Zapomenutá tvář

Zvykli jsme si už na zřetelně označené, hygienicky
balené potraviny, nemůže dojít k omylu – víme, co se
s touto věcí dá dělat. Překvapí nás ale možná, že toto „zalíbení
v baleních“ není nové a netýká se jen potravin. Po celé
generace se stále snažíme házet lidi do pytlů, uložit je do přihrádek
s jasnou etiketou: Žid, křesťan, černoch, běloch, bohatý, chudý.
Nemůže dojít k omylu a víme, na čem s nimi jsme.

Obrazy Boha

Naší pozornosti neunikl ani Bůh. Při
naší touze po jeho poznání, po poznání, jak na tom s ním jsme,
často zkoušíme přijít s jasně onálepkovanými „šuplíky“.
Pisatelé starozákonních knih se také namáhali s různými
nálepkami a potýkali s obrazy, které měly postihnout Boží „Jsem,
který jsem“. Užívali různých symbolů – skály, tvrze –
a proroci jako Ozeáš a Izajáš nám dokonce črtají portréty Boha
citlivého, mateřského. Poukazují nám na dvě Boží tváře, mužskou a
ženskou. Obrazy, které utvářely náš současný pohled na Boha, jsou ale
převážně mužské: Pán, Učitel, Otec, Král. Na ženskou tvář jsme –
snad pochopitelně - zapomněli. Bůh dostal obal od mužů a pro muže ve
světě, kde mužům patří hlavní slovo.

Mužské
obrazy představují pravdu o Bohu, to ano – ale jenom její část.
Bůh znamená víc. V katechismu čteme, že Bůh „není ani muž,
ani žena: Bůh je čirý duch, a proto v něm není místo pro rozdíly
pohlaví. Avšak dokonalost muže a ženy zrcadlí něco z nekonečné
Boží dokonalosti: dokonalosti matky a dokonalosti otce a manžela“
(KKC 370).

Jako Boží obraz

Bůh
– muž nebo žena? Ani jedno? Obojí? Co to znamená v našem
zaškatulkovaném, onálepkovaném světě? Můžeme v našich oddělených
balíčcích pro muže a pro ženy i jen začít rozmotávat klubko takového
tajemství, jakým je Bůh?

Vodítka
k tomuto tajemství se táhnou napříč naší lidskou zkušeností.
Jejich stopy můžeme nalézt tehdy, když jsou společně přítomny soucit,
intuice, nezávislost a asertivita, nebo u vedoucího manažera, který
osobně pomáhá zaměstnancům procházet těžkými situacemi, nebo
pomocnice, která riskuje vlastní život při pomoci uprchlíkům.

Je asi těžké přijmout, že by někdo
mohl mít všechny tyto vlastnosti. Jsme zvyklí některé z nich
přiřazovat mužům a jiné ženám prostě proto, že jsme nabyli dojmu, že
muž musí být silný a soběstačný, žena citlivá a závislá. Naše kultura
tiše zabalila a označila naše mužství a ženství, takže jsme byli tiše
zasunuti do svých sterilních přihrádek pro muže a pro ženy.

Muž a žena

Všichni jsme se narodili
s příslibem, že se staneme nezávislými a citlivými dospělými,
ale už v raném věku dostáváme „obal“. Někteří se
naštěstí z tohoto balení vyprostí a dokáží vytvořit svou vlastní
směsku síly a něhy, stanou se z nich citlivé ženy s „mužskou“
kuráží či silní mužové s „ženským“ soucitem.

Zvláště
takoví lidé nám dopřávají zahlédnout něco z jedinečnosti Boha,
ve kterém nacházíme mužskost či ženskost ve zcela vyvážené harmonii
božské bytosti.

Tento
Bůh se nám zjevil v osobě Ježíše Krista, ve kterém nacházíme
dokonalost „mužské“ síly i „ženské“
citlivosti. Objevujeme Ježíše jako toho, kdo se jedinečně a velmi
důvěrně ztotožněn s úplností lidského života s námi směje,
trpí i dýchá, který ví, co znamená být mužem i ženou.

