch v nás
aktualizuje to, co Kristus za nás „jednou provždy“
vykonal. Ježíšova činnost, která trvá po jeho pozemském životě, je
tedy zvláštní činností Ducha jako třetí osoby Trojice. To se děje
prostřednictvím Kristova výkupného díla: „On přijme to, co mi
náleží,“ řekl Ježíš.¹⁸
Kristus tedy nezůstává v nebi nečinný. Modlí se a přimlouvá za nás¹⁹
a stále nám ve své lásce k Otci sesílá Ducha. Prvotním pramenem této
spásné činnosti Krista a Ducha zůstává Otec, protože „on nás
smířil sám se sebou skrze Krista“.²⁰