Ježíš zahrnuje všechny

Evangelia nám zobrazují Ježíše,
který se stýká s ostatními něžně a citlivě. Vstupuje do srdce
Marie z Magdaly, soucítí s bázlivým, vášnivým Petrem.
Výslovně můžeme zaslechnout toto ženské soucítění s námi v jeho
slovech v Mt 23,37:

Jeruzaléme, Jeruzaléme,

který zabíjíš proroky a kamenuješ ty,
kdo
byli k tobě posláni;
kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti,

tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla,
a
nechtěli jste!

Ježíš
útočí na naše balíčky a nálepky, aby poopravil pohled na zcela
mužského, všemocného Boha a nabídl obraz „Abba“, „Otce“,
milujícího a starostlivého Boha, který je pozorný k našim
potřebám, Boha, který je nám matkou. Mateřským i otcovským Bohem!
Prostřednictvím Ježíše znovu objevujeme Boha Ozeášova, který k nám
promlouvá s mateřskou a otcovskou láskou.

Ačkoli jsem sám naučil
Efrajima chodit,
on na své rámě bral modly.
Nepoznali, že já
jsem je uzdravoval
Provázky lidskými jsem je
táhl,
provazy milování,
byl jsem jako ti,
kdo jim nadlehčují
jho,
když jsem se k němu nakláněl
a krmil jej.

Svoboda být sami sebou

Když se nám podařilo Boha vyprostit
z výhradně mužského obalu, necháváme Bohu možnost, aby se
projevoval jako on sám. Náš vztah je zakotven ve svobodě a stává se
místem, kde se setkáváme s tím, kdo nás tolik miloval, že nás
povolal k životu, kdo nás vede a nese, poučuje a ochraňuje.

Zde
každý z nás může prohlásit, že je sám sebou, a zůstat jako
„odstavené dítě u své matky“ (Ž 130) s tímto Bohem –
otcem i matkou – dokonalým rodičem, jehož láska nezná mezí,
podmínek ani konce.

V takovém
svobodném prostoru může každý muž či žena nalézt svou podobu v Bohu,
spřízněného ducha, který zná a váží si naší osobní bolesti i
možností, toho, kdo putuje nejen s námi, ale v nás, kdo
naši bolest a radost nepozoruje, ale zažívá, slaví i trpí to, co
znamená být mužem či ženou.

Nádherný láskyplný vztah

Je zde také svobodný prostor pro
milence, který je v každém z nás, aby nalezl svého
milovaného. Jsme pozváni k tomu, abychom se zamilovali do Boha,
který se již hluboce zamiloval do nás. Bůh si nechce „vystačit“
sám, ale touží po nás více, než si dokážeme představit, a nechce být
od nás nikdy oddělen.

Uvědomujeme
si, že nás Bůh vášnivě miluje a prahne po naší blízkosti, hoří touhou
po nás, čeká na každou příležitost, aby nás zaplavil svou láskou,
čeká, až se otevřeme k přijetí lásky tak veliké, že jí nikdy
nebudeme hodni.

V přítomnosti
tohoto Boha, který nezná hranic, nemohu než v tichosti žasnout.
Sebelepší slova nemohou být než kameny, po nichž lze přejít na místo,
kde Bůh čeká, aby odhalil více ze sebe každému z nás; čeká, aby
vždycky řekl:

Protože
jsi v očích mých
tak drahý, vzácný,
protože jsem si tě
zamiloval,
dám za tebe mnohé lidi
a národy za tvůj život.
Což
bych se tě, Efrajime, mohl vzdát,
mohl bych tě, Izraeli, jen tak
vydat?
(Iz 43,4; Oz 11,8)

Převzato
z irského Living Space. Pracovní překlad David Vopřada.
Redakčně upraveno